„Proč jsi zradila vlastní srdce?“ Snímek Bouřlivé výšiny provokuje svou sexualitou – Aktuálně.cz

Temný milostný román, odehrávající se na větrem a bouřemi ošlehaných yorkshirských vřesovištích, je v kontextu viktoriánské literatury považován za výjimečné dílo. Druhá nejmladší z pětice sester Brontëových ho – skryta pod mužským pseudonymem Ellis Bell – napsala ve 29 letech, tedy rok před svou předčasnou smrtí. 

Předloha, výrazně ovlivněná romantismem a gotickým románem, se po svém vydání v roce 1847 setkala se smíšenými reakcemi. Mnozí kritici byli šokováni, že se dotýká otázek psychického i fyzického násilí, zneužívání či rasismu a že zpochybňuje viktoriánskou morálku, třídní systém i náboženství. Recenzent amerického časopisu Graham’s Lady Magazine knihu dokonce označil za „směs vulgární zkaženosti a nepřirozených hrůz“.

Klasika v uvozovkách

Přestože samotářská autorka nikdy žádnou vášnivou lásku neprožila, Bouřlivé výšiny, které v češtině vyšly i pod názvy Na Větrné hůrce či Vichrné návrší, se v roce 2007 staly vítězem ankety o největší milostný příběh všech dob. K takovému vnímání zřejmě přispěly i filmové přepisy, především první zvuková adaptace z roku 1939, která se zmíněným znepokojivým tématům vyhýbala. Některá z nich však opomíjí i nejnovější zpracování. 

Režisérka Emerald Fennellová, která na sebe upozornila podvratným thrillerem Nadějná mladá žena, zdůrazňuje, že její film je románem inspirován jen volně. Natolik komplikovanou předlohu, k níž si každý ze čtenářů vytváří – stejně jako kdysi ona – specifický osobní vztah, podle ní nelze „objektivně“ převést na filmové plátno. Proto originální název „Wuthering Heights“ ohraničila uvozovkami. Ať již s nimi, nebo bez nich, její interpretace se duchu knihy vzdálila tak jako žádná z předchozích adaptací. 

Základní dějová kostra zůstala zachována. Sleduje tragický osud impulzivní a nezkrotné, zároveň však i vrtošivé a sobecké dívky Catherine Earnshawové, jejíž krátký dospělý život je rozpolcen mezi dvěma zcela rozdílnými muži. Tím prvním je divoký nalezenec Heathcliff, kterého jako dítě přivedl do rodiny dívčin otec. Druhým je jejich bohatý, ale usedlý soused Edgar Linton, který by mohl marnivou Cathy vyzdvihnout na vyšší příčku společenského žebříčku. 

Některé zásadní dějové odchylky vyplývají z rozhodnutí režisérky radikálně zredukovat počet postav. Vyškrtla především Cathyina staršího bratra Hindleyho a jeho despotickými povahovými rysy i alkoholismem naopak vybavila jejího otce. Vynechala také druhou generaci obou rodin, tj. osudy tří dospělých dětí Cathy, Heathcliffa a Hindleyho. Nicméně tyto části předlohy vypouštěly – s výjimkou němé verze z roku 1920 a hvězdně obsazeného filmu z roku 1992 – i dříve natočené adaptace. 

Láska odsouzená k zániku

Režisérka se tak plně může soustředit na postavy Cathy a Heathcliffa, které nemilosrdně podkopávají představy o tradičních protagonistech romantického příběhu, a na jejich „prokletou“ lásku odsouzenou k zániku. Navzdory nezvladatelným vášním, které mezi nimi vzplanou, zůstává v románu jejich sebezničující vztah sexuálně nenaplněn. Možná i proto, že oba byli od dětství vychováváni jako bratr a sestra a že se tudíž podvědomě vyhýbají „incestu“. 

Emerald Fennellová se však naopak rozhodla příběhu dodat sexuální náboj. Filmovou Cathy nechává masturbovat na vřesovišti a posléze ji – již jako v manželském loži neuspokojenou paničku – znovu a znovu vrhá do Heathcliffovy náruče. Tyto scény se obejdou bez explicitní nahoty, nicméně filmařka jimi oslabuje nejen dráždivé napětí mezi ústřední dvojicí, ale i Heathcliffovy motivace jeho nelítostné pomsty. Ta má – kromě majetkového zruinování nepřátel – totiž vyvolat i trýznivou žárlivost u Cathy. 

Nástrojem Heathcliffovy odplaty se stává Lintonova naivní schovanka Isabella (tedy nikoli jeho mladší sestra), kterou v románu brutálně tyranizuje. Režisérka se v tomto směru rozhodla zajít ještě dál a jejich soužití „obohatit“ o sadomasochistické praktiky. Jenže vzhledem k tomu, že tyto hrátky Isabella ochotně přijímá, veškeré dobové BDSM rekvizity, které mají zdůrazňovat všudypřítomnou misogynii, působí jen jako samoúčelná provokace. 

Pro milovníky předlohy bude problematický i casting. Pětatřicetiletá australská hvězda Margot Robbie sice Cathy přesvědčivě dodává zralou ženskou živočišnost, literární hrdinka je však mnohem mladší. Přitom právě nedospělost dívky, v knize provdané v 17 letech, alespoň částečně vysvětluje její citovou rozeklanost, kterou Heathcliff zahořkle nazývá „zradou vlastního srdce“. 

Příliš šťastné není ani obsazení Jacoba Elordiho do role Heathcliffa. A to nikoli proto, že jako bělošský herec ztvárňuje postavu, kterou Emily Brontëová popisuje jako „černého“ cikána. Ať již se Elordi před kamerou objevuje coby dlouhovlasý, polonahý a zpocený čeledín, anebo jako ostříhaný a elegantně oblečený gentleman, postrádá uhrančivé charisma i animálnost člověka poháněného zuřivou nenávistí. 

Opulentní vizuální exhibice

Drama zaujme extravagantní výtvarnou stránkou. Režisérka využívá přepjatě stylizované opulentní obrazy, které historické prostředí anachronicky „modernizují“. Okázalá scénografie záměrně působí uměle – za zmínku stojí především tapety v ložnici Cathy, které přesně kopírují každou žilku a pihu na broskvové pleti její herecké představitelky. Součástí této vizuální exhibice jsou také honosné kostýmy s hlubokými dekolty, jejichž autorkou je britská návrhářka Jacqueline Durranová. 

Kamera Linuse Sandgrena je podmanivá, byť některé záběry připomínají spíše obálky harlekýnských románů, jak dokládají scény, v nichž se milenci náruživě líbají v dešti anebo Heathcliff s rozevlátými vlasy cválá na koni vstříc šarlatové obloze. Ve spojení s atmosférickou hudbou Anthonyho Willise a electropopem zpěvačky Charli XCX se tak některé filmové pasáže proměňují spíše v křiklavě barevný videoklip. 

Emerald Fennellová i ve svém třetím filmu potvrzuje, že má pozoruhodnou obrazovou představivost. Její přetlumočení literární klasiky je ale natočeno až příliš na efekt. Přitom je však rozvláčné, ve svém důrazu na tělesnost nepatřičně zjednodušené a emocionálně vyprázdněné.