Od našeho zpravodaje v Itálii – Čeští fanoušci se teprve seznamují s mladíkem, který ještě před 20. narozeninami rázně vlétl mezi nejlepší rychlobruslaře světa.
Proto se podivovali, když si pro olympijské stříbro z pětky šel v neděli s netečným výrazem ve tváři. Jako by ani neměl radost. Měl ji, jen se projevila až později. Cílem totiž už tady bylo zlato.
O pět dní později přišla druhá šance na desítce, kterou Jílek považuje za svou nejsilnější distanci.
A tentokrát emoce v sobě rozhodně nedržel. Když měl jistotu, že cíl splnil, že to dokázal, rozběhl se ve středu oválu vstříc tribunám. Zvedal diváky ze sedadel divokými gesty, neopomněl žádnou část stadionu.
Proti neděli to bylo pořádně emotivní. Jak jste si užil první zlaté chvilky?
V neděli jsem věděl, že mám na zlato. Dneska to bylo stejné a konečně se to povedlo. Takže jsem za to neskutečně rád. Ta oslava v hale byla hezká, hlavně jsem ji dělal pro fanoušky, kteří přijeli z Česka. Vůbec jsem nečekal, že jich tady bude tolik. Doufám, že si to užili.
Jaké to je, mít na krku olympijské zlato?
Pocity jsou super, jsou skvělé. Jsem hrozně rád, že se to povedlo. Je to splněný sen.
Po vás jeli ještě dva soupeři a musel jste čekat, jaká medaile z toho bude. Věřil jste, že s časem 12:33,43 zůstanete první?
Věděl jsem, že jsem nastolil hodně dobrý čas, který bude hodně těžké překonat. Ale taky jsem věděl, že v poslední jízdě je Sander Eitrem v největší formě svého života. Nepřekvapilo by mě, kdyby zajel fakt dobrý čas. V první polovině byl rychlejší než já, ale pak mu došly síly.
Eitrem vás jako jediný porazil na pětce, ale na desítce po polovině závodu ztrácel. To už jste věřil?
Ano, když se jeho čísla překlopila do červené barvy, věděl jsem, že to nedá. Za dalších pár kol už to bylo jasné. Jezdil kola za 32 sekund a nemohl to zachránit.
Zato vy jste jel druhou polovinu závodu jako lokomotiva. Dá se říct, kdy už to bylo na morál?
Posledních osm, deset kol už to bylo opravdu na morál. Už jsem jel z posledního, ale naštěstí to i tak stačilo na zlato.
Uprostřed závodu jste zajížděl kola za 29,7 nebo 29,8 sekundy. Jen s drobnými rozdíly, jako metronom. Cítil jste to?
Ano, těchhle kol jsem za léto i zimu najezdil tisíce. Věděl jsem přesně, co mám dělat. Trenér (Novozélanďan Kalon Dobbin, pozn. red.) mi jen říkal, ať jedu, jak umím. Měli jsme to zmáknuté do detailu. Jen to bylo o tom, abych nezazmatkoval a dělal to, co na tréninku.
Související
Kanadského soupeře ve vaší jízdě jste brzy nechal daleko za sebou. Jaké bylo jet tak dlouho distanci v podstatě sám?
Bylo to těžké. Byla to pro mě první desítka, kterou jsem jel takhle sám. V tom to byl pro mě skok do neznáma, ale zvládl jsem to suprově. Taky díky té podpoře českých fanoušků, kteří přijeli.
Soupeř pro vaši jízdu se přitom měnil. Původně to měl být Američan Casey Dawson, nakonec ho nahradil Kanaďan Ted-Jan Bloemen. Vnímal jste to?
Casey mi napsal ještě včera večer, že se omlouvá, že by hrozně chtěl se mnou jet, ale že se ze závodu odhlásí. Předpokládám, že na 99 procent je to kvůli týmovému závodu, kde mají Američané velkou šanci na zlato. Chápu to, respektuju a jsem hrozně rád, že mi dal vědět dopředu. Nevím, jestli už to věděli i ostatní soupeři, ale já jsem šel spát s tím, že vím, proti komu pojedu.
Na ploše vám hned gratulovala i Martina Sáblíková. Jaké bylo sdílet tu chvíli i s ní?
Skvělé. Objímat se a fotit se s takovou legendou… Jsem hrozně rád, že mě takhle podporuje. Říkala mi, že věděla, že to zvládnu. Strašně mě to těší.
Prožíval jste tady na olympiádě i ten její příběh?
Určitě. Hrozně mě mrzí, že takhle onemocněla. Bylo by super, kdyby zajela taky nějaký skvělý výsledek. Vím, že na to měla. Bylo mi to líto, ale teď vypadá, že už jí je lépe, tak jsem rád, že si tu svou pětku taky alespoň nějak užila.
Oblékal jste si vedle ní tričko s nápisem „Golden Boy“, tedy „Zlatý kluk“. To vám dala ona?
Ano, vyrobila ho a donesla Martina. Vůbec jsem o tom nevěděl, vytasila to po závodě. Bylo to od ní hrozně milé gesto.
Změní se teď něco, když jste olympijský vítěz?
Neznamená to, že bych polevil. Chci ty medaile i za deset, patnáct let. Budu směřovat k tomuhle cíli. Rozhodně mi teď nespadne motivace.
V Miláně pojedete ještě patnáctistovku a závod s hromadným startem. Takže medailí může být už tady více než dvě?
Určitě může, ale šance jsou tady o dost menší. Nicméně dokud šance je, tak budu bojovat a nevzdám to.
Máte už něco, co si za odměnu koupíte?
Nic vlastně nepotřebuju, ještě jsem nad tím nepřemýšlel. Spíše se ale zajistím na budoucnost, ty peníze budu nějak investovat. Nebudu si kupovat třeba nějaké drahé auto.
Měla by se po vašich olympijských úspěších postavit v Česku hala pro rychlobruslení?
Určitě ano. A nepomohlo by to jen mně, ale celému českému rychlobruslení. Aby bylo dostupnější pro všechny, pro novou generaci bruslařů. Abychom mohli dál generovat závodníky pro světovou scénu.
Doufáte, že na rozdíl od Martiny Sáblíkové se toho v závodní kariéře dožijete?
Byl bych nadšený, kdyby se to povedlo. Tréninkové podmínky v Inzellu v Německu, kam jezdím, jsou horší a horší. Když jsme tam před olympiádou trénovali, byla tam neskutečná zima. Skoro se nedalo trénovat. Ocenil bych proto dráhu v Česku.
