Zatímco Werich byl ale pohotovým improvizátorem, Svěrák je spíš precizním konstruktérem, jehož přednes připomíná dobře připraveného učitele. Klíčem k jeho metodě je právě profese, které se původně věnoval. Jako vystudovaný češtinář vnesl do české komedie prvek, který v ní do té doby v takto krystalické podobě chyběl: didaktičnost coby komický prostředek.

Učitelská aura mu umožnila navázat na tradici Osvobozeného divadla, ovšem s podstatným rozdílem. Tam, kde Voskovec s Werichem sázeli na politickou satiru a intelektuální nadhled, Svěrák – nejčastěji společně s Ladislavem Smoljakem, kterého poznal již během vysokoškolských studií – zvolil cestu pseudovědy a mystifikace.

Zdeněk Svěrák v pořadu České televize Sama doma.Foto: Česká televize

„Objekt Svěrák“ pod rouškou historie

Bravura cimrmanovských seminářů, uvozujících každou hru populárního souboru Divadla Járy Cimrmana, spočívá ve využití strukturované pedagogické formy k oslavě nesmyslu. Svěrák a ostatní cimrmanovští herci a tvůrci v nich vystupují jako autority, které s kamennou tváří vykládají o genialitě člověka, jenž nikdy neexistoval.

Svěrák se díky tomu stal „učitelem národa“ v době, kdy oficiální učebnice historii často zkreslovaly. Tento status si zachoval i po revoluci. Pro veřejnost zůstal důvěryhodnou morální instancí, reprezentující pevný řád a (nejen) jazykovou kultivovanost.

Ani postava Járy Cimrmana, kterou Svěrák, Karel Velebný a Jiří Šebánek vytvořili v roce 1966 pro rozhlasový pořad Nealkoholická vinárna U Pavouka, nebyla jednorozměrnou mystifikací. Dokonale vystihla frustraci malého národa sevřeného velmocí.

Génius vědy, poezie, hudby i kriminologie byl u všeho důležitého, vše vymyslel jako první, ale svět o něm nevěděl. Jeho souboj s rakousko-uherskou byrokracií a autoritami, v nichž normalizační diváci spatřovali paralely ke komunistické moci, umožnil Čechům pociťovat hrdost na svou vlast bez patosu a přílišného nacionalismu. Ostatně i StB v hlášeních o hře Lijavec uváděla, že „objekt Svěrák“ pod rouškou historie útočí na socialistickou přítomnost.

Zdeněk Svěrák před kulisami ke hře Divadla Járy Cimrmana Hospoda na mýtince.

Zdeněk Svěrák před kulisami ke hře Divadla Járy Cimrmana Hospoda na mýtince.Foto: ČTK

Zrození hrdiny střední cesty

Syn pracovníka rozvodných energetických závodů po absolvování pedagogické fakulty nejprve učil v Žatci a Měcholupech. Práce ho ale neuspokojovala a namísto toho, aby se ve volném čase mohl věnovat vlastnímu psaní, mořil se s opravováním slohovek a diktátů. Zareagoval proto na inzerát a zúčastnil se konkurzu do armádní redakce Československého rozhlasu. Uspěl a do nového zaměstnání nastoupil v červenci 1962.

První přímý přenos z imaginární nealkoholické vinárny proběhl 6. prosince 1965 v rámci cyklu Večer po neděli. Následně se pořad osamostatnil a vysílal jednou za měsíc na stanici Praha. Jméno Járy Cimrmana v něm poprvé zaznělo 16. září 1966. O rok později vzniklo Divadlo Járy Cimrmana, zkoumající odkaz dotyčného velikána. Svěrák dodal jako první jednoaktovku Akt (1967). Za ryze cimrmanovské představení ale považuje až Hospodu Na mýtince (1969), v níž s Ladislavem Smoljakem definovali styl celého divadla.

Také na následujících hrách se Svěrák autorsky podílel se Smoljakem. Společně posléze začali psát i filmové scénáře a v natočených filmech se obvykle objevovali i jako herci. Svěrák, sám sebe označující za naturščika, těmto postavám vtiskl sympatickou opravdovost.

S námětem jejich prvního snímku Jáchyme, hoď ho do stroje! ovšem přišel režisér Oldřich Lipský. Chtěl natočit komedii o muži, kterému výpočetní stroj dodá prognózu jeho šťastných dní, jež omylem patří někomu jinému. Svěrák se Smoljakem následně napsali scénář a Luděk Sobota na jeho základě vytvořil archetyp svěrákovského hrdiny volícího střední cestu.

