Máte obavy, jestli budete mít v důchodu dostatečně vysokou státní penzi, a raději si na stáří spoříte nebo investujete? Děsíte se ztráty práce kvůli nástupu umělé inteligence? Podle amerického miliardáře a technologického vizionáře jsou tyto strachy lidí, kterým je do 40 nebo 50 let, zbytečné. „Nedělejte si starosti s hromaděním peněz na důchod, za deset nebo dvacet let úspory nebudou potřeba,“ prohlásil letos na začátku roku Musk v podcastu Moonshots.
Za svá slova schytal kritiku od mnoha ekonomů. Jeho očekávání od technologií jsou podle nich přemrštěná, nerealistická a vyzývat lidi, aby se nestarali o zajištění na stará kolena, je nezodpovědné.
Existují ale i seriózní studie, které upozorňují, že nástup umělé inteligence, automatizace a robotizace opravdu zásadně překreslí strukturu ekonomiky a sociálního systému, jak je známe teď. Vlády podle nich budou muset hledat nové příjmy do svých rozpočtů namísto zdanění práce a budou se muset postarat o lidi, kteří na pracovním trhu budoucnosti nenajdou uplatnění. Představa, že roboti spolu s lidskou prací převezmou i placení daní, tedy nemusí být až tak přitažená za vlasy.
Změna fiskálního paradigmatu
Moderní sociální státy vznikaly v době, kdy byla většina ekonomické aktivity založena na lidské práci. Z toho vychází i jejich finanční architektura. Klíčovým zdrojem veřejných rozpočtů jsou daně z příjmů zaměstnanců a odvody na sociální a zdravotní pojištění. Ve vyspělých ekonomikách právě tyto odvody financují velkou část důchodových systémů, zdravotnictví nebo podpory v nezaměstnanosti. Například na příjmech českého státního rozpočtu se v souhrnu podílejí zhruba polovinou.
Automatizace a umělá inteligence ale mohou tento model vychýlit z rovnováhy. Týdeník Ekonom už psal o tom, že v Česku je podle studie poradenské společnosti BCG v příštích deseti letech kvůli technologickému vývoji v ohrožení na 600 tisíc pracovních míst a zhruba sedm desítek profesí čeká zánik. Už nyní by nad novým pracovním uplatněním měli přemýšlet lidé živící se rutinní manuální prací, neboť ji postupně přebírají roboti. Nepotřebných ale bude také mnoho profesí z řad bílých límečků, jejichž práci zastane umělá inteligence.
Analýza BCG a v zahraničí také třeba dokument zabývající se dopady rozvoje automatizace na trh práce z per expertů Mezinárodního měnového fondu (MMF) předpovídají, že novodobá technologická revoluce nebude znamenat statisíce lidí bez perspektivy. Většina lidí vytlačených ze zaměstnání technologickým pokrokem podle nich najde uplatnění v jiných sektorech, kde lidskou ruku stroje patrně ještě dlouho nenahradí – třeba v oblasti zdravotní péče a v sociálních službách.
Ekonomové Daron Acemoglu a Pascual Restrepo z Massachusettského technologického institutu ale ve svém výzkumu dospěli k závěru, že minimálně dočasně velká nezaměstnanost skutečně hrozí. Jednoduše řečeno, automatizace bude v některých odvětvích nahrazovat lidskou práci rychleji, než jak budou vznikat nové pracovní příležitosti.
Právě v tomto období pocítí změny na pracovním trhu také veřejné rozpočty, které přijdou o významnou část příjmů. Politici by proto podle obou ekonomů už dnes měli přemýšlet nad změnami daňového systému, který tyto díry zacelí a umožní další fungování sociálního státu, tedy vyplácení penzí nebo podpor v (dočasné) nezaměstnanosti.
Zdaňme roboty
Zatímco potenciál umělé inteligence při suplování lidské pracovní síly je relativně čerstvým fenoménem, robotizace především ve výrobních firmách se děje už desítky let a stále zrychluje. Už před lety proto přišli ekonomové s receptem, který by mohl výpadky daňových příjmů vyřešit – zdanění robotů.
Idea je jednoduchá. Pokud firma nahradí zaměstnance automatizovaným systémem a přestane za něj odvádět daně a sociální pojištění, měla by podle studie autorů ze Stanfordovy univerzity začít odvádět adekvátní náhradu.
Zdánlivě elegantní řešení má ovšem několik slabých míst a i kvůli tomu si dosud žádná země netroufla tento daňový experiment uvést do praxe. Upozorňují na ně i ekonomové ze Stanfordu. Prvním problémem je už samotná definice robota, a tedy stanovení předmětu daně. V moderní ekonomice velkou část automatizace neprovádějí fyzické stroje, ale software nebo algoritmy. Generativní umělá inteligence, která dokáže psát texty, analyzovat data nebo programovat, je typickým příkladem technologie, která může nahrazovat lidskou práci bez jakéhokoli robota v tradičním smyslu. Měly by se robotické daně platit i z ní? ptají se autoři. Automatizace je tedy natolik rozmanitý proces, že vytvořit jednotnou daňovou kategorii je prakticky nemožné.
