Jak v Riu trávíte vánoční svátky?
Člověk tady vánoční atmosféru moc nepociťuje. Bydlím se spoluhráčkami, které nachystaly stromeček, ale dívat se na osvícenou palmu je trochu divné. O Vánocích jsem zvyklá na zimu, tady je plus 30. Nicméně nestěžuju si, neměnila bych. Měly jsme v týmu několik dní volna, ležela jsem na pláži, chytala vitamín D. (úsměv) Samozřejmě je fajn být s rodinou, ale tohle k životu sportovce patří.
Tušíte, jak bude v sedmimilionovém velkoměstě vypadat Silvestr a příchod nového roku?
Tady nemůžete moc plánovat, protože plány se mění z hodiny na hodinu. Co jsem se ptala holek, tak na Copacabaně prý bude přes milion lidí. Popravdě se toho trošku bojím, ale všichni říkají, že je to úžasný zážitek. Sledovat ohňostroje z pláže v Riu, určitě to bude pecka.
Po odchodu z Česka před dvěma lety jste hrála v Belgii, pak ve Francii. Jak si po volejbalové stránce užíváte sezonu v Brazílii, která je pro české sportovce přeci jen exotická?
Byla škoda, že jsem kvůli vízu dorazila trošku později a přišla o čas na adaptaci zkraje sezony. Teď už je to lepší, náš tým si celkově sedá, ale někdy mě až překvapil temperament místních hráček. Trenéři jsou v pohodě, ovšem holky na sebe dokážou pořádně vyjet a v rámci týmu se porafat. To mi v Brazílii připadá o level výše než jinde.
Takže to je velká změna? Brazílie je volejbalovou mocností, jak byste popsala ligu?
Díky tomu temperamentu jdou do všeho po hlavě. Volejbal má tady obrovskou kvalitu a velkou rozmanitost. Jsou tady vysoké hráčky, silné, ale i hbité. Jeden tým měl mnohem nižší výškový průměr a jasně jsme s ním prohrály. Obecně se to zakládá na tvrdé ráně a dynamice. Řekla bych, že brazilské týmy na spodku tabulky by se mohly měřit s těmi nejlepšími ve Francii, kde jsem hrála. Pro mě to byl určitě krok nahoru.
Když jsem se ptal, jak si sezonu užíváte, tak slovo „užívat“ asi nebylo správné. S Tijucou jste totiž v tabulce předposlední.
Z volejbalového pohledu to není pořád veselé, ale na týmu vidíte, že se zlepšuje. Vidíte pokroky, nestojíte na místě. Jinak byste byl více frustrovaný. Druhá věc je, že místo zimy tady svítí sluníčko, můžete si oddechnout v teple.
Jak jste se k angažmá v Brazílii vůbec dostala?
Měla jsem jít původně do Postupimi v Německu, ale kvůli určitým problémům jsem musela hledat dál. A dostala jsem nabídky z Ázerbájdžánu a Brazílie. O Ázerbájdžánu jsem něco věděla od reprezentační spoluhráčky Květy Grabovské, která tam kdysi hrála, Brazílie byla neznámá. Ale když jsme se sem podívali s reprezentací při Lize národů, Rio mě okouzlilo.
Helena Grozer (dříve Havelková) hraje na Portoriku, v Brazílii jste jediná Češka. Neplatí to náhodou i historicky?
Snažila jsem se to vyhledávat a nevím. Troufla bych si říct, že ano. (úsměv) Kdy člověk dostane takovou šanci, dostat se do Brazílie? Neměla jsem co ztratit a rozhodně toho nelituju.
Jaký je tedy jinak život v Riu?
Rio je krásné, ale zároveň nebezpečné. Brazilci jsou hodní, se vším vám pomohou. Usmívají se, zdraví. Není to tady zachmuřené, oni tady ten život opravdu žijí. Vtáhne vás to, předá vám to pozitivitu. Samozřejmě jsou tady i negativní věci – v této sezoně se nám stalo, že nám postřelili spoluhráčku Julii Azevedovou.
Cože? Co se stalo?
Měla velké štěstí. Kdyby ji trefili o kousek vedle, raději nedomýšlet. Většinou je to prý tak, že si útočníci vytipují nějaké lepší auto. Řidič toho auta se spoluhráčkou je asi neviděl, pokračoval a začali na něj střílet. Pak už je to na osudu, jestli si vás smrt vybere, nebo ne. Za tmy si v Riu musíte dávat pozor. Jezdit Uberem, nechodit pěšky, určitě ne sám. Když jste doma a slyšíte z favel výstřely, raději jste ostražitý. Ale tihle lidé se většinou nepohybují v těch novějších ulicích a čtvrtích. Nebo pláže Copacabana nebo Ipanema, to jsou turistické oblasti, kde by si to nikdo snad nedovolil.
Nemáte po té události větší strach?
