„Budu tam nahoře s mnoha muži, deseti dalšími ženami a stovkou nejlepších alb všech dob,“ odsekává devětatřicetiletá zpěvačka Florence Welchová do zvuků burácející kapely při písni One of the Greats. „Musí to být krásné – být mužem a dělat nudnou hudbu jenom proto, že můžeš,“ pokračuje, zatímco rocková hudba v pozadí jejího hlasu roste do barokního klenutí.
Výše citované verše inspiroval seznam pěti set nejlepších nahrávek všech dob sepsaný časopisem Rolling Stone, kde v první stovce figuruje pouze osmnáct žen, v první padesátce jenom sedm. „Ale aby bylo jasno, nemyslím to zle / jsem fanynka, seš můj druhej nejoblíbenější frontman,“ boxuje Welchová do vzduchu a scéna je zabarvena do ruda.
Skladba zní ve velkém finále večera, k tradičnímu hitu má ale daleko. Stopáží se blíží sedmi minutám, původně šlo o delší báseň, která snad ani neměla být zhudebněná. Ale pak si Welchová ve studiu sedla s Markem Bowenem, kytaristou kapely Idles. Zapnuli nahrávání a najednou bylo hotovo. První a jediná verze se nakonec dostala na loňské album Everybody Scream. Slova podivně klopýtají přes sebe, jako by se je zpěvačka snažila vyřknout všechny najednou a zároveň napasovat do rytmu, v němž se únava mísí s odhodláním a rozčílení s uštěpačným humorem.
Lesy, louky a mokřady
Velkolepá show je naprogramovaná na vteřiny, přesto působí jako tajný rituál z dob, kdy Vysočany místo industriálních hal a kolejí pokrývaly jenom lesy, louky a mokřady zaplavované nedalekou Rokytkou. Konstrukce O2 areny na necelé dvě hodiny pocitově mizí, zůstala jen potemnělá pláň se zástupy lidí v očekávání čehosi velkého.
Pódium před začátkem koncertu zakrývá obří rudá plachta s kresbami rostlin. Kokoška pastuší tobolka, kostival, měsíček lékařský nebo maliník, všechno jsou to byliny, které po staletí používaly porodní báby.
Aktuální album Everybody Scream vznikalo během procesu fyzického i psychického hojení. Poslední dva koncerty předešlého turné musela Welchová zrušit kvůli akutní operaci. Později prozradila, že prošla mimoděložním těhotenstvím, potratem a masivním vnitřním krvácením. „Nejblíž, co jsem kdy byla stvoření života, jsem se zároveň ocitla nejblíž smrti,“ řekla loni v rozhovoru pro Guardian. „A měla jsem pocit, jako bych prošla dveřmi do místnosti plné žen. Všechny ječely.“ V současnosti jezdí po světě a den co den se pokouší léčit rány, které stále přibývají.
Katarzním jekotem vrcholí Witch Dance, v pořadí druhá píseň večera. Uvádí ji zlověstná basová linka a nervní údery do bicích. Welchovou na pódiu doprovází čtyři tanečnice-čarodějnice. Černé šaty, bílé spodničky, choreografie je láme do křečí. V záchvatech a bolestech se válí po zemi, pokaždé ale vstanou a tančí dál. Občas se sápou na lidi v publiku, fanynky v prvních řadách ale vypadají spíš jako víly.
Moderní čarodějka
Welchová v Praze zpívala dvě noci po krvavém úplňku, ve dnech, kdy vrány krákají o konci zimy. Někde na půl cesty mezi zimním a letním slunovratem. Londýnské zpěvačce se během dvou uplynulých dekád podařilo prostoupit mystiku pohanského folkloru a nevypočitatelnost art rocku postupy výsostného popu, aniž by výsledek působil strojeně nebo nepatřičně.
Shake it Out je čistokrevný hit s výrazným nápěvem, publikum se oddává horečnatému tanci, který se zdá být ozdravný. Při Daffodil, což je anglické označení pro právě pučící narcis, čtveřice čarodějek tančí už jen ve spodničkách. Paže odhalené, když si lehnou na záda, jsou vidět i podvazky. Cesta k osvobození trvala pět písní.
Welchová v Praze dokázala, že její šesté album patří mezi nejsilnější, jaká natočila. Folkové motivy ostří prvky hororu, lidovost povyšuje na vznešenost. Život jedné z nejúspěšnějších zpěvaček současnosti, minimálně na poli alternativního rocku, líčí jako sérii nikdy neustávajících pádů a návratů. Názvoslovím přirozeně navazuje například na Kate Bush.
Mohutný zvuk Sympathy Magic nebo One of the Greats střídá civilní Buckle. „Chci ti zavolat / přesvědčila jsem tisíce lidí, aby mě milovali / a teď tu sedím úplně sama,“ zpívá do akustické kytary. Další píseň o tom, jak jí někdo neodepisuje na SMS, podle svých slov už nechtěla nikdy vydat. Jenže na takové emoce člověk asi nikdy není dost starý. Veškerá mystika se na chvíli rozplyne, zůstává jen samota hotelového pokoje.
A láska…
Welchová v průběhu večera kouzlí hlavně hlasem, pronikavý mezzosoprán vyniká například při Big God, během Sympathy Magic hlas naplní každý kout haly. Někde tady se večer začne z drásavé melancholie lámat do kolektivní euforie, léčivého obřadu. Z velkorysého a dusavého zvuku písně Welchová přechází do šepotu. „Tak pojď, tak pojď, zvládnu to / dej mi všechno, co máš,“ upíná se k tisícům lidí, kteří ji obklopují.
Kolegové ze showbyznysu zpěvačce občas vyčítali teatrálnost a velikášský projev, což jí sráželo sebevědomí. Jenže Dog Days are Over v přídavku vyznívají jako jeden z nejlepších stadiónových hitů současného milénia. „Mizerný dny jsou pryč / Slyšíš ten dusot? / Koně už běží.“ Jenom s pětičlennou kapelou se prohnala Prahou jako tisícihlavé stádo.
Málokterý současný hlas dokáže uchopit hudbu jako skutečně hojivou sílu. Díky úspěchu může Welchová mytické i osobní písně splést v dramatický spektákl. Publikum ústřední ženu večera poslouchá na slovo, většinou ani nemusí promluvit. Stačí jemné gesto rukou a ochozy stojí, dav poskočí.
„Někdy si říkám, jsou písně skutečně kouzla, proroctví?“ ptá se před posledním kusem. Když v samém závěru písně And Love opakuje „mír přijde, mír přijde,“ zní to jako nezpochybnitelná pravda. Ať už má na mysli konec neustávajícího řinčení zbraní, nebo vnitřní klid a usmíření.
