Za posvátnou přírodu připlácíte

Příroda je v Bhútánu posvátná, je chápána jako součást národního dědictví. Pokud ji chcete vidět, musíte platit.

Způsob, jakým vystavěl Bhútán hráz proti přemíře turismu, byl ozkoušený v mnoha jiných populárních destinacích. Kdo chce vidět, musí platit. Ale země ztracená v Himálaji teď zvýšila laťku. Zhruba o řád.

Zatímco za den pobytu v Řecku zaplatíte turistickou daň odpovídající stokoruně, ve Francii přibližně 130 Kč a v Itálii 170 Kč, v Bhútánu vám za každý den napočítají necelé čtyři tisícovky. Tak totiž vypadá jejich poplatek za udržitelný rozvoj. Nezapomeňte k tomu samozřejmě přičíst ještě výdaje na turistická víza a další poplatky, spojené s ubytováním a výplatou pro průvodce. Povinné pojištění zřízené u místní pojišťovny tu letos mít naštěstí nemusíte.

Na druhé straně se musí nechat, že tu nikdo trapně nepředstírá, že vaše peníze nejsou přínosem pro státní kasu. Jsou. Všichni to vědí a jejich získávání je zkrátka oficiální politika království. Vysoce nastavený poplatek za udržitelný rozvoj se navíc dočkal několika vstřícných umenšení. Původně byl dvakrát tak vysoký a platil pro všechny cizince bez rozdílu. Dnes už platí jen pro dospělé. Děti do dvanácti let platí polovic, mladší šesti let to mají dokonce zadarmo.

Bhútánský přístup přijde zahraničním turistům tvrdý, ale místní si z toho moc nedělají. Ze spořivých výletníků totiž zisky neplynou.

Čistota nedotčené přírody není zadarmo. V Bhútánu staví turismu zeď daněmi, vízovou povinností a poplatky.

Bhútánský systém regulace cestovního ruchu je drastický, nicméně funguje. Tlačenici turistů anebo zástupy výletníků před místními pamětihodnostmi – a že jich tu je – tu prakticky nezažijete. Jen pozor na prohřešky proti životnímu prostředí. Příroda je tu chápána jako součást národního dědictví. A tisícikorunový flastr tu můžete dostat za špatně vytříděný odpad.

Podíl.