Jak se válka Ruska proti Ukrajině překlápí do pátého roku, západní vlády si stále více uvědomují síť skrytých a utajených spojenců, kteří jedním či druhým způsobem umožňují ruskou agresi.
USA zpřísnily svůj postoj vůči Číně a Indii – a v tom druhém případě to vedlo k dramatickému poklesu dovozu ruské ropy. EU, která v současnosti připravuje svůj dvacátý sankční balíček, zvažuje uvalení sankcí na Kyrgyzstán, jenž se stal jedním z nejúčinnějších partnerů Moskvy při obcházení západních finančních omezení.
Pomáhá Rusku, ale Západ ji netrestá, nýbrž odměňuje
Význam koordinovaných kroků proti těmto „tichým podporovatelům“ Kremlu byl opakovaně zdůrazňován na nedávné mnichovské bezpečnostní konferenci – zdá se však, že existuje jedna pozoruhodná výjimka: Země, která často vystupuje jako ruský zprostředkovatel, za což ale není výrazně sankcionována, naopak je za to spíše odměňována jak západními státy, tak i mezinárodním společenstvím.
Samozřejmě mám na mysli Arménii, zemi na Jižním Kavkaze, která je ekonomicky i politicky velmi závislá na Moskvě, je členem Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti i Euroasijské hospodářské unie a již léta poskytuje Rusku cenné logistické služby. Když Evropané zakázali dodávky velké části své produkce do Ruska, stala se z Arménie náhle velká vývozní země automobilů, neboť její dodávky vozidel vyrobených v EU na ruský trh v roce 2022 vyskočily 200(!)krát.
Po přijetí sedmého sankčního balíčku EU, který zakázal nákupy ruského zlata, se tento drahý kov takřka okamžitě stal vývozní položkou číslo jedna v arménském exportu a představoval 48 % (!) jeho celkového objemu; ruská exilová média navíc provedla četná vyšetřování, která prokázala, že jeho hlavním zdrojem je samozřejmě pašování z Ruska. Podobné příklady z různých oblastí by bylo možné uvádět téměř donekonečna.
Sponzorují ji USA, EU i mezinárodní organizace
Přesto USA Arménii nedávno poskytly 145 milionů dolarů „pomoci“ a nyní slibují devět miliard dolarů investic do jejího energetického sektoru, zatímco EU realizuje svůj program pomoci ve výši 270 milionů eur, zaměřený na „snižování ruského ekonomického vlivu“ v republice – který se však rozhodně nezdá být méně patrný.
Ještě více pohoršující je však patronát mezinárodních organizací, které Jerevan zahrnují množstvím symbolických poct, z nichž mnohé působí zcela iracionálně. Mezi příklady patří možnost hostit jednu z nejprestižnějších každoročních environmentálních akcí: 17. zasedání Konference smluvních stran Úmluvy OSN o biologické rozmanitosti (COP17). Toto rozhodnutí je třeba považovat za velmi důležitě vyznamenání, jelikož se Arménie stala první postsovětskou zemí, která takové privilegium získala, racionálně to však lze vysvětlit jen stěží.
Zatímco mnohé bývalé části SSSR se staly vzorovými příklady odpovědného environmentalismu (jako Estonsko, které se dokonce loni umístilo na prvním místě v žebříčku Environmental Performance Index), v Arménii nejenže nedošlo k žádným pozitivním změnám, ale naopak tato kavkazská země zaznamenala vůbec nejrychlejší pokles environmentální uvědomělosti ze všech hodnocených zemí, když se v témže žebříčku od roku 2018 propadla o více než 30 příček – ze 63. na 94. místo.
Tvrdím navíc, že takto žalostné výsledky nejsou důsledkem jen liknavého postoje arménského vedení k ekologickým otázkám, ale také nadměrné závislosti země na ruském hospodářském vlivu.
