Nadine Sierraová je také známá filantropka, která se neustále snaží zpřístupnit hudební vzdělání sociálně znevýhodněným dětem. A v neposlední řadě se proslavila i svou spoluprací s předními světovými návrháři a klenotníky. Ostatně na koncert v Paříži, který předcházel tomu pražskému, oblékla šaty, které navrhoval sám Dior, spolu se šperky od La maison Chopard. Pro svůj návrat do Prahy zvolila dvě róby z dílny britské návrhářky Jenny Packhamové, která obléká i taková jména jako Taylor Swiftová, Sarah Jessica Parkerová, Kate Winsletová, Jennifer Lopezová či Angelina Jolieová.
Nadine Sierraová debutovala v Metropolitní opeře v roce 2015 a od té doby se na newyorskou scénu pravidelně vrací – vždy s velkým očekáváním publika i na přání svých obdivovatelů. Diváci ji zde mohli slyšet ve většině klíčových rolí, které během posledního desetiletí ztvárnila: jako Aminu v Belliniho Náměsíčné, Gildu ve Verdiho Rigolettovi, Julii v Gounodově zhudebnění Shakespearova dramatu, Violettu v Traviatě či Lucii v Lucii z Lammermooru. Nechybí ani Zuzanka ve Figarově svatbě, Ilia v Mozartově Idomeneovi, Zerlina v Donu Giovannim a řada dalších partů. Úctyhodný seznam, kterým se žádná současná sopranistka pochlubit nemůže. Její umělecká přítomnost však samozřejmě přesahuje hranice Met: Sierraová pravidelně vystupuje také v Královské opeře v Londýně, v Bavorské státní opeře v Mnichově, v barcelonském Gran Teatre del Liceu, Pařížské opeře či ve Vídeňské státní opeře, kde doslova před několika dny zazářila v novém nastudování Verdiho Luisy Miller.
Moderní primadona s láskou k haute couture
Její pražský koncert na svátek všech zamilovaných se nutně nesl na vlně lásky – a jak sama pěvkyně poznamenala, jejích rozmanitých podob. První polovina večera patřila opernímu repertoáru: Sierraová přednesla čtyři árie, z nichž dvě patří k dobře známým klenotům, zatímco další dvě byly pro většinu posluchačů spíše objevem. Koncert ve vyprodané Smetanově síni Obecního domu zahájila árií È strano! Sempre libera, kterou bohužel publikum v polovině necitlivě přerušilo potleskem. V této árii se hlavní hrdinka Verdiho Traviaty – kurtizána Violetta – rozhoduje mezi citem k Alfrédovi, jenž v ní vyvolává překvapení i naději, a setrváním ve svém dosavadním životě, v němž vidí jedinou záruku své nezávislosti. Nadine Sierraová v árii předvedla nesmírně ušlechtilé legato, svůj plný a kulatý hlas s jakýmsi tajemným nezvyklým zabarvením, který zůstává ve všech polohách dokonale vyrovnaný. Všechny velké sopranistky předvádějí v této árii dokonalé běhy přes oktávy, ale jen málokterá tak činí v křišťálových střevíčcích, jako právě Nadine.
V následné písni Chi il bel sogno di Doretta z Pucciniho opery Vlaštovka sní Magda – žena žijící v přepychu po boku bohatého milence – o čisté, opravdové lásce. Zde se sopranistka předvedla jako vášnivá vypravěčka příběhů, její neformální a nenucená komunikace s publikem byla ukázková. Pro role Violetty i Magdy, žijících v luxusu, si Nadine Sierraová oblékla i odpovídající flitrové šaty s patkami na ramenou, se splývavým střihem a hlubokým výstřihem. Její zálibu v haute couture totiž nemůžeme vnímat coby rozmar marnivé primadony, ale jako snahu co nejvíce přiblížit divákovi příběhy, o nichž zpívá. Je to rovněž i její úcta k obecenstvu, pro které chce vypadat co nejlépe a podat ten nejpřesvědčivější výkon, přičemž doufá, jak se vyznala, že se stane i jejich inspirací.
