Nejstarší pandemie v historii sice způsobila obří změny na třech kontinentech, ale dodnes chyběl jasný fyzický důkaz o jejích obětech. Teď ho vědci našli v masovém hrobu v Jordánsku.
Když v šestém století přišla z Etiopie do Evropy neznámá nemoc, Římské impérium se jí příliš nebálo. V Etiopii totiž v malých místních komunitách velké škody nenapáchala. Jenže když pronikla do velkých měst, začala zabíjet jako žádná choroba před ní. V Konstantinopoli podlehla první vlně asi třetina lidí. Evropa poznala poprvé slovo, které ji pak provázelo dalších víc než tisíc let: mor.
Podle historiků se tato vlna takzvaného Justiniánova moru stala první pandemií, se kterou se lidská civilizace kdy setkala. Nemoc zasáhla Evropu, Asii i Afriku, zanechávala po sobě miliony mrtvých, zaniklé říše a také změny chování, které přetrvaly staletí. Přes její rozsah i dopady se toho o ní ví překvapivě málo. Teď to změnil rozsáhlý americký archeologický průzkum severojordánského města Džaraše.
Nebývale zachovalá těla
Bývalá metropole římského impéria byla v osmém století zcela zničená a zavalená silným zemětřesením. Až do devatenáctého století byla zcela zapomenutá. Díky tomu se velmi dobře dochovala celá řada tamních památek, které archeologové dodnes zkoumají.
Když mor zasáhl celý známý svět, zejména Římskou říši, vyhladil většinu zemědělské komunity a zanechal za sebou spoušť, Justinián neprojevil žádnou lítost vůči zničeným svobodným rolníkům. Ani tehdy se nezdržel vymáhat roční daň, a to nejen částku, kterou stanovil každému jednotlivci, ale také částku, kterou dlužili jeho zemřelí sousedé.
Vědci teď popsali v odborném časopise Journal of Archaeological Science, že tam odkryli hromadné pohřebiště, jež nade vší pochybnosti patřilo právě obětem morové pandemie. Těla se dochovala tak dobře, že se z nich podařilo získat DNA, která prokázala, že hrob vznikl najednou a že příčinou smrti byla bakterie Yersinia pestis. Což nutně znamená mor.
Archeologové se ve výzkumu zaměřili na to, co se dá o obětech katastrofy zjistit, chtěli poznat způsob jejich života, i to, proč právě oni podlehli globální pandemii, která zuřila v letech 541 až 750 našeho letopočtu. „Naše studie identifikovaly organismus moru. Lokalita Džaraš proměňuje tento genetický signál v lidský příběh o tom, kdo zemřel a jak město prožilo krizi,“ uvedla pro britský deník Guardian hlavní autorka studie Rays Jiang z University of South Florida.
„Pandemie nejsou jen biologické události, jsou to také události sociální. Propojením biologických důkazů z těl s archeologickým kontextem můžeme vidět, jak nemoc ovlivnila skutečné lidi v jejich sociálním a environmentálním kontextu. To nám pomáhá pochopit pandemie v historii jako události, které ovlivnily zdraví lidí, a ne jen jako epidemie zaznamenané v textech,“ doplnila.
Když se svět zastavil
Podle výzkumu oběti moru v Džaraši pocházely z velmi rozmanité demografické skupiny. To podle vědců dokazuje, že událost měla mnoho společného s covidovou pandemií před šesti lety. U covidu se zejména na začátku „zastavil svět“. Přestala fungovat významná část dopravy, zastavil se mezinárodní obchod. Během Justiniánova moru se zřejmě stalo něco podobného.
Na příkladu Džaraše je to velmi nápadné, říká studie. Lidé kolem tohoto města byli v té době značně migrující, rozptýlení. Tady je ale do té doby nevídaná krize svedla dohromady, na místě uvázli, a nakonec tam i zemřeli. Důkazy spočívají ve více než dvou stovkách těl, která ležela v jámě na džarašském hipodromu. Jednalo se o směs mužů a žen, starých i mladých, lidí v nejlepších letech i teenagerů. A to zřejmě všech možných sociálních skupin – od otroků přes zemědělce až po vojáky.
Jedná se o první masový hrob doby Justiniánského moru, který byl nalezen, takže jde o zásadní archeologický důkaz, který posiluje důkazy písemné. Vědci budou v pátrání v této oblasti dál pokračovat. Chtějí poznat, jaké byly dopady na společnost – zda došlo k jejímu alespoň částečnému kolapsu či zásadním majetkovým nebo sociálním změnám.
Podle Jiang to má být opět poučné v souvislosti s covidovou pandemií: tehdy nedošlo k žádný velkým okamžitým společenským kolapsům, ale dopady se projevily opožděně. Není samozřejmě jasné, jestli se podaří podobné příběhy najít také v ruinách Džaraše.
