Nejspíš nebude mnoho těch, kterým se při vyslovení jména Hans Christian Andersen automaticky nevybaví některá z jeho pohádek, jako je Sněhová královna či Císařovy nové šaty. Andersen, od jehož narození je to 220 let, byl ovšem nejen slavným pohádkářem. I k tomuto výročí nyní vyšly poprvé česky všechny Andersenovy pohádky v ilustrovaném třísvazkovém vydání.

Když se v roce 1805 narodil Andersen v dánském Odense do opravdu chudých poměrů, těžko mohl někdo tušit, jak se později nejen proslaví, ale také docela zbohatne – Hansův otec byl prostý švec, maminka negramotná pradlena.

Ovšem tatínek malému chlapci předčítal z pohádek Tisíce a jedné noci, čímž navždy položil základy jeho lásky k literatuře, zároveň právě tyto příběhy padaly na úrodnou půdu. Jak Andersen sám vzpomínal, byl velice snivé, introvertní povahy, zůstával doma, ponořen do vlastního světa fantazií a představ.

Pohádka jeho života nezačala pěkně

Více méně vlastní pílí a za přispění prozíravých dobrodinců, kteří rozpoznali Andersenovo nadání, se mu podařilo prorazit, ovšem nebylo to ani snadné, ani rychlé. A to, že byl silný introvert, nepraktický a důvěřivý, nedokázal se přetvařovat, měl, jak se říká, srdce na dlani, také příliš nepřispívalo.

Rodné Odense opustil již ve čtrnácti letech a v Kodani se protloukal, jak se dalo. Stále se ale snažil dosáhnout aspoň nějakého vzdělání, což se mu nakonec podařilo. A to i přesto, že se k němu ve škole nechovali zrovna pěkně.

Navzdory těžkému dětství i dalším strázním ve svých memoárech Pohádka mého života, které vyšly poprvé v roce 1847 (to Andersenovi bylo teprve dvaačtyřicet, zemřel v roce 1875), píše:

„Můj život je krásná pohádka, tak bohatá a blažená! Kdybych byl jako chlapec, když jsem chudý a sám vykročil do světa, potkal mocnou vílu a ona mi řekla: ­‚Zvol si cestu a cíl a já tě budu ochraňovat a povedu tě podle vývoje tvého ducha a podle rozumných zákonů tohoto světa,‘ nemohl mi osud být příznivější a nemohl mě vést moudřeji a lépe. Příběh mého života řekne světu, co říká mně: Je laskavý Bůh, jenž všechno vede k nejlepšímu cíli.“

Dickens se ho ptal na peníze, Dumas ho přijal v posteli

První texty začaly Andersenovy vycházet od roku 1822, první úspěch mu přinesl v roce 1829 „cestopis“ Procházka od Ostrovního průplavu k východnímu mysu Amageru, který si vydal vlastním nákladem.

A pak už to šlo jedno za druhým. Hodně cestoval, poznal se s německými romantiky a autory pohádek Ludwigem Tieckem, Adalbertem von Chamisso, Clemensem Brentanem, seznámil se s Charlesem Dickensem, který se mimo jiné velice podivil, kolik dostává Andersen za celou knihu – „To jistě myslíte za jeden arch, ne?“ nechtěl slavný romanopisec uvěřit.

Setkal se i se skladateli Ferencem Lisztem („Pozval mě ve Vídni na svůj koncert, kam bylo velmi obtížné získat lístek“), Richardem Wagnerem či spisovatelem Alexandrem Dumasem, který jej, jak bývalo jeho zvykem, přijal v posteli, a během konverzace dopisoval dějství nějaké hry.

Hlavně ale hodně psal, zůstalo po něm téměř padesát divadelních her, devět románů, na třicet cestopisů, nespočet esejů a článků, přes třicet svazků poezie. Ovšem nejvíce se proslavil pohádkami, které začal vydávat po roce 1839. Poznával tento žánr již jako chlapec, vedle otcova předčítání také ve svých pamětech vzpomíná, jak coby malý hoch oslňoval chudé přadleny vědomostmi, které někde pochytil, a svou výřečností.