První dva dny jsem se pořád ohlížela, po každé ráně jsem si říkala, že snad se to neděje zase. Navíc často se tady pouští ohňostroje, když se hraje fotbal. Nedávno to u naší haly znělo jako výstřely ze zbraně. V týmu jsme se lekli, co se děje, a byl to jen ohňostroj.
Tak teď z té pozitivní stránky. Co vás na Brazílii baví?
Jak je to různorodé a hlavně je tady zábava. Ráda poznávám lidi a kultury. A tady jsou takoví ohniví lidé, což mi vyhovuje. Hlavně tedy trénujeme, toho času není tolik. Ale obecně se na vás lidé nebojí mluvit. Když se jim něco líbí, když je zaujmete, tak vás osloví. Vidí, že jsem vysoká a hned se snaží navázat konverzaci. Musíte být extrovert, abyste to tady zvládl.
Nebojíte se po tom útoku vyrážet večer někam ven?
I když tady ta kriminalita je, život se žije dál. Nezastaví se a musíte se podle toho zařídit. Nemůžete sedět doma na zadku, když to řeknu naplno. Rozhodně si ale dávám pozor.
Navíc v Brazílii se život odehrává hlavně večer a v noci, že?
Jsem překvapená, že oni tady mají party skoro každý den. Jdu v osm ráno na trénink, lidé jsou venku a zpívají si. To samé v sobotu, pondělí, úterý, je to jedno. Pořád odněkud slyšíte hudbu, někdo se směje, lidé posedávají. Náš klub je v takovém větším komplexu, kde je i tenis, fotbal, plavání, basketbal. Jsou tam stánky a lidé tam sedí i přes týden večer. Hraje hudba, užívají si to.
Jak vypadá atmosféra na zápasech?
Zatím byla vždycky plná hala a bylo jedno, jestli velká, nebo malá. Fanoušci hodně podporují, pořád se bubnuje. V Česku na volejbale se vám nestane, že by fanoušci vypískávali soupeře. To se tady děje často, ale je to v pohodě. A také fanoušci jsou hodně interaktivní, chtějí se s vámi fotit, povídat si.
Jak jste na tom s portugalštinou?
Na konci léta jsem se začala učit portugalsky přes Duolingo. Neříkám, že to jde úplně rychle, ale když se do toho dostanete, tak myslím, že už něco rozumím. Mluvení je trošku horší. Dokázala bych si objednat, říct něco k volejbalu a mít takovou tu jednoduchou konverzaci se spoluhráčkami. Hlubší témata bych zatím nezvládla. Zase na druhou stranu spoluhráčky ani trenéři moc neholdují angličtině. Anglicky mluví snad jen čtyři spoluhráčky, takže někdy se domlouvám rukama, portugalsky, anglicky, všechno dohromady.
Jakou máte pozici v týmu? A jste v něm jediná Evropanka?
Ano, jedna spoluhráčka je z Portorika, zbytek jsou Brazilky. A co se týče pozice, zatím začínám každý zápas. Řekla bych, že se mnou počítají na pozici první nebo druhé blokařky. S holkama jsme se postupně naučily komunikovat. Když zkraje sezony začal zápas a holky v něm řešily, co byla čí chyba, říkala jsem si, že tohle asi fungovat nebude. Ale srovnalo se to.
Pojďme ještě k reprezentaci. Co říkáte na to, jak český volejbal roste? Ženy hrály prestižní Ligu národů a mistrovství světa, muži byli na MS dokonce čtvrtí.
Můžu říct, že jsem pyšná na to, že jsem z Česka. Jsem ráda, že se rozvíjíme, rosteme, že jsme se nezastavili. Hodně se to doplňuje mladými hráči, kteří jsou taky úspěšní, takže na ty výsledky bude mít kdo navázat. Postup ženského volejbalu do Ligy národů, to byl úžasný krok do světa velkého volejbalu. Taky si to trenér Giannis Athanasopoulos piplal několik let. Na MS se výborně předvedli i muži, jsem jen ráda.
Při letních zápasech Ligy národů bylo vidět, že váš tým má výbornou energii. Byla cítit i uvnitř?
Rozhodně, jako tým jsme si hodně sedli. Holky, co hrají, musí dávat velkou energii do zápasu, a my na lavičce se snažíme je co nejvíce podpořit. Vyzkoušely jsme si s holkama v Lize národů zase něco nového, cestovaly jsme, objevily nová místa, hrály proti jiným soupeřům. Nebylo tam na nás tolik tlaku jako na MS, od něhož jsme měly větší očekávání, a nepovedlo se nám. V Lize národů jsme porazily Turecko nebo USA ve skvělém zápase. Jsem ráda, že jsme se ukázaly ve světě.
Hádám, že mistrovství Evropy, které budete hrát v srpnu 2026 v Brně, je pro vás velkou motivací.
Samozřejmě. Uvidím, kolik prostoru na hřišti případně dostanu, ale i tohle mě motivuje, abych do volejbalu v Brazílii dávala co nejvíce. Možnost ukázat se na šampionátu před vlastním publikem by byla skvělá.
