K čemu podle vás potřebujeme úřad ombudsmana?
Úřad ombudsmana je instituce, která je už pětadvacet let nedílnou součástí našeho právního řádu. Byl založen jako klasický ombudsmanský úřad, tedy jako úřad, který chrání každého, kdo čelí nějakým problémům ve vztahu se státem – před nesprávnými postupy, před nečinností, nebo dokonce nezákonností či svévolí veřejné správy.
Zároveň zajišťuje dodržování principů dobré správy v činnosti správních orgánů. To jsou neformální zásady kvalitního spravování věcí veřejných. V průběhu let se ale k této původní činnosti ombudsmana přidaly lidskoprávní mandáty. Tedy například ochrana práv osob se zdravotním postižením a ochrana osob v ústavech a dalších zařízeních, kde je omezena jejich svoboda.
Zmínit lze taky témata, jež se týkají diskriminace. A od loňského léta je úřad ombudsmana nově také národní lidskoprávní institucí (NHRI). Jejím úkolem je monitorovat lidská práva v Česku a zprostředkovávat informace z terénu pro stát a taky navrhovat systémová řešení. Tím se završují lidskoprávní mandáty ombudsmana v plné šíři.
Dlouhé roky jste pracovala ve státní správě, co vás tedy přimělo k tomu, abyste se ucházela o post ombudsmanky?
Díky dlouholeté práci ve veřejné správě jsem měla možnost poznat, jak úřady fungují. Vedle toho také dobře znám práci ombudsmana. Již přes pět let s Kanceláří ombudsmana spolupracuji a pomáhám řešit individuální případy i systémová témata.
Předchozí pracovní zkušenosti mě utvrdily v tom, že v každé agendě nakonec jde skoro vždycky o lidská práva, včetně agendy daní. Ať už jde o ochranu vlastnictví, o diskriminaci, o ochranu azylantů nebo stíhaných osob. Jsou také u exekucí nebo insolvencí.
A ombudsman je tady od toho, aby pomáhal obyčejným lidem domoct se spravedlnosti, pomáhá jim najít spravedlivé řešení v situacích, kterým čelí.
Ve svém nominačním projevu v Senátu jste řekla, že role ombudsmana je ve střetu jednotlivců s úřady nenahraditelná. Co tím myslíte?
Mám tím na mysli podněty lidí. Už jsem to naznačila. Spousta lidí neví, jak mají v určitých situacích postupovat, nedokážou si sami pomoct, vyřešit problém. Nevyznají se v tom, jaká mají práva, jaké jsou jejich možnosti, jak mají postupovat, pokud byli nějakým způsobem poškozeni veřejnou správou.
To znamená například, že nepodali odvolání, nepodali správní žalobu, jindy mají třeba nedostatek finančních prostředků, takže si nemohou najmout advokáta nebo daňového poradce. A toto všechno jsou přesně ty situace, kdy je role ombudsmana pro tyto lidi nenahraditelná.
Jinak řečeno mi říkáte, že je tady ombudsman pro lidi, kteří se neorientují ve spletitých záležitostech toho, jak funguje stát, a tudíž vlastně nevědí, co mají v určitých situacích dělat…
Přesně tak.
A obracejí se tito lidé na úřad ombudsmana? Vědí, že je tady v těchto situacích tento úřad pro ně?
Myslím, že ano. A pochopitelně, že ten úřad už od svého vzniku intenzivně pracuje na zviditelnění své role. Snaží se o to, aby se na něj mohli lidé obrátit právě v případech, které se týkají nesprávného postupu státu, ale i v případech diskriminace.
O tom svědčí i počet případů, které ombudsman v loňském roce obdržel. Celkem to bylo přes devět tisíc podnětů, z toho přes sedm a půl tisíce pro ombudsmana a zbytek pro dětského ombudsmana. Počet podnětů pro ombudsmana navíc rok od roku roste.
Ve zmíněném senátním projevu jste mluvila o veřejné správě, což se týká třeba sociálních dávek, důchodů, školství nebo například zdravotnictví…
To jsou ty už zmiňované podněty. A netýkají se pouze toho, o čem mluvíte, ale také třeba životního prostředí nebo stavebních řízení.
Senátorům jste také slíbila, že když budete ombudsmankou zvolená, budete usilovat o otevřený dialog s úřady…
Dialog s úřady považuji za důležitý prostředek pro prosazování řešení individuálních i systémových problémů. Díky tomu, kde jsem celý život působila, jsem postupem času získala určitou odbornou a profesní autoritu. A to je předpoklad k tomu, abych s úřady dokázala jednat mimo jiné i na neformální úrovni.