„Takové chytré dítě se nedožije dlouhého věku,“ konstatovaly k Andersenovu možná překvapivému potěšení. Ovšem na oplátku za jeho povídavost mu vyprávěly pohádky. A jak vzpomíná, „tím se přede mnou otvíral svět, bohatý jako v Tisíci a jedné noci“, a na jiném místě přiznává, že první pohádka se v jeho díle objevila trochu inkognito, když se v cestopisné Zprávě o cestě do Saského Švýcarska (1831) „ironicky zabývá dramatem Tři dny ze života hráče a v téže knize lze rovněž vidět první počátky Malé mořské víly“.

Dětinské a škodlivé, psalo se o Andersenových příbězích

To jediné, co z Andersenova odkazu přetrvalo, jsou pohádky. Napsal-li ve svých memoárech: „jsou to moje ‚Pohádky‘, jež se v Dánsku bezvýhradně staví nade vše, co jsem vůbec napsal,“ a pokračuje: „jimž se přitom v začátcích nedostalo nijak pochvalného přijetí, ale které si získaly velké uznání teprve později,“ měl naprostou pravdu. A měl ji i v tom počátečním neuznání.

V roce 1835, přesně 8. května, vydal Andersen Pohádky vyprávěné dětem. První sbírka. První sešit (Eventyr, fortalte for Børn. Første Samling. Første Heftem). V témže roce vyšel sešit druhý a o dva roky později třetí. Nicméně, jak píše ve svých pamětech, první sešit si „nezískal velkou vážnost, dokonce se objevila slova politování, že spisovatel, který nedávno dokonce udělal jakýsi pokrok, hned zase se vrací do starých kolejí a vydává něco tak dětinského jako tyto pohádky“.

A od psaní pohádek jej zrazovali i přátelé, na „jejichž názor dal“, a „všeobecně se tvrdilo, že pro takovou tvorbu nemám talent a že to není nic pro naši dobu“. V recenzi, která na první sešit vyšla, se psalo: „Tyto pohádky mohou pobavit děti, ale ani zdaleka jim neposkytnou povznesení.“ Recenzent si dokonce „netroufá zaručit neškodnost této četby“.

Andersen přitom vkládal do svých pohádek nenásilná mravní ponaučení a byla z nich cítit jeho upřímná víra v Boha, jeho prozřetelnost a sílu. „Náboženské stanovisko Andersonovo, pokud vyplývá z jeho děl, je přece jen v podstatě moderní, neboť všude staví do popředí mravní účast, lásku, nevnucuje však nikomu své formy víry,“ všímá si německý kritik K. A. Mayer ve studii Andersen a jeho díla, kterou v roce 1846 otiskl v ročence Jahrbücher der Gegenwart. A ještě dodává: „Takto poučuje a zušlechťuje, aniž si stanovuje poučení jako svůj účel, a snad tak působí právě tím více.“

První sešit přinesl například tyto „závadné“ a „škodlivé“ pohádky: Křesadlo, Iduščiny květiny či Princezna na hrášku.

Kdyby brčál uměl myslet

Na svou obranu cituje Andersen „významného německého kritika“ Juliana Schmidta, který v Dějinách německé literatury v roce 1863 mimo jiné napsal:

„Andersenovy pohádky právem pronikly do všech vrstev lidu. Jejich humoristicko-fantastické zabarvení naprosto nemá nic strojeného a básník bývá jen velmi zřídka sentimentální, nápady jsou všude stejně něžné jako překvapivé. Jeho početné, barvité figurky mají z trpké vážnosti života právě tak málo jako z matného idealismu pohádkového obrazu, okopírovaného podle módního žurnálu. Nejroztomilejší je, jak básník s panteismem dětské duše zlidšťuje celý svět, od slunce a planet až k trepce a k špinavé plynové lucerně.“

