Masivní orgie na Žižkově. Tři nindžové vyplenili Akropoli – Aktuálně.cz

Dorazí v pátek lidi na hudbu, nebo se radši doma podívají na zahájení zimních her? Krátce po půl osmé večer to v hlavním sále Paláce Akropolis vypadalo spíš na druhou možnost. Prostor přepažilo několik tmavých černých závěsů, aby vypadal menší, jen pár návštěvníků na parketu usrkávalo národní budějické pivo z nevzhledného plastu a zvukař si právě otevíral pytlík paprikových chipsů.

Zato pódium bylo napěchované. Jak totiž Archie Fairhurst aka Romare potvrdil jen pár desítek hodin před koncertem, do Prahy si s sebou nevezme jen laptop, ale obklopí se hudebníky. Na pravé straně tak stojí bohatá sekce perkusí, vpravo žestě včetně saxofonu či trubky a uprostřed mozek všeho – stůl Romareho – osazený hned několika controllery.

Jako Garnier v roce 2009

O půl deváté, kdy už je sál solidně zaplněný, všichni tři muzikanti konečně přicházejí. Po spuštění připravené videoprojekce pomalu zahájí set, kterým příštích 90 minut zaplaví Akropoli surovými tanečními beaty, aniž by sobě a publiku dopřáli jedinou přestávku na oddech.

Start koncertu jde podle očekávání. Fairhurst servíruje pomalejší „šlapavější“ sekvence okořeněné útržky starších melodií, kam tak dobře zapadá živý zvuk trubky šponovaný dusítkem. Je čas vzpomínat na více než deset roků staré Romareho singly a alba, jimž i razítko Ninja Tune dodalo na důležitosti. A tohle know-how si producent drží dodnes.

Po příjemné první půlhodině, přesně v okamžiku, kdy člověka napadá, že už se Romare začíná trochu cyklit, však přichází otočka. A šlápnutí na akcelerátor. DJ velí dvěma kolegům ke zrychlení, beaty se začínají množit a houpavý koncert se začíná transformovat v taneční párty.

V momentech, kdy si techhousové beaty podmaňuje skvělý saxofonista, se rojí 17 let staré (sic!) vzpomínky na březen 2009, kdy na stejném pódiu podobně kraloval francouzský mušketýr Laurent Garnier. Teď to vypadá, že večírek dosahuje stropu. Jenže to pořád ještě není všechno.

Některé věci se ani v roce 2026 nemění

Dlouhovlasý Romare atmosféru stále graduje, a aniž by ztratil cokoliv ze své taneční nadčasovosti, vrací se do 90. let a na hudebně vycizelovaném podnosu přikráčí – s elektrickou kytarou přes rameno – s mohutnou dávkou tribalových sekvencí. Ty velmi chytře krájí dlouhými offbeatovými mezerami, kdy je čas nasávat živé nástroje a melodie.

Fairhurst se na své kolegy občas usměje nebo zvedne palec, což jen dokresluje výbornou konstelaci celého pátečního večera. Ještě jedna pomalejší skladba na konec, kdy Romare opět připomíná svůj recept, kterým se po roce 2010 dostal na špici elektronické scény. Tedy samplování desítky let starých melodií a útržků vokálů do rovného rytmu.

Publikum pak všechny hudebníky zdraví dlouhým potleskem, ale znovu se na pódium přichází sklonit už jen Romare. Je deset hodin večer a některé věci v Akropoli zůstávají i v roce 2026 stejné jako v dobách Laurenta Garniera. Noční klid je třeba držet, už ani jeden beat.