Tato neformálnost v úřadu ombudsmana sice funguje už dnes, jsem však přesvědčená, že je možné ji ještě zintenzivnit a já k tomu můžu svými zkušenostmi přispět.
Jedním z velkých témat současnosti je digitalizace. A ta souvisí například s tím, že starší lidé nemají nebo neumí pracovat s internetem, nemají třeba počítač nebo chytrý telefon. Máte představu, jak by těmto lidem mohl ombudsman pomoct?
Je to tak. Tito lidé třeba nemají internetové bankovnictví. Nevěří tomu, pro peníze si chodí mnohdy na poštu. Řada z nich nedisponuje ani platební kartou. A nejde zdaleka jen o lidi starší, ale také třeba o takové, kteří nejsou sociálně silní nebo jsou jinak znevýhodněni.
Tady je potřeba, aby na místech, kterých se to týká, byla možnost vyřídit věc také osobně, například s pomocí úředníka. Ten by jim mohl například pomoci s vyplněním a podáním elektronického podání.
Druhým krokem jsou informace. Každý úřad musí udělat maximum pro to, aby i lidé, kteří třeba nemají internet, disponovali základními informacemi. Každý úřad musí být zkrátka přístupný i těm, kteří nejsou digitálně způsobilí.
JUDr. Eva Kostolanská
je uznávanou expertkou na správní právo. V minulosti působila jako ředitelka právní sekce Generálního finančního ředitelství, kde metodicky řídila činnost zaměstnanců finančních úřadů a působila i jako hlavní koordinátor spolupráce Finanční správy ČR s Kanceláří ombudsmana.
Od roku 2020 působí přímo v Kanceláři ombudsmana, kde se zaměřuje na ochranu práv jednotlivců a prosazování systémových změn v úředních postupech. V soutěži Daňař roku byla jako jediná v historii soutěže zvolena hned dvakrát daňovou osobností za státní daňovou sféru.
Vedle praktické a legislativní činnosti se věnuje také publikační tvorbě a je vyhledávanou lektorkou v oblasti správního řízení a náhrady škod způsobených nesprávným úředním postupem.
Ombudsman má mimo jiné za úkol chránit lidi se zdravotním postižením, ať už jde o odstraňování bariér, nebo lepší přístup k informacím. Co považujete za největší překážku, kterou musíme v Česku překonat, aby se lidem se zdravotním postižením žilo dobře?
Já bych řekla, že pokud jde o práva lidí se zdravotním postižením, tak ombudsman toho pro zlepšení jejich životů v poslední době udělal hodně. Ať jde například o používání znakové řeči, o bezbariérovou vyhlášku, která je v souladu se stavebním řádem, nebo o přístup lidí sluchově a zrakově postižených k digitálním službám.
Určitě ale musíme dál pokračovat. Jako stát bychom měli například zapracovat na tom, aby tito lidé mohli žít ve svých domovech, mimo různé ústavy. A k tomu potřebují celou síť podpůrných komunitních služeb, musíme rozvíjet různé typy péče a sociální pomoci.
Ve svém vystoupení v Senátu jste nakonec zmínila také to, že pokud budete zvolená ombudsmankou, tak byste si po skončení šestiletého mandátu ráda řekla, že jste pro tento úřad odvedla kus dobré práce. Co by pro vás osobně byl ten největší důkaz, že se to podařilo?
Aby kontakt běžného člověka, o kterém jsme mluvili, s úřady se skutečně a prokazatelně změnil k lepšímu. Ráda bych se také zasadila o to, aby úřady dodržovaly desatero principů dobré správy, které kdysi zveřejnil Otakar Motejl. Jeho součástí je i to, aby úřady vyřizovaly věci rychle a odborně. A hlavně jednaly vstřícně s každým, kdo se na ně obrátí.
A pokud jde o úřad ombudsmana, taky bych si přála, aby rozvíjel dialog se všemi úřady. Ombudsman tedy nebude jenom ten, kdo něco kritizuje, musí to být také důležitá instituce v právním systému České republiky, která opravdu chrání lidi, kterým se nedaří dosáhnout nápravy nebo spravedlnosti. A tedy aby také dokázal navázat kontakt s veřejnou správou takovým způsobem, aby jí pomohl vylepšovat a harmonizovat své služby.
