Ve zralém věku začala Jana Hošková bydlet na internátu a vrátila se do školy. Dceři Amálii Hoškové, která by kvůli Aspergerově syndromu bez matky neodešla z místnosti, totiž musí být neustále nablízku. Jde o mimořádný příběh, kdy škola i rodiče udělali maximum pro to, aby se dívka mohla vyučit a v budoucnu i částečně pracovat.
Amálie Hošková má Aspergerův syndrom – nesnáší hluk, spěch a potřebuje co nejméně cizích lidí. Při výuce jí pomáhá asistentka, na dosah je i matka. Nosí jí například i jídlo ze školní jídelny. „Do tohoto prostoru by vůbec nemohla přijít, zkoušely jsme to. Pro ni je ta akustika ještě horší než normálně,“ vysvětlila matka.
V týdnu jsou spolu i na internátu. Škola se speciálním dvouletým oborem zahradnická výroba je sedmdesát kilometrů od jejich domova. Jana Hošková tak ve zralém věku začala bydlet mezi studenty, odejít musela i ze své práce. „V tomhle věku už nejsem náročná, nepotřebuju nic nového,“ řekla.
„Aby manžel zabezpečil ženu i s dítětem, má dvě práce. Nemohl se tenkrát přestěhovat. Nás tenkrát napadlo, že by maminka tu volnou ubytovací kapacitu mohla využít,“ přiblížila ředitelka středního odborného učiliště v Lišově Marie Benedová.
Rodina plánovala se školou všechno dopředu
Mimořádná situace je to i pro školu. Ta dokázala vyjít rodině vstříc i proto, že se ozvala včas – dva roky před nástupem Amálie Hoškové na učiliště. „Vzdělávání od začátku bylo nastaveno tak, že se s ní pokusíme pracovat, aby se více osamostatnila,“ popsala ředitelka školy.
Podařilo se to, dívka se připravuje na závěrečné zkoušky v jedné učebně, ve vedlejší dělá její matka sama asistentku, tedy práci, kterou vystudovala. I to škola dokázala skloubit. Teď plánují, co bude po vyučení. „Možná by to šlo i bez mamky, to si ještě nejsem jistá,“ řekla Amálie Hošková.
Po škole by mohla pracovat v chráněné dílně. Aby ale zvládla odejít ze známého prostředí, bude jí rodina nablízku i nadále.