Další dvě árie patřily lásce zakázané: tou první byla Lo vidi e ‘l primo palpito z již zmiňované Luisy Miller, kterou sopranistka v těchto dnech zpívá ve Vídni. Luisa se na první pohled zamiluje do syna feudálního pána, nicméně společenské postavení jim brání ve sňatku a dvorské intriky oba nakonec dovedou k tragickému konci. Ten ostatně čeká i milence z Verony, a právě Juliina árie Amour, ranime mon courage, v níž si Julie dodává odvahu vypít nápoj, po němž má upadnout do spánku podobnému smrti, první polovinu koncertu uzavřel. V ní Sierra obecenstvo ohromila dokonalou francouzskou deklamací, nekonečnými dechy a hlubokým propojením se zpívaným textem. Tato emočně vypjatá árie se v jejím podání stala vrcholem večera. Budiž jí navíc ke cti, že ji zvolila namísto daleko známější árie z Gounodovy opery Romeo a Julie Je veux vivre.
„Ukradená“ Maria či píseň ’O sole mio
Druhá část koncertu patřila americkým muzikálům, pro které má sopranistka očividnou slabost. Na pódium se dostavila v dlouhých pouzdrových jasně červených, latex evokujících šatech ke krku s odvážnými výkroji na zádech i po stranách. Muzikály samozřejmě vyžadují úplně jiný typ zpěvu, afekt, ale i herectví než opera, díky čemuž se energie v sále proměnila.
Na úvod, poněkud překvapivě, zazpívala píseň Maria z Bernsteinovy West Side Story. Sopranistka se publiku s úsměvem svěřila, že ji zkrátka miluje, a proto si ji dovolila „ukrást“ všem tenoristům. Nezůstalo však u jediné výpůjčky: během večera přidala i On the Street Where You Live z My Fair Lady, a jako přídavek dokonce slavnou neapolskou píseň ’O sole mio. Tyto hudební „krádeže“, z čistě žánrového hlediska přinejmenším kuriózní, vtiskly koncertu zcela osobní a autentickou pečeť. Bylo zřejmé, že Sierraová zpívá skladby, které má skutečně ráda a které si pro pražský večer sama vybrala – nikoli repertoár předepsaný agenturami.
Mimo výše zmiňovaných zazněly i další známé písně tohoto žánru: mezi nimi třeba I Feel Pretty z již zmiňované West Side Story či Till There Was You z muzikálu The Music Man, kde Sierraová mimo jiné předvedla medové hloubky, netypické pro sopránový obor.
Mnoho současných i minulých operních hvězd se pokoušelo prorazit mimo operní žánr, často však s rozpačitým výsledkem. Pro Nadine Sierraovou je muzikál naopak zcela přirozený a organický – její hlas v něm působí naprosto autenticky. Stačí, že uplatní svou dokonalou techniku a krásně kulatou, sametovou barvu hlasu, která by se zřejmě neztratila ani v jazzu. Publikum si vestoje vytleskalo celkem čtyři přídavky, mimo již zmiňované písně O sole mio to byla slavná Gershwiova Summertime a dvě Pucciniho operní árie: Vissi d‚arte z Toscy a O mio babbino caro z Gianni Schicchi.
Orchestr Prague Philharmonia pod vedením slovenského dirigenta Rastislava Štúra hrál citlivě a vyváženě. Blýskl se především v předehrách ke dvěma Verdiho operám – světovému hitu Traviata a téměř neuváděnému dílu Jeden den králem. Dále si posluchači užili předehru z Bernsteinovy West Side Story i orchestrální aranžmá slavné Manciniho písně Moon River z filmu Snídaně u Tiffanyho.
Nadine Sierraová, která (soudě dle spontánních reakcí publika) má i u nás širokou fanouškovskou základnu, přivezla do Prahy program, jenž možná nebyl všem milovníkům opery úplně po chuti. Přesto však předvedla vokální mistrovství na nejvyšší interpretační úrovni a v áriích i písních o lásce znovu ukázala krásu a sílu lidského hlasu. Slyšet ji u nás v celé operní produkci zůstává v našich reáliích jen zbožným přáním. Fanoušci jejího umění se však za ní ještě v této sezoně mohou vydat do jiných evropských metropolí – Vídně, Madridu či Říma. Čekají ji angažmá také v USA a dalších zemích. Zbývá jen doufat, že se k nám tato moderní primadona brzy vrátí alespoň koncertně.
