Nálepkování Donalda Trumpa jako fašisty je pro mnohé jeho kritiky samozřejmostí – někteří pozorovatelé vidí v jeho domácí politice ozvěny právě Schmitta, zejména v jeho doktríně „výjimky“”, která umožňuje pozastavení ústavních práv. Nedávné bouřlivé týdny na mezinárodní scéně ale nyní otevírají otázku, zda Trump neinklinuje k dalšímu Schmittovu konceptu: teorii „velkého prostoru“.
Vyvolené říše a svět rozdělený mezi ně
Schmitta pohánělo především ponížení Německa po první světové válce – mezinárodní právo vnímal pouze jako nástroj vítězů k vykořisťování světa. Nejvíce však pohrdal Brity, které označoval za pokrytecké „universalisty“ kázající volný obchod, zatímco sami budovali své impérium.
Své řešení představil v roce 1939, jednalo se o rozdělení světa na tzv. „velké prostory“. Každý takový prostor měla ovládat jedna dominantní říše, který by formovala své okolí a zakázala vnější zásahy cizích mocností. V srdci evropského prostoru si představoval nacistické Německo.
Schmittovi dědicové?
Schmittova vize se po roce 45 rozpadla, v posledních desetiletích ale našla nové zastánce – především v Rusku a Číně. Podle Simmse hraje klíčovou postavu eurasianista Alexander Dugin, muž s vlivem na vůdce Kremlu Vladimira Putina. Dugin otevřeně vyznává Schmittovy myšlenky a vyzývá Rusko, aby vyloučilo západní vliv ze svého sousedství jako „prostorově cizí“. Dalším podobným znakem je pohled na Británii – podobně jako Schmitt, i ruští nacionalisté vidí v Británii a jejím liberalismu hlavní zlo, které rozvrací národní státy.
Že se možná schyluje ke „schmittovskému“ rozdělení světa mezi USA, Rusko a Čínu, začínalo zaznívat ve společnosti poté, kdy Trump připustil územní ztráty ve prospěch Ruska. Podle Simmse se Trumpova administrativa totiž skutečně výslovně odvolává na 200 let starou Monroeovu doktrínu, tedy prioritu amerických zájmů na západní polokouli. Historicky se ale tato doktrína v podání Washingtonu vyvinula v jednostrannou záležitost: „Co je tvoje, je moje, a co je moje, je moje.“ USA totiž sice odmítaly vnější vliv v Americe, zároveň ale prosazovaly svou moc v Evropě i Asii. Trump se tak, svým způsobem, drží právě této expanzivní tradice, píše The Guardian.
Navzdory jeho rétorice ale neexistují důkazy, že by skutečně uznával cizí sféry vlivu. Jeho kroky mluví jinak: tvrdě zasáhl proti Íránu, Venezuele, s britskou pomocí zastavil ruské tankery v evropských vodách a za jeho vlády CIA organizovala útoky na ruskou ropnou infrastrukturu.
Simmsův závěr tak může překvapit: Trump pravděpodobně není fašistou studujícím nacistické teorie, ale narcistou, který nepřijme žádné jiné „bohy“ kromě sebe. Pokud si Putin nebo Si-Ťin-pching myslí, že s Trumpem nastává éra klidného rozdělení sfér vlivu, mohou být zklamáni. Schmitt by se sice v hrobě obracel, ale zároveň by se cítil potvrzen ve své víře v „pokrytectví“ Anglosasů, kteří si nakonec stejně dělají, co chtějí, uzavírá historik.