Příběh Františka Koudelky, který se podřizuje diktátu počítačového kondiciogramu, zůstává nadčasový v zachycení toho, s jakou ochotou se lidé odevzdávají systému. Podobně slepě za sebe dnes necháváme rozhodovat algoritmy či umělou inteligenci.

Zdeněk Svěrák, Václav Lohniský a Ladislav Smoljak ve filmu Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974).

Zdeněk Svěrák, Václav Lohniský a Ladislav Smoljak ve filmu Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974).Foto: Filmové studio Barrandov

Příliš mnoho laskavosti?

Následovala tragikomická figura falešného vrchního Vrány v komedii Vrchní, prchni! nebo pražský chalupář Lavička v klasice Na samotě u lesa. V obou případech Svěrák čerpal z reálných zážitků – například z vleklého hledání chalupy. Bez ohledu na morální poklesky postav ale ve Svěrákových filmech převažuje laskavost a snaha nalézt porozumění.

Svěrákovy pozdější a ambicióznější scénáře, psané pro syna Jana (Obecná škola, Kolja, Tmavomodrý svět), stojí často na střetu malých a velkých dějin. Hrdinové jako starý mládenec Louka z oscarového Kolji nejsou hrdinnými disidenty. Snaží se jen přežít a neztratit čest. Svěrák je za tuto shovívavost někdy kritizován – prý minulost, ať jde o rakousko-uherské mocnářství nebo pozdní socialismus, příliš uhlazuje a nostalgicky lakuje na růžovo. Z opačné strany bychom mohli argumentovat, že namísto pitvání konfliktů jen hledá to, co nás spojuje – smysl pro čest a lidskost.

Zásadním a v posledních letech hojně diskutovaným rysem Svěrákovy tvorby je absence prokreslenějších ženských postav. V jeho světě jsou ženy vždy praktické, oddané a nadpřirozeně tolerantní k fantaziím mužů, kteří svou nepraktičností připomínají věčné děti.

Tato genderová dynamika, která v 70. a 80. letech mohla působit jako přirozený odraz dobové mentality, naráží v 21. století na proměněnou společenskou citlivost, což se potvrdilo vlažným přijetím zatím posledního filmu otce a syna Svěrákových Betlémské světlo (2022). Svěrák ale na veškerou kritiku reaguje neústupně a svou poetiku měnit nehodlá. „Politická korektnost“ podle něj zabíjí legraci.

ČR-demonstrace-Milion chvilek-Praha-FASTPIX

Zdeněk Svěrák na shromáždění Nenecháme si ukrást budoucnost, které 21. března 2026 uspořádal v Praze na Letné spolek Milion chvilek.Foto: ČTK

Raději učitel než prezident

Opomenout nelze ani Svěráka jako autora povídek, pohádek a písňových textů. S Jaroslavem Uhlířem vytvořil kánon písní, které formovaly estetické cítění několika generací dětí. V textech i v osobním životě vystupuje jako strážce čistoty češtiny. Tuto pozici zastával i během urputných soudních sporů o autorská práva k replikám ze svých textů (například k „metelesku blesku“ z Marečku, podejte mi pero!), jimiž si u části veřejnosti vysloužil nálepku ješitného mrzouta.

Svěrákův kredit přesto zůstává vysoký díky kombinaci názorové konzistence a sebereflexe. Například za svůj podpis Anticharty se po revoluci veřejně omluvil.

Veřejné působení Zdeňka Svěráka – od založení charitativního Centra Paraple přes podporu spolku Milion chvilek pro demokracii po varování před ruským imperialismem – z něj udělalo postavu přesahující hranice kultury. Skutečnost, že jej část veřejnosti tlačila ke kandidatuře na prezidenta, svědčí o poptávce po podobné otcovské figuře, která by dokázala scelovat rozdělenou společnost. Svěrák však tuto roli vždy odmítal; jako by tušil, že s ukazovátkem v ruce je pro národ užitečnější než v prezidentské kanceláři.

Zdeněk Svěrák tak již devět dekád zůstává věrný svému pojetí světa jako místa, kde se velké události dají zvládnout jen s pomocí smíchu. Jako staromilec, který nepřišel na chuť stand-upům a raději než současnou komedii si pustí Laurela a Hardyho, stále sází na inteligenci publika a zůstává tak trochu učitelem. Už sice žactvo nezkouší z gramatiky, ale nepřestává udělovat lekce toho, jak si v labyrintu světa zachovat charakter a smysl pro humor.

Share.