Studna, hororová epizoda seriálu 30 případů majora Zemana, se vryla do paměti. V jejím centru stojí skutečná tragédie rodiny Jelínkových. Jak moc se televizní verze liší od reality a proč z ní komunisté udělali politický manifest?
Každý, komu je dnes přes čtyřicet, si tu scénu vybaví: z ložnice zazní děsivý křik. Syn vběhne dovnitř a spatří výjev jako z nejhoršího hororu. Matka leží mrtvá na posteli, otec se nepříčetně kývá se sekyrou v ruce a v očích má šílenství.
Děj nabírá na mrazivosti. Nejprve skončí ve studni syn, pak i otec. Nakonec se však syn dokáže osvobodit, vyšplhá se z temné hloubky a uvidí dům v plamenech – a uvnitř tělo své mrtvé matky.
Je všeobecně známo, že šestadvacátému dílu 30 případů majora Zemana předcházel reálný zločin – vražda rodiny Jelínkových z Vonoklas (v seriálu Brůnových), ke které došlo v noci z 12. na 13. února 1968. Tento případ dodnes patří k nejznámějším zločinům české kriminální historie a věnoval se mu i nový samostatný seriál Studna, který běžel loni a s komunistickou agitkou nemá nic společného.
Propaganda sehrála svou roli
Ale vraťme se k Zemanovi. Režisér Jiří Sequens dostal jasné zadání: ukázat rok 1968 jako období rozvratu. Zatímco se země nadechovala ke svobodě, seriál se snažil divákům vnutit obraz, že uvolnění poměrů vedlo k chaosu a zločinnosti.
„Propaganda z pravděpodobné rodinné tragédie udělala politickou záležitost. Zamotala do toho rok 1968, studenty, intelektuály a ukázala, že jedině ti příslušníci bezpečnosti, co stojí na správné straně, mohou lidi ochránit,“ komentoval to historik Michal Stehlík.
Díl Studna však obklopují i nejasnosti týkající se samotného vyšetřování. Dodnes není možné s naprostou jistotou říct, kdo byl skutečným pachatelem.
„V 60. letech nebyly k dispozici metody forenzní biomechaniky v dnešním slova smyslu a některé otázky pohybové realizovatelnosti tehdy nebylo možné objektivně prověřit,“ přibližuje forenzní biomechanik Jiří Straus, působící jako proděkan pro vědu a publikační činnost na Vysoké škole finanční a správní a zároveň vede katedru kriminalistiky a forenzních disciplín. V minulosti byly některé jeho znalecké posudky předmětem pochybností a odborné diskuse.
Průběh událostí
Po čtvrté hodině ráno 13. února 1968. Vonoklasy ve středních Čechách. K požáru rodinného domu přijíždějí hasiči. V ložnici nacházejí ohořelé tělo Marie Jelínkové – zavražděné údery do hlavy a obličeje. Stanislava Jelínka staršího objeví ve studni v hloubce sedm a půl metru; příčinou smrti je utonutí. Jejich syna Stanislava najdou až nad ránem, vyčerpaného a zkrvaveného, více než dva kilometry od domu.
Výpovědi Stanislava Jelínka mladšího, vystudovaného fyzika, se staly klíčovým bodem vyšetřování – a zároveň zdrojem největších pochybností. Svá svědectví totiž opakovaně měnil, čímž kolem celého případu otevřel řadu znepokojivých otazníků.
„Z odborného hlediska mohu pouze konstatovat, že v jeho výpovědích existují rozpory a varianty, které si vzájemně odporují a které nebyly uspokojivě vysvětleny z hlediska fyziky a biomechaniky pohybu,“ uvedl Straus.
Syn nejprve naznačoval, že za vraždy mohli sousedé, se kterými měla rodina prokazatelně spory. Později ukazoval na svého otce.
Scénář, ke kterému se kriminalisté přiklonili
A to je i varianta, ke které se podle dobových spisů přiklonili tehdejší kriminalisté, stejně jako autoři seriálu 30 případů majora Zemana.
Potom, co měl syn najít otce nad bezvládným tělem své matky, hrůzou prý omdlel. Otec pak měl syna donutit, aby si kapesním nožem podřezal hrdlo, zápěstí a skočil do studny. To prý také učinil. Když za ním ale vskočil i otec, podle jeho pozdějších slov se v něm probudila „chuť žít“ a i přes svá zranění se mu podařilo na dně studny přemoct otce, dostat se zpět na povrch a dojít až do Černošic. A to i přesto, že byl po obrně v mládí částečně ochrnutý.
Kriminalisté synovu výpověď přijali, ale pochybnosti o závěru vyšetřování přetrvávají.
Biomechanické nejasnosti
Jedním z hlavních problémů zůstává malá šířka studny – osmdesát centimetrů v průměru. Straus k případu v roce 2014 provedl experiment: „Cílem nebylo znovu ‚vyšetřovat‘ případ, ale ověřit fyzikální a biomechanickou realizovatelnost některých tvrzení, která zaznívají ve výpovědích jediného přímého svědka – syna Stanislava Jelínka.“
Zkoumal, jak by se dvě osoby mohly pohybovat v úzkém prostoru studny, zda by vůbec bylo možné vylézt a jak dlouho by to zabralo, s využitím modelů, figurantů i počítačových simulací. „Zjistili jsme, že některé popisované pohybové mechanismy jsou z biomechanického hlediska velmi problematické, až nepravděpodobné,“ dodává.
Jinými slovy: část výpovědí je podle něj v rozporu s tím, čeho je lidské tělo v reálných podmínkách vůbec schopno. Člověk, který do studny padá jako druhý, srazí toho prvního pod hladinu.
Spolehlivost jediného svědka
Pochybnosti vzbuzují i dokumenty nalezené serverem Seznam Zprávy v roce 2022. V přepisech výpovědí syn nejprve tvrdil, že se ho po cestě pro vodu u studny pokusil zabít někdo cizí – vědro však podle kriminalistů stálo celou dobu v domě. Ve druhé verzi tvrdil, že mu zranění způsobil otec, podle soudního znalce si je však musel způsobit sám.
Až třetí verze odpovídá televiznímu zpracování – podle ní Jelínka mladšího údajně napadl jeho otec a následoval zápas ve studně. V předchozích výpovědích však boj o život v hlubinách studny nezmiňoval.
„Za klíčové považuji, že kauza Studna dodnes otevírá otázku spolehlivosti jediného svědka, možností jeho pohybového chování a limitů tehdejšího dokazování. Právě v tomto smyslu je případ i po desetiletích odborně zajímavý,“ uzavírá Straus.
Že je případ stále zajímavý i pro širokou veřejnost, dokazuje i divácká obliba dílu Studna, na jehož motivy vznikl i stejnojmenný seriál. Dodnes patří mezi nejdiskutovanější a nejsilnější epizody seriálu – na ČSFD dosahuje hodnocení 85 procent, což výrazně převyšuje většinu české i československé seriálové tvorby.









