Říkala o sobě, že je génius, a také, že moderní literatura začíná jejím rukopisem knihy z let 1906 až 1908 Jak se utvářeli Američané. Jde o knihu čítající bezmála tisíc stran hustého textu, v němž se skladba vět postupně rozpadá, až z ní zbydou jen jakési rytmicky se opakující útržky. Odmítala jakákoli pravidla – v jazyce i v životě. Svůj jen těžko srozumitelný a novátorský způsob psaní zdůvodňovala tím, že se snaží sdělit podstatu věcí, aniž by vyprávěla příběhy. Přitom se ale dušovala, že neusiluje o výlučnost. I svůj autobiografický text z roku 1938 nazvala Životopis kohokoli. Ona ale kdokoli rozhodně nebyla.
Do jejího salonu na Rue de Fleurus 27 chodila celá výtvarná a literární Paříž. S Pablem Picassem jí pojil doživotní přátelský vztah. V roce 1906 jí malíř také portrétoval, ale obraz se prý nikomu nelíbil, jen jemu a Gertrudě. Když kdosi poznamenal, že takhle ona přece nevypadá, Picasso na to řekl: „Ale bude.“
Spisovatel Carl van Vechten, který se později stal také správcem její literární pozůstalosti, v úvodu k výboru jejích spisů napsal: „Má fanatických obdivovatelů jako hollywoodská filmová hvězda a tři generace mladých spisovatelů jí sedaly u nohou. Ovlivňovala je, aniž by je rozmazlovala. Ještě zaživa se stala legendou a je uctívána dokonce i ve své vlasti…“ Paříž, kam Gertruda přišla v roce 1903 z Ameriky, se jí stala osudnou v mnoha směrech – našla tu svou životní lásku Alici B. Toklasovou, mnohá přátelství, obdiv avantgardních umělců, rozhořela se zde její sběratelská vášeň pro plátna moderních malířů, a také tu v roce 1946 zemřela. „Amerika je má země,“ říkala, „ale Paříž je můj domov.“
Coming out studentky medicíny
Gertruda Stein pocházela z Pensylvánie, ze vzdělané přistěhovalecké rodiny bavorských Židů. Její otec zbohatnul na investicích do dopravy a realit, a svým pěti dětem tím zajistil velmi dobré finanční zázemí. Když byly Gertrudě tři roky, krátce s rodiči pobývala nejprve ve Vídni, kam se její otec odstěhoval za prací, pak v Paříži, ale za rok už byla zpátky ve Spojených Státech. Rodina se usadila v Kalifornii, kde malá Gerta navštěvovala základní školu. Už odmalička vášnivě ráda četla, v osmi letech přišly první pokusy o vlastní psaní a záhy naprosto propadla dílům Shakespeara.
V roce 1888 jí však zemřela matka a tři roky na to i otec. Nejstarší bratr Michael převzal rodinný podnik a sestru Gertu odstěhoval k matčiným příbuzným do Baltimore. Tam se také poprvé setkala se vzdálenými příbuznými, sestrami Conovými, které ve Státech shromáždily velkou sbírku moderního francouzského umění a v jejichž salonu se vedly intelektuální debaty. Podle stejného modelu Steinová později provozovala i ten svůj pařížský. Díky dědictví si Gerta mohla dopřát studium na Radcliffe College, liberální umělecké vysoké škole pro ženy fungující při Harvardově univerzitě. Bylo jí devatenáct a mezi její učitele patřil i slavný psycholog William James (pod jeho vedením se například podílela na pokusech s automatickým psaním, z nichž vycházel i způsob tvorby moderních autorů známý jako proud vědomí).