Druhý protiargument pak poukazuje na to, že nová daň by vedla ke zpomalení technologického pokroku. Firmy s inovacemi nepřicházejí samoúčelně, k jejich vývoji je vede snaha zvyšovat produktivitu a snižovat náklady – vedle mzdových i ty daňové. Pokud by ale nahrazení člověka vinou nové daně k dostatečným úsporám nevedlo, byla by i menší motivace investovat do vědy a výzkumu. „Technologický pokrok je dlouhodobě jedním z hlavních zdrojů růstu životní úrovně a jeho zpomalení by mohlo mít negativní dopady na celou ekonomiku,“ varuje studie MMF. Z dlouhodobého hlediska by tak robotická daň mohla paradoxně snížit celkovou ekonomickou výkonnost, ze které veřejné rozpočty čerpají.
Jako realističtější a průchodnější varianta daňové reformy vynucené automatizací se tak jeví jiný návrh, a sice přesun daňové zátěže z práce na kapitál. MMF vládám navrhuje, aby přemýšlely o větším důrazu na odvody z kapitálových příjmů nebo firemních zisků. Jiné studie pak vybízejí k řešení v podobě speciální sektorové daně pro technologické firmy, které z pokroku těží zdaleka nejvíce.
Koláče bez práce
Teoretické debaty se vedou nejen o hledání zdrojů pro státní rozpočty, ale také o tom, jakou roli by měl stát hrát při transformaci ekonomiky a přesunu k automatizaci. Většina ekonomů se shodne v jednom: pokud se má zachovat sociální smír ve společnosti, bude nutné, aby se vlády o lidi vytěsněné z trhu práce postaraly. Jinak řečeno, nebudou stačit investice do systému rekvalifikací, které umožní najít nové uplatnění. V mezičase musí existovat i záchranná síť.
Vedle klasických nástrojů sociální politiky, tedy především podpory v nezaměstnanosti, se i při řešení tohoto problému objevuje kontroverzní návrh řešení: univerzální příjem. V čem se liší od tradiční podpory? Jednak by vyplácené dávky měly být časově neomezené. Zastánci této myšlenky navíc tvrdí, že peníze by neměli dostávat jen lidé, kteří kvůli automatizaci a umělé inteligenci přijdou o práci a jimž má ekonomická jistota pomoci při hledání nové práce nebo zvyšování kvalifikace a vzdělávání. Aby byl systém zároveň spravedlivý a pracující nezáviděli nezaměstnaným bezpracný zdroj příjmů, měli by státní dávku umožňující uspokojení základních potřeb dostávat všichni.
Ani základní univerzální příjem si zatím nikde ve světě žádná vláda nedovolila zavést. V různých zemích se ale uskutečnilo několik experimentů na menších skupinách. Měly ověřit, zda mají pravdu kritici dávky, když varují, že získání dostatku peněz k obživě bude lidi demotivovat ve snaze najít si novou práci. A že ti, kteří pracují, pracovat přestanou.
Výsledky se ukázaly jako sporné. Například finský program, v jehož rámci dvě tisícovky nezaměstnaných a stejný počet pracujících dostávaly dávku 560 eur měsíčně, skončil zklamáním. Lidé inkasující peníze bez práce si pochvalovali nižší stres a vyšší pocit životní spokojenosti. Zároveň ale zavedení univerzálního příjmu nevedlo ke zvýšení zaměstnanosti. Pracující s dávkou pak měli tendenci pracovat méně hodin. Vláda proto experiment ukončila jako neúspěšný.
Podobný pokus, na kterém v Německu spolupracovaly nezisková organizace Mein Grundeinkommen a Německý institut pro ekonomický výzkum, dopadl lépe. Výzkumníci nezjistili pokles ochoty pracovat ani výraznou změnu v počtu odpracovaných hodin. Naopak se ukázalo, že příjemci vykazovali vyšší subjektivní spokojenost a menší stres. Část peněz domácnosti spořily a část využívaly na běžnou spotřebu, což naznačuje, že základní příjem sloužil spíše jako stabilizační prvek než jako motivace k opuštění práce.
Vedle rozporuplných výsledků sociálního experimentování ovšem úvahy o zavedení nepodmíněného příjmu zatím zůstávají jen v teoretické rovině ještě z jednoho důvodu. Pokud by se zavedl plošně, pro erár by to znamenalo obrovskou finanční zátěž. Jednoduchým výpočtem na příkladu Česka lze dojít k tomu, že vyplácení ekvivalentu minimální mzdy pro 9,2 milionu dospělých lidí by znamenalo pro stát měsíční náklady přes 200 miliard, ročně pak téměř 2,5 bilionu korun.
Pokud tedy Elon Musk a další technologičtí nadšenci tvrdí, že nedostatek financí ve veřejných rozpočtech a tím i starost o důchod budou vyřešeny růstem produktivity a vzestupem umělé inteligence, jde o odvážné vize, ale tvrdými daty podloženy nejsou.
