Alžběta Pflugová se narodila v roce 1925 v Lednici do křesťanské rodiny. Zažila všechny československé prezidenty. Vzpomíná na zatýkání studentů v Sušilových kolejích v Brně, osvobození i další totalitu. Víru si nenechala vzít ani nacisty, ani komunisty.
Po obecné škole začala Alžběta Pflugová v roce 1936 navštěvovat dívčí klášterní školu v brněnské Lerchově ulici. „Chodila jsem do Orla. To byly takové pěkné časy, jezdili jsme na všelijaké slety. Já jsem vždycky cvičila ráda,“ vzpomíná. Pěkné časy ale vystřídala válka. „Proměna byla nezvyklá, až úzkostná. My jsme měli všichni najednou strach,“ říká pamětnice.
Naproti dívčí škole byla budova Sušilových kolejí. Pflugová vzpomíná na zatýkání studentů 17. listopadu 1939. „Na chodbě byl takový rachot. Ptaly jsme se, proč tam sestřičky v noci tak běhají. A ony řekly, že Němci obsadili Sušilovy koleje. Všechny chlapce vzali k nějakému pohovoru. Aby věděli, koho mají nebo nemají zavřít. My jsme se dívaly, jak všechna okna zamalovali vápnem, aby nikdo neviděl, co tam budou dělat,“ popisuje.
Pod záminkou ilegální odbojové činnosti bylo tenkrát zatčeno padesát studentů a následně s ostatními zatčenými deportováno do koncentračního tábora Sachsenhausen. Od roku 1940 sídlilo v budově v Sušilových kolejí nejdříve gestapo a pak německá kriminální policie. „Němci přišli i k sestřičkám a musely se okamžitě vystěhovat. Gymnazijní i klášterní budovu vystěhovali,“ vzpomíná.
Bombardování Brna jako ohňostroj
Alžbětina rodina se v průběhu války přestěhovala z Lednice dál od hranic do Břeclavi, později do Brna – Králova Pole. Mohla tedy bydlet s rodiči doma. „Když bylo bombardování, tak jsme s kamarádkou vyběhly z domu na kopec směrem k Soběšicím. Nevím, jak se jmenoval. A dívaly jsme se, jak bomby padají na Brno. Ale také jsme zažily bombardování ve sklepě, kde jsme měly matrace a spaly jsme tam,“ říká.
Vzpomíná i na to, jak její otec na noc do sklepa nechodil a poslouchal se sousedy doma rádio. „V šest hodin večer vždycky přišli tři chlapi z našeho domu k nám poslouchat bim, bam Londýn. Bylo to takové napínavé. Báli jsme se, kdyby přišli náhodou Němci,“ vypráví.
V domě bydleli i židovští nájemníci, ty ale brzy vystřídali jiní. „Přišli k nám, donesli nějaké věci, jestli bychom jim je neschovali přes válku. Donesli dva kufry. Mysleli si, že kdyby šli do koncentračního tábora, tak až se vrátí, dostanou je zpět. Ale potom, jednoho krásného dne, si pro kufry přišli. Odnesli je a ten večer byli odvezeni do koncentráku,“ říká pamětnice.
V dubnu 1945 přišla od Řečkovic do Brna Rudá armáda. Vojáci se ubytovali i v bytě Alžbětiny rodiny. „My jsme měli byt – jeden velký pokoj, potom ještě druhý pokoj a jeden menší. Z toho velkého nás vystěhovali a usadili se tam. Tatínek měl vous, stříhal si ho. Měl dva strojky, o oba přišel,“ vzpomíná.
Nikdy si nenechala vnutit žádnou ideologii a vzít křesťanskou víru. Zažila všechny československé i české prezidenty. „Masaryk byl velice vážená osoba. Byl takový lidový, chodil mezi lidi. Učili jsme se o něm jako o otci národa,“ říká. Pomatuje si také na Gottwaldův projev v únoru 1948.
Opět k nim chodili sousedé poslouchat rádio
Po válce pracovala v kanceláři v Královopolské strojírně. „No to vám řeknu, že tam ti komunisté byli, to byla první třída. My jsme byli pro ně plebs. Každý měl strach, že něco řekne a oni ho zavřou,“ vybavuje si komunistickou totalitu.
Opět k nim chodili sousedé poslouchat rádio. Sledovali proces s Miladou Horákovou. „To jsme prožívali. To nebylo hned, že by ji odsoudili. Věděli jsme, že zemřel ten a onen a že toho umučili,“ vzpomíná.
Když padl komunismus, přišlo uvolnění. Alžběta sledovala projev Václava Havla. „Byl jako Masaryk, řekla bych. Ctěný, odvážný a spravedlivý. Takový byl pro mě Havel,“ uzavírá.