Po absolutoriu ještě dva roky studovala medicínu na Univerzitě Johna Hopkinse v Baltimore. V té době si také začala uvědomovat svoji homosexualitu. V roce 1903 napsala „coming out“ román Q. E. D. (Co je nutné doložit), který ale vyšel až čtyři roky po její smrti pod názvem Věci tak, jak jsou. Kniha vypráví o milostném trojúhelníku žen navštěvujících přednášky medicíny a více než stokrát je v něm použito slovo „gay“. Příběh je inspirován skutečnými událostmi, kdy Gerta prožila románek se dvěma ženami (jednou z nich byla feministka a politická aktivistka May Bookstaverová). Gertruda odmítla svoji lesbickou orientaci tajit, a tak se odstěhovala do společensky tolerantnější a umělecky inspirující Paříže. Tam na ni už čekal její bratr Leo, významný výtvarný kritik.
Ve městě nad Seinou
Krátce po příchodu do Paříže v roce 1903 začala Gertruda společně se svým bratrem sbírat díla moderních malířů – Paula Cézanna, Henriho Matisse či kubistů Pabla Picassa nebo Georgese Braqua. Sbírka ale zahrnovala i Renoirovy či Gauguinovy obrazy. Umělecký kritik Henry McBride, který psal pro New York Sun, se o kolekci vyjádřil v tom smyslu, že v poměru k její kvalitě a velikosti jde o jednu z nejsilnějších sbírek, jakou kdy viděl, a dodal: „Steinová sbírá spíše geniální než mistrovská díla. Rozeznala je daleko dříve než všichni ostatní.“
Gertrudin salon na ulici de Fleurus každou sobotu večer lákal k debatám o umění nejen malíře, ale i spisovatele, jako byli Ernest Hemingway, básník Max Jacob, Guillaume Apollinaire, Thomas S. Eliot či Francis Scott Fitzgerald. Principy tvorby svých oblíbených výtvarníků se nonkonformní milovnice umění pokoušela uplatnit i ve svých rukopisech. „Próza Gertrudy Steinové je zacházením s řečí, jako Cézannův obraz je zacházením s barvami a tvary. Text je pro ni útvarem budovaným stejně svéstojně z materiálu řeči jako Cézannův či Picassův obraz z materiálů vizuálních,“ napsal o jejím způsobu psaní Jindřich Chalupecký. „Spisovatel by měl psát očima a malíř malovat ušima,“ říkala. Svou experimentální hru s jazykem a formou nazývala „odmítnutím patriarchální literární tradice“.
Od roku 1904 až do roku 1913 provozovala galerii a vydala několik knih. Vyšla její próza Tři životy a roku 1914 kniha básní Něžné knoflíky, kde dává přednost zvuku slov před jejich významem, a tak je jen těžko dekódovatelná. Ve třicátých letech pak publikovala svoji autobiografii maskovanou pod názvem Vlastní životopis Alice B. Toklasové, tedy pod jménem její partnerky. Otevřené přiznání milostného vztahu k ženě, který v knize mimo jiné najdeme, tehdy vyvolalo vlnu pohoršení. Po dlouhé době šlo o knihu napsanou srozumitelnějším jazykem, a tak se dosud ryze avantgardní spisovatelka, jejíž dílo vycházelo jen v malých nákladech, proslavila i mezi širokou veřejností.
Gertruda rovněž celý život psala poezii s lesbickými motivy, milovala čtení o sufražetkách a zabývala se feminismem. Odmítala zažité představy o ženství ve svém vlastním životě, nicméně často obhajovala tradiční role pro ostatní ženy. Vždycky byla individualistka a nabourávání společenských konvencí jí činilo potěšení. Měla výbušnou povahu a pramalé obavy z autorit. Svými vtipnými glosami aktuálního společenského dění i uměleckého života si získala respekt stejně jako svým mecenášstvím.
Zlatohnědá láska s korálovou broží
Se svou přítelkyní Alicí Babette Toklasovou se Gertruda seznámila 8. září 1907, v den, kdy Alice přicestovala ze Spojených Států a v Paříži trávila svůj první den. Stalo se to v bytě Gertrudina bratra Michaela a jeho ženy Sarah. „Byla to zlatohnědá přítomnost, hořela toskánským sluncem a zlatým leskem jejich teple hnědých vlasů. Byla oblečená v teple hnědém manšestrovém obleku. Měla velkou kulatou korálovou brož, a když mluvila, měla jsem pocit, jako by se její hlas ozýval přímo z té brože. Byl to hlas jako žádný jiný – hluboký, plný, sametový, jako mohutný kontraalt, jako dva hlasy,“ napsala později o jejich prvním setkání Alice.
Brzy potom ji Gertruda představila Picassovi v jeho ateliéru, kde právě pracoval na obraze Slečny z Avignonu, a v roce 1910 se k ní její nová láska nastěhovala. Alice byla také Američanka, milovala hudbu, divadlo i literaturu. Navzájem si psaly milostné až erotické verše a zůstaly spolu až do Gertrudiny smrti. Osm let na to vydala Alice vlastní knihu s názvem Kuchařka Alice B. Toklasové, v níž se prolínají vzpomínky na život s Gertrudou s recepty. Ten nejslavnější proslul pod názvem Hašišový fondán a šlo o směs ovoce, oříšků, koření a hašiše nebo marihuany. Její poslední roky nebyly vůbec lehké, měla problémy zdravotní i finanční. Zemřela v chudobě, jedenadvacet let po své partnerce. Byla pohřbena po jejím boku na hřbitově Pere Lachaise, přičemž své jméno nechala vyrýt na zadní stranu Gertrudina náhrobku.
V průběhu první světové války pracovaly Gertruda s Alicí jako dobrovolnice. V červnu 1916 s pomocí přátel ze Spojených Států získaly automobil Ford a společně s Alicí pak dovážely vše potřebné pro francouzské nemocnice. Svému autu přezdívaly Tetička, po Gertrudině tetě Pauline, která se prý i v nouzových situacích chovala obdivuhodně.
Když válka skončila, opět ožila tradice pravidelných večerů v salonu na Rue de Fleurus. Častými hostem tu v té době byl kontroverzní básník a esejista Ezra Pound i spisovatel Sherwood Anderson. Pro některé z krajanských amerických spisovatelů byla Gertruda dokonce autorkou slavného termínu „ztracená generace“, označujícího básníky a romanopisce vypisující se z traumat první světové války. Jiné verze ale připisují autorství Ernestu Hemingwayovi, který ho použil ve své prvotině Fiesta. Ostatně on sám Gertrudu obdivoval a na její úsudek velmi dal: byla jeho literárním rádcem, a když se mu narodil syn, požádal ji, aby se stala kmotrou dítěte. Při jednom z jejich setkání se jí přiznal: „Byl to pro mě životně důležitý den, kdy jsem na tebe narazil.“
„V tom případě, co je ta otázka?“
Během druhé světové války se Gertruda Steinová i se svou přítelkyní a velkým bílým pudlem Basketem uchýlili na francouzský venkov do Bilignenu. V údolí Rhóny měly pronajatý dům. Do okupované Paříže se vrátit nemohly a brzy byly bez peněz. Gertruda v té době musela prodat některé obrazy ze sbírky. Obě ženy však i přes svůj židovský původ unikly perzekuci. Jednak je chránili sousedé, kteří o nich mluvili jen jako o dvou Američankách, a jednak se Gertruda přátelila s francouzským historikem Bernardem Faÿem, který spolupracoval s Vichystickým režimem. Když byl po válce Faÿ souzen za spolupráci s gestapem, Gertruda s Alicí zorganizovaly kampaň za jeho propuštění.
V roce 1944 se vrátily zpátky do Paříže a velmi je potěšilo, když ve svém bytě našly obrazy nedotčené Němci. Steinová se tehdy připojila k americkým vojákům a cestovala s nimi až do Německa. V prosinci 1945 odjela pracovně do Bruselu, kde si ale začala stěžovat na bolesti břicha. Za pár měsíců jí diagnostikovali rakovinu trávicího systému. Ani v momentě, kdy jí šlo o život, nerezignovala na své celoživotní pátrání po smyslu věcí. Poté co ji přivezli na sál, kde měla být operována, zeptala se své partnerky Alice: „Co je ta odpověď?“ Když nikdo neodpovídal, řekla: „V tom případě, co je ta otázka?“ Zemřela v červenci roku 1946 v Paříži.
