Jako příklad evropského vnímání současného světa si vezmu nejen Česko, ale i Německo. Jsme s ním spojeni velmi silnou pupeční šňůrou ekonomických i historických vazeb a jde o nejsilnější ekonomiku našeho kontinentu. Právě na něm, možná ještě lépe než na nás samotných, lze ukázat několik klíčových chyb, jichž se země v naší části Evropy dopustily a za které budeme muset v budoucnu zaplatit.
Historický kontext
Kdo v Evropě zažil devadesátá léta, ať už na kterékoliv straně železné opony, musí na ně bezpochyby vzpomínat. Západ i Východ se tehdy většinově shodly na těsné spolupráci a Východ se začal postupně proměňovat ve svého západního partnera. Nebyla to jen „vůle lidu“, ale i přesvědčení vládnoucích elit, že Evropa jedno jest a že tomu tak bude i nadále. Ohromně se tím rozšířil spotřební trh pro západoevropské hospodářství, zatímco východní státy získaly pozitivní vzory, nový prostor a především podnikatelskou svobodu. Velmi to zjednodušuji, ale šlo o typickou win-win situaci.
Politické elity k těmto zjevným hospodářským výhodám přidaly i silný narativ o nevyhnutelnosti pádu komunismu, konci nesvobody a snad i o jakési dějinné předurčenosti tohoto šťastného konce. „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“ bylo havlovské heslo, které v polistopadové době viselo na plakátech v nejedné místnosti po celé naší zemi. Bylo morálně správné, v kontextu doby pochopitelné a dávalo české společnosti zničené amorálností předchozího režimu směr. Současně však bylo i naivní a z historického hlediska neudržitelné. Odpověď totiž zní jednoduše: nemusí, a to i kdybychom si to tisíckrát přáli.
Ať už si však intelektuálové a politici pohrávali s jakýmikoli hesly, státy Východu i Západu zažívaly prudký hospodářský růst. Německo, a s ním i my, produkovalo miliony automobilů ročně, výdaje na zbrojení jsme snížili na minimum, které bylo relativně několikanásobně nižší než za socialismu, bezpečnost zajišťovaly Spojené státy a ropu i plyn jsme odebírali z Ruska. My jsme se navázali na Německo a to se stalo hospodářskou velmocí.
Současně však začalo ztrácet dynamiku. Stávky za kratší pracovní týden a vyšší platy se stávaly normou, vliv odborů sílil. Generace mladých lidí už nepoznaly tvrdou dřinu srovnatelnou s poválečnými lety a byrokracie spolu s vysokými daněmi vybíranými na chod státu vytvořily toxický mix. V něm hraje klíčovou roli paternalistický stát starající se o každého občana, zatímco občan mu obratem odevzdává velkou část svého příjmu – v některých případech i polovinu.
Zdravotnictví se nereformuje, protože by to bylo nepopulární. Silnice, mosty nebo železnice se neobnovují v potřebném rozsahu, protože by to bylo drahé. Armády neplní závazky vůči NATO, protože „strýček Sam“ nad námi bdí. Dokud to jde, těžíme z nastaveného systému a doufáme, že vydrží co nejdéle. Ideálně alespoň do příštích voleb, aby daná garnitura mohla vládnout ještě jedno období.
V Německu to Angela Merkelová vydržela dokonce šestnáct let. U nás se v té době střídali sociální a občanští demokraté a jejich kořistění dalo posléze vzniknout hnutí ANO, které není založeno na ideologii, ale primárně na pragmatickém výkonu moci. Politika se tak ideově vyprázdnila.
A pak přišel Putin a po něm Trump
Naše evropské zahledění se do sebe samých nám vzalo schopnost rozeznat, co se děje na východním okraji Evropy. Možná to byla neschopnost, možná neochota vidět věci takové, jaké jsou, možná i zkorumpovanost. To ukáže až čas. Angažmá bývalého německého kancléře Gerharda Schrödera v představenstvu ruské společnosti Rosněft každopádně naznačuje mnohé.
Přehlédli jsme, že z osobně příjemných Rusů se znovu stávají imperiálně uvažující aktéři, zapomněli jsme, že za svou obranu si musíme ručit především sami. Putin si vzal Krym a Evropa se nezmohla na odpovídající reakci. Když se pokusil vzít si i Kyjev a s ním celou Ukrajinu, Německo napadené zemi nabídlo pět tisíc vojenských přileb. Bylo to slabé a nedůstojné. Nebýt odvahy Ukrajinců a tlaku veřejného mínění, evropská reakce by pravděpodobně zůstala minimální.
A pak přišel Donald Trump a sdělil Evropě, že pokud se nebude snažit sama, Spojené státy ji chránit nebudou. Evropští představitelé se začali probouzet z pohodlného snu a byli nuceni si uvědomit, že svět funguje, jako po většinu známých dějin – tedy transakčně – a že pro černé pasažéry v něm není místo. Cyklisté říkají, že na čele pelotonu vždy fouká. Evropa si ale odvykla jet proti větru.
Josef Veselka
Profesor vnitřního lékařství, kardiolog a vědec. Je autorem několika kardiologických učebnic a monografií a dvou stovek odborných článků v zahraničních časopisech. Založil a dvě dekády vedl motolské kardiocentrum. Posledních deset let publikoval své komentáře v Hospodářských novinách a dalších médiích. Napsal několik knih beletrie. V rámci popularizace vědy spoluzaložil a vedl NF Neuron.
Mario Draghi, jedna z nezpochybnitelných evropských osobností, sepsal zprávu, v níž státy našeho kontinentu varuje a vyzývá ke změně mentality. Zpráva se široce diskutovala, ale reálný posun je zatím minimální. Šéfka Evropské komise dnes připouští, že odklon od jaderné energetiky byl chybou, přestože pro něj sama v minulosti hlasovala. Architekti minulosti se snaží přizpůsobit přítomnosti, ale jejich důvěryhodnost je malá.
Evropská unie tak hledá svou identitu, nové formy spolupráce i vizi budoucnosti, ale při pohledu zvenčí to často působí spíše jako tápání. Chceme americký jaderný deštník, ale do konfliktů se po americkém boku zapojovat nechceme. Uvědomujeme si revoluční význam umělé inteligence, ale nejsme schopni ji ve větším měřítku vyvíjet a budeme používat tu americkou. Potřebujeme moderní armádu, ale klíčové technologie nakupujeme mimo Evropu.
Evropě citelně chybí charismatičtí lídři, kteří by byli nositeli nových vizí. Z pozice jedenáctimilionové země to zásadně ovlivnit nemůžeme, ale naším cílem by mělo být stoprocentně plnit vlastní závazky a být spolehlivým partnerem. Svět nám totiž znovu připomněl, že pravda a láska nemusí zvítězit nad lží a nenávistí a že transakční přístup je v mezinárodních vztazích častěji pravidlem než výjimkou.
Čím dříve se podle této reality začneme chovat, tím méně nepříjemných překvapení nás čeká.
