Narodila se jako Antonina Panfilova v malé vesnici Malaja Volkovka poblíž Smolenska, a to v roce 1920. Svět ji ale zná jako Antoninu Makarovovou. Důvodem, proč došlo ke změně příjmení, je údajně historka z jejích školních let. Dívka byla velmi stydlivá, a když se jí učitelka první školní den zeptala, jak se jmenuje, z nervozity si nedokázala vybavit své příjmení. Uvedla pouze křestní jméno a jméno svého otce. Proto byla do třídní knihy zapsána pod přízviskem Makarovova, což jí zůstalo po zbytek života.
Během dospívání se Antonina se svou rodinou přestěhovala do Moskvy, kde začala studovat na lékařské fakultě. Plány jí ale narušilo vypuknutí druhé světové války. Místo přednášek tak zamířila k Rudé armádě, kam v roce 1941 dobrovolně nastoupila jako zdravotní sestra. Kromě toho, že se měla starat o raněné, se ale mimo jiné naučila obsluhovat kulomet.
V zajetí se rozhodla dát se na stranu nepřítele
Na podzim roku 1941 byla při ústupu během Vjazemské operace oddělena od zbytku své jednotky a padla do zajetí nacistů. Některé zdroje uvádí, že se jí podařilo v doprovodu jednoho vojáka uprchnout a poté se společně ukrývali v lesích. Mezi dvojicí se měl vyvinout milostný vztah, který skončil ve chvíli, kdy Antonina zjistila, že její milý je ve skutečnosti ženatý otec tří dětí.
Následně tak v nehostinné krajině skončila sama, bez peněz, jídla i jakéhokoliv potřebného vybavení. Poblíž města Lokoť se proto přidala k ruským kolaborantům a začala spolupracovat s nacisty.
Nejprve ve vojsku pracovala jako prostitutka. Zjistila totiž, že když důstojníkům splní vše, co jim na očích vidí, bude se mít lépe než ostatní. To ale nebyl jediný úkol, který na ni čekal. Po nějaké době se totiž rozkřiklo, že to skvěle umí s kulometem. Nacisté jí tak přidělili roli popravčí.
Bez lítosti popravovala vlastní krajany
Pro tuto „práci“ byla vybavena kulometem Maxim a za každou úspěšně provedenou popravu obdržela třicet říšských marek. Kromě toho si také mohla z osobních věcí popravených ponechat vše, co se jí hodilo.
Exekuce probíhaly u vykopané jámy, ke které se odsouzení museli postavit čelem. Antonina, které se začalo přezdívat „Tonka s kulometem“, následně poklekla a začala konat, co jí bylo uloženo. Nejčastěji prý střílela skupiny po sedmadvaceti osobách. Mezi odsouzenci bylo mnoho zajatých partyzánů a jejich rodin, Antonina tak střílela do vlastních krajanů.
Po letech během výslechů přiznala, že zpočátku musela před každou „akcí“ na kuráž popíjet alkohol. Za čas si ale zvykla a už se svým počínáním nijak netrápila. Argumentovala přitom tím, že nikoho z popravených neznala a zkrátka konala svou práci.
Choroba jí zachránila život
V létě roku 1943 se přišlo na to, že nejen Antonina, ale také další ženy ve vojsku jsou nakažené pohlavně přenosnými nemocemi. Velení proto rozhodlo, že budou převezeny do nemocnice. A právě to nejspíš Tonce s kulometem zachránilo život, krátce poté se totiž danou lokalitou prohnala Rudá armáda. Poté, co Sověti kolem Lokotě objevili více než patnáct set těl popravených, totiž zatkli a zastřelili mnoho kolaborantů, jako byla ona.
Po skončení války v roce 1945 se Antonině podařilo zamést po sobě stopy. Opatřila si falešné doklady sovětské zdravotnice a našla lásku. Později se za Viktora Giznburga, důstojníka Rudé armády židovského původu, provdala. Pár se usadil v běloruském Lepelu a měl spolu dvě dcery. Antonina pracovala v textilce a stejně jako její manžel platila v obci za respektovanou osobu. Oba navíc měli veškerá privilegia válečných veteránů.
Děsivé je, že její muž, jehož celá rodina za války padla za oběť nacistům nebo ruským kolaborantům, vůbec netušil, s kým ve skutečnosti sdílí lože. O tom, že jeho manželka vlastnoručně zastřelila až stovky nevinných lidí, totiž podle všeho nevěděl.
Chyba v zápisu
Během poválečných procesů KGB po Antonině Makarovové desítky let neúspěšně pátrala. Dnes se soudí, že její dopadení značně komplikovalo její před mnoha