O co konkrétně jde?
Už před lety mě zaujal pojem topograficky nejizolovanější hory světa. Našel jsem si i tabulku, v níž je těchto 15 hor seřazeno. A tak vznikl můj další projekt, který jsem „rozjel“. Samozřejmě tam patří většina nejvyšších hor všech světadílů a už jsem vystoupil na několik dalších, takže mám za sebou deset těchto vrcholů.
A jak vám to jde?
Izolace je v tomto případě definována jako nejmenší vzdálenost od vrcholu hory k nějakému dalšímu vyššímu bodu. Neznamená to vždy nedostupnost nebo mimořádnou obtížnost. Například můj loňský výstup na třítisícový Piton des Neiges na tichomořském ostrově byl v pohodě, dokonce se tam konají běžecké závody do vrchu.
A naopak předloňská cesta na novozélandskou Mount Cook byla velice náročná. Málem nás smetla ledová lavina a bylo nutné překonat i velké množství trhlin v ledovci. Je to objektivně velmi nebezpečná hora.
Neuvažujete také o skalním lezení, s kterým jste před vaší profesionální horolezeckou kariérou začínal?
Nejenže uvažuju, ale už se k němu pomalu vracím. Avšak v této disciplíně mně ujel vlak, spíš rychlík. Přesto pokud mám ještě sílu, tak bych se mu chtěl ještě pár let věnovat. Loni jsem lezl po skalách na Vysočině, ale i na Mallorce a v řeckém Leonidiu.
Říkáte, že se věnujete i dalším taškařicím. Co konkrétně máte na mysli?
Můj syn se před lety začal potápět na nádech, takzvaný freediving, a tak jsem to trošku zkusil taky. Podařilo se mi dostat se do hloubky 33 metrů, což vzhledem k mé menší vitální kapacitě plic nebyl tak špatný výkon. V extrémních výškách jsem tento handicap doháněl zrychleným dýcháním, což pod vodou nejde.
33 metrů už je slušná hloubka. To musíte mít spoustu zážitků.
Určitě. Při týdenním pobytu na lodi v Černém moři jsme se na nádech potápěli k vrakům, korálovým útesům a dokonce i k hejnům delfínů. Byl to zážitek, když jsem je měl na dosah pravé i levé ruky.
A ke všemu jste se ještě stal parašutistou.
Jo, to není kachna. Byla to další výzva a jedna z mých velkých loňských radostí. Majitel letiště v Prostějově mně nabídl, že mě osobně provede parašutistickým kurzem. Počáteční skoky z výšky 4000 metrů byly v kontaktu s instruktory, ale od sedmého letadla už člověk skáče sám, pod kontrolou jednoho instruktora.
Bylo potřeba stabilizovat se do volného pádu, udělat salto, otočky o 360 stupňů a několik dalších úkonů. Vše pak zvládnout přibližně za minutu, protože ve výšce 1800 metrů je třeba otevřít padák. Když jsem prošel tímto kurzem, tak jsem si hned koupil další seskok a hopnul jsem si úplně sám.
Také není tajemstvím, že se věnujete také golfu. To vás tolik baví?
Mojí největší pýchou je všestrannost a vždy jsem byl hrdý na to, že i přes některé nevalné výsledky mám úzký vztah k různým sportům. Oblíbil jsem si i golf, ale po zlepšování přišla stagnace. Zastavil jsem se na handicapu 15,4. Hraju sice dost často, ale trénuji málo, takže nemůžu vyhrávat.
Platí to i na vaše cyklistická vystoupení?
Cyklistika patřila do mé přípravy už před výstupy do Himalájí. Loni jsem dostal krásné nové silniční kolo, které jsem plně otestoval na desetidenní cestě z Porta do španělského Santiaga de Compostela. Asi dva tisíce kilometrů jsem sice předtím najel, ale všichni účastníci této akce jich měli za sebou mnohem víc. A to potom člověk hodně trpí. Takže jsem trpěl.
A jaké máte plány na letošní rok?
Je jich hodně, ale nejsou v nich žádné závody či extrémní výkony. V zimním období to jsou skalní výstupy v teple, týdenní golf v Turecku a cyklistické soustředění na Mallorce. V létě pojedu dvakrát do Himalájí, ale ne na vysoké hory. Obě akce budou vlastně charitativní, výtěžky z nich půjdou pro školy v Indii a Nepálu.
Čeká nás například přenášení kola přes sedlo ve výšce přes pět tisíc metrů, dva dny na motorce, sjíždění řeky na raftech a výstup na šestitisícovku. A vypadá to, že by se konečně měla uskutečnit expedice na nejvyšší vrchol Grónska. Věřím, že se zase nudit nebudu.