A pokračuje: „Není to pohodlná manýra, kdy se jakémukoliv živému či neživému předmětu vkládají do úst slova a kdy se rozpřádá mezi bytostmi bez rozumu chtěj nechtěj dialog. Opravdu se vciťujeme do duše stolů, židlí, houslí, elfů, skřítků; cítíme básníkův psychologický pohled upřený až do nitra zlomené látací jehly. Živě cítíme, že kdyby tenhle kocour, tato basa, tento brčál dovedl myslit, že by musel myslet takhle, a ne jinak. Andersen je pravá básnická povaha, která s půvabem a grácií přetváří svět romantiky v harmonický obraz.“

Už citovaný německý kritik K. A. Mayer měl za to, že Andersenova pohádka zaplňuje propast mezi umělou pohádkou romantiků a pohádkou lidovou, jak ji zaznamenali bratři Grimmové. „Má přednosti obou, aniž se s nimi podílí o jejich slabiny. Nesahá do minulosti jako romantikové, kteří, nespokojeni s přítomností, chtěli uměle reprodukovat kus středověku – jako jiné doby usilovaly o umělé vytvoření klasického starověku – ani není minulostí jako lidová pohádka. Spíše dýchá svěžím dechem přítomnosti a pohybuje se – pochopitelně za předpokladu dětské sféry, které zůstává věrná – na výši dobového vědomí,“ vysvětluje Mayer.

Nezřídka jsou Andersenovy pohádky smutné, leckdy až nelítostné. Třeba Děvčátko se sirkami, jež mělo zajímavou genezi. „Vydavatel jednoho dánského lidového kalendáře,“ vzpomíná Andersen, „mi poslal tři různé dřevoryty a požádal mne, zda bych mu k jednomu nemohl napsat příběh. Já jsem si vybral obrázek s chudým děvčátkem, které sedí se sirkami v zástěrce a hrst jich drží v ruce.“

Zajímavé přitom je, že přesmutný příběh o tragické bídě napsal Andersen při návštěvě v Německu u bohatých šlechticů, v prostředí „slavnostní a knížecí hojnosti“.

Andersen v Čechách

Andersen při svých cestách v mládí navštívil i Českosaské Švýcarsko, kde se mu velice líbilo, a také Prahu, kde zůstal dokonce déle, než plánoval. A k tuzemským čtenářům se dostaly i jeho knihy. Naposledy letos vyšly Pohádky a příběhy v prvním úplném českém vydání s ilustracemi Filipa Pošivače.

Jak píše v doprovodné studii překladatelka Helena Březinová (přeložila většinu pohádek, zbytek je dílem Františka Fröhlicha, renomovaného překladatele mimo jiné Henrika Ibsena), česky vyšly Andersenovy pohádky již v roce 1863, tehdy se jednalo o překlad z němčiny, ovšem vycházely také přeložené přes angličtinu, maďarštinu či polštinu.

První překlad z dánštiny vyšel ve čtyřech svazcích v letech 1914–1916 a jejich překladatel Gustav Pallas si podle Březinové zaslouží pochvalu i za uměleckou kvalitu, ostatně v roce 2005 se tyto texty dočkaly nového vydání.

Za spolehlivý překlad (samozřejmě z dánštiny) považuje Březinová i dvousvazkové vydání z roku 1953, ilustrované Cyrilem Boudou. Ovšem uvádí též odstrašující příklad, kdy v roce 2005 překladatel k jímavému závěru Děvčátka se sirkami přilepil vlastní odstavec, v němž se lidé diví, „jak mohla být tak nerozumná a usnout na dvorku v takovém mrazu“ a jakýsi muž poté sebral zmrzlé dívence z rukou zápalky a „běžel domů, aby s nimi zapálil oheň v kamnech – byl jedním z těch, kteří neměli rádi, když něco zůstane nadarmo bez užitku ležet“.

Podíl.
Exit mobile version