Například Američanka Emma MacTaggartová se se svými spolubydlícími po letech vrátila k vyšívání. „Byl to opravdu terapeutický způsob, jak se odpoutat od práce nebo stresu, ale také prostě něco dělat rukama místo bezmyšlenkovitého projíždění telefonu,“ řekla. „Staly jsme se tím úplně posedlé.“
MacTaggartová patří k rostoucí skupině mladých lidí, kteří se vracejí k off-line koníčkům a činnostem. Pomáhají jim uniknout technologiím a zároveň znovu objevit dětskou tvořivost a radost z tvorby. Poněkud ironicky se přitom právě sociální sítě postaraly o to, že se tento návrat k analogovému světu stal módním trendem.
Některé z těchto koníčků – například pletení, zahradničení nebo vyšívání – dostaly v internetovém prostředí nálepku „babičkovských aktivit“. Označení odkazuje na starší generace žen, s nimiž si lidé tyto činnosti tradičně spojují. Vedle nich však získávají popularitu i další hmatové a řemeslné činnosti, například keramika, origami, nebo dokonce kovářství.
Mladší generace se k těmto aktivitám ve větší míře vrátila během pandemie covidu-19, kdy měli lidé více volného času. Podle AP ale zájem o takzvané babičkovské koníčky neodezněl ani po skončení pandemie a některé z nich si získávají stále větší popularitu.
Co se šije
MacTaggartová, které je dnes 26 let, přitom říká, že se nepovažuje za typicky řemeslně založeného člověka. Přesto založila podnik zaměřený na vyšívání What’s the Stitch (volně „co se šije“, slovní hříčka podle anglického „co se děje“, pozn. red.) a vede stejnojmenné účty na sociálních sítích.
Rostoucí zájem o její obsah ji přiměl rozvíjet vlastní podnikání. Dnes prodává vyšívací plátna, doplňky i návrhy v elektronické podobě. Její tvorba často spojuje tradiční techniku s nadsázkou, drzým humorem a někdy i vulgárními nápisy. „Je to historicky velmi formální řemeslo, takže je zábavné dát mu mladistvý nádech,“ řekla.
Podle psycholožky Jaime Kurtzové z Univerzity Jamese Madisona mohou podobné činnosti pomáhat snižovat stres a úzkost. Vyžadují soustředění, někdy představují výzvu a zároveň přinášejí pocit uspokojení z dokončené práce nebo zvládnutí nové dovednosti.
„Koníčky jsou opravdu důležité a mnoho z nás o ně přišlo nebo je nepovažujeme za prioritu, protože máme pocit, že jsme příliš zaneprázdnění,“ řekla agentuře AP Kurtzová. „Najít si na ně alespoň trochu času je ale velmi smysluplné.“
Společná bublina
Clara Shermanová, která spoluzaložila společnost So Bam Fun (slovní hříčka odkazující na bambusové kameny v mahjongu a výraz „velká zábava“) s cílem znovu přiblížit hru mahjong mladší generaci, uvedla, že při hraní s přáteli často zažívá stav hlubokého soustředění a klidu.
„Mám pocit, jako bych byla v malé bublině, kde existuji jen já, moji přátelé a tahle hra, kterou si všichni společně užíváme,“ řekla. „Opravdu vám to umožní vypnout a zapomenout na zbytek světa.“
Někteří mladí lidé se přitom nesnaží technologie zcela vytlačit, ale spíše hledají způsoby, jak je se svými koníčky propojit. Isaiah Scott, pozorovatel ptáků, výtvarník a autor internetových příspěvků, uvedl, že důležitou roli v jeho zájmu hraje aplikace eBird. Ta umožňuje zapisovat pozorování ptáků, sledovat vlastní statistiky a zároveň přispívat k vědeckému výzkumu i ochraně přírody.
Podle Scotta je snadné říci, že je jeho generace „přilepená k telefonům“. Zároveň ale právě technologie podle něj otevírají cestu k řadě koníčků, které by jinak byly obtížně dostupné nebo by na ně lidé zapomněli.
Sbírat ptáky jako Pokémony
Scott přirovnává pozorování ptáků k videohře Pokémon, kterou měl rád v dětství. V těchto hrách hráči cestují po různých místech, objevují nové oblasti a „sbírají“ různé druhy fiktivních tvorů. „Připadá mi to jako videohra, ale v reálném životě,“ řekl. Cestování do různých oblastí podle něj připomíná odemykání nových map a počet pozorovaných druhů funguje jako skóre ve hře. Sám už zaznamenal asi 800 různých druhů ptáků.
Pozorování ptáků pro něj navíc nepředstavuje jen koníček. Dvaadvacetiletý Scott AP řekl, že ho přivedlo k poslání
„chránit a zachovat náš přírodní svět“. Založil proto neziskovou organizaci Rookery and Roots Conservancy (volně Ochrana hnízdišť a přírody) a nedávno koupil pozemek o rozloze 16 akrů (asi 6,5 hektaru) ve státě Georgia, který chce využít k ochraně přírodních stanovišť. Tento krok mohl podniknout i díky publiku, které si vybudoval na internetu.
Seznámení s celosvětovým publikem prostřednictvím internetu podle agentury AP pomáhá řadě nadšenců proměnit své koníčky v úspěšné podnikání. Popularita na sociálních sítích některým z nich umožnila vybudovat prosperující firmy.
Jedním z příkladů je Anna Weareová, která pracuje jako kovářka a podkovářka na plný úvazek a na internetu vystupuje pod přezdívkou AnvilAnna (KovAnna). Už dříve měla řadu zákazníků, větší pozornost si ale získala poté, co začala zveřejňovat videa na TikToku a dalších sociálních sítích.
Díky nim si vybudovala mezinárodní publikum. Weareová se domnívá, že obnovený zájem o kovářství a další tradiční řemesla souvisí mimo jiné s únavou z vysoce digitalizovaného světa a z nekvalitních masově vyráběných výrobků. Na její vyhledávané jednodílné ostruhy, které lidé oceňují pro jejich odolnost a vzácnost, se nyní čeká zhruba rok.
„Lidé si dnes více než kdy dřív uvědomují, že věci vyrobené v továrnách nebo sériově se velmi rychle opotřebují,“ řekla. Ať už si zákazníci kupují výrobky, které sama vytvořila, nebo je její videa inspirují k tomu, aby si sami vzali do ruky kladivo, podle Weareové je spojuje jedno: „Lidé chtějí, aby věci vydržely, a tohle řemeslo existuje tak dlouho právě z nějakého důvodu.“
Mnoho řemeslníků a lidí, kteří se těmto koníčkům věnují, zároveň říká, že díky nim nacházejí silný pocit sounáležitosti s ostatními se stejnými zájmy.
Kristie Landingová například založila platformu Verse & Sip (Veršuj a popíjej), která sdružuje básníky a milovníky poezie. Na internetu zveřejňuje videa věnovaná psaní dopisů, jejich skládání a uzavírání, voskovým pečetím nebo origami a dalším papírovým řemeslům. Landingová uvedla, že jí sledující často kladou otázky, jaký papír používá nebo kde kupuje své nástroje. Mnozí z nich ale zároveň hledají způsob, jak se propojit i mezi sebou.
Právě proto nedávno spustila službu, která spojuje lidi hledající přátele na dopisování. Reagovala tak na množství komentářů od sledujících, kteří by si rádi s někým vyměňovali dopisy – ideálně s člověkem, který ocení péči, kterou věnují ručně psané korespondenci, nebo jejich rukopis.
Landingová také vytvořila poštovní klub. Každý měsíc v jeho rámci rozesílá několika stovkám lidí po celém světě originální báseň doplněnou o čaj. Doufá, že její obsah na internetu lidem přinese podobný pocit radosti a klidu, jaký může člověk zažít při čtení tištěné básně u šálku čaje.
„Snažím se vytvářet pomalejší momenty na platformách, které jsou založené na velmi rychlých videích a krátké pozornosti uživatelů,“ řekla. „Tyhle věci vás na chvíli zastaví uprostřed projíždění příspěvků.“
Mnoho lidí, kteří se těmto aktivitám věnují, zdůrazňují, že nejde jen o krátkodobý trend. Své koníčky spíše vnímají jako součást vědomého návratu k analogovému světu.
Pokud jde o označení „babičkovské koníčky“, MacTaggartová ho přijímá s nadsázkou. „S přáteli si dělám legraci, že jsem vlastně celý život babička,“ řekla. „Takže je docela příhodné, že se z toho teď stala moje kariéra.“