Roky se arménské úřady vyhýbají zavádění environmentálních opatření, která se v jiných zemích osvědčila. Na jedné straně lze říci, že je to tím, že velké těžební společnosti, tedy největší znečišťovatelé, tvoří podstatnou část arménského exportu (zlato, těžební a hutnické produkty se v roce 2023 podílely na vývozu 52 %) a zároveň zůstávají největšími plátci daní (kombinát Zangezur se loni oficiálně stal největším přispěvatelem do státního rozpočtu), což zjevně omezuje schopnost úřadů zaujmout vůči nim principiální postoj.
Na druhé straně jsou největší arménské průmyslové a energetické podniky vlastněny či řízeny… ruskými majiteli. Největší zlatý důl v zemi, Sotk, a obří kombinát Zangezur patří ruské těžební skupině GeoProMining (25 procent akcií Zangezuru bylo při koupi závodu Rusy darováno arménské vládě, což ukazuje, jaké carte blanche noví vlastníci získali); společnost Rosatom, úzce spjatá s Kremlem, řídí jadernou elektrárnu Metsamor, která pokrývá 30 procent spotřeby energie v republice; Skupina Tashir vlastní kaskádu vodních elektráren Sevan–Hrazdan a Electric Networks of Armenia je divizí společnosti Inter RAO JES.
Ať už arménští představitelé jakkoli prohlašují, že se vymanili z vlivu Moskvy, a jakkoli aktivně „vystupují“ téměř ze všech integračních struktur, které ruské vedení ovládá (ve skutečnosti však z žádné z nich neodešli), země zůstává ekonomickým vazalem Kremlu, který není schopen své největší podniky řídit ani je volat k odpovědnosti.
Proto zůstávají těžební podniky v Arménii v oblasti environmentální politiky prakticky nekontrolované. Tento problém, a to dosti hlasitě, neotevírají jen arménští environmentalisté, ale také íránští a ázerbájdžánští, protože mnohé řeky vytékající z Arménie (a některé dokonce z Turecka, které protékají arménským územím) – jako Aras, Voghji a mnohé další – nakonec končí v těchto zemích.
Je obtížné říci, jaká je kvalita vody přímo v Arménii, ale v Íránu bylo v řece Aras v roce 2020 zaznamenáno 59 druhů nebezpečných látek, přičemž koncentrace olova v její vodě byla 14krát vyšší než nejvyšší přípustné hodnoty schválené íránskými úřady.
Důvod je jednoduchý: dnes se v Arménii nachází přibližně 200 těžebních závodů, včetně velkých podniků, jako jsou měďno-molybdenové závody Zangezur, Agarak a Teghut, těžební a zpracovatelský kombinát v Kapanu a desítky zlatých těžebních společností, mezi nimiž jsou i ty, které těží ložiska Sotk, Meghrasar, Azatek či Meghradzor. Většina z nich zahájila činnost ještě v sovětské době a využívá povrchovou těžbu, jež má na životní prostředí katastrofální dopad – a jejich ruští vlastníci dodnes nedělají nic pro to, aby tyto výrobní metody zastavili, chovají se jako představitelé imperiální moci spravující svou hospodářskou kolonii.
Mykola Vorobjov
-
Ukrajinský politický analytik, vojenský novinář a expert na východní Evropu, Ukrajinu a Rusko
-
V letech 2018–2020 pracoval jako reportér a politický analytik pro rozhlasovou stanici „Hlas Ameriky“.
-
V letech 2017–2018 byl výzkumným pracovníkem na Univerzitě Johnse Hopkinse (SAIS) se zaměřením na ruské dezinformační aktivity na Ukrajině, v USA a Evropě.
-
Na akce jej zve například Heritage Foundation, Wilson Center, Atlantic Council, US-Ukraine Foundation, GWU, Johns Hopkins University a další.
Neuvěřitelná lhostejnost Arménie
Lhostejnost Arménie k vlastním i sousedním environmentálním problémům působí neuvěřitelně: například otázkou třídění komunálního odpadu se úřady začaly zabývat teprve v roce 2023 (a zavedení nových technologií po celé zemi slibují až… do roku 2032). Při „podpoře“ rozvoje malých a středních podniků úředníci zavírají oči před jejich ničivým dopadem na životní prostředí – na březích jezera Sevan se například nacházejí stovky hotelů, obchodů a rekreačních areálů, které „produkují“ hory odpadu, jež nikdo nerecykluje.
Ani situace s kvalitou ovzduší není lepší, zejména ve velkých městech: přestože počet znečišťujících průmyslových podniků se v postsovětském období snížil, emise CO₂ z plynových kotlů (kterými se vytápí většina soukromých domů) a automobilů prudce vzrostly.
Prach zůstává všudypřítomným problémem, způsobeným mimořádně špatným územním plánováním, neustálým porušováním i platných stavebních norem a nedostatkem lesů a zelených ploch (například v Jerevanu jsou v běžný den maximální přípustné koncentrace prachu v ovzduší překračovány 1,5–2krát, oxidů dusíku 1,7–3krát a u oxidu siřičitého někdy až dvojnásobně, podobná situace panuje i v dalších, dokonce menších městech).
Na nebezpečí upozornila i Světová banka, která arménské průmyslové odvaly označila za „významný zdroj znečištění“ a poznamenala, že slabý institucionální dohled zhoršuje jak environmentální, tak sociální rizika.
Na rozdíl od EU, kde směrnice 2006/21/ES platná již dvacet let zavádí systém nezávislého monitoringu, pohotovostních fondů a plánů pro případ poruch či havárií těchto zařízení, v Arménii neexistuje ani veřejný, centralizovaný a jednotný registr takových lokalit – a to navzdory doporučením OSN, která upozorňují, že mnohé z nich leží v seizmicky aktivních zónách, takže zemětřesení, sesuvy půdy a sezonní záplavy výrazně zvyšují riziko vážných ekologických havárií.
„Hromadí se miliony tun odpadu“
Samozřejmě, že si arménští environmentalisté také zaslouží uznání za své úsilí: Například už léta bijí na poplach kvůli obřímu odkališti Nahatak, zřízenému v roce 1967 na severu země v blízkosti řek, na jejichž vodě závisí místní zemědělci. V regionu Lori, který byl vždy považován za oblast s jedinečnými přírodními zdroji, vědci dokumentují ohrožení biodiverzity v důsledku znečištění podzemních vod a půdy odkalištěm Teghut, souvisejícím s velkým měděným dolem.
Za vůbec nejnebezpečnější lokalitu označují odkaliště Artsvanik na jihu Arménie, kde se hromadí miliony tun odpadu z měďno-molybdenového kombinátu Zangezur (opět pod ruským vedením). V soutěsce pod zastaralou a křehkou hrází „prakticky neexistují žádné známky života“, voda je kontaminovaná těžkými kovy a místní flóra i fauna byly zničeny. V Araratském údolí, které je tradičně klíčovou zemědělskou oblastí Arménie a provincií hraničící s Tureckem, se nahromadilo přes 15 milionů kubických metrů kyanidového odpadu a v místních půdách byly zjištěny zvýšené hladiny arsenu, kadmia, rtuti a olova.
Podobných případů je zdánlivě nekonečné množství, a přesto nikdo nepožaduje po orgánech republiky ani základní bezpečnostní opatření.
Na závěr si troufám tvrdit, že by ze strany Evropanů mohlo být správným krokem odsoudit rozhodnutí svěřit Jerevanu privilegium hostit COP17, označit je za podivný a zavádějící signál a přinejmenším zvýšit tlak na arménské úřady, aby změnily svůj postoj a zahájily dávno zpožděné reformy.
Po arménském vedení by se měly vyžadovat harmonogramy přistoupení k klíčovým evropským environmentálním úmluvám, nemluvě o přijetí zákonů, které by podniky spravované Rusy podřídily přísné veřejné ekologické kontrole. Nastal vhodný čas tato témata otevřít a proměnit COP17 z bezcenné společenské akce v platformu pro zásadní diskusi jak o ekologických problémech Jižního Kavkazu, tak o ruském hospodářském imperialismu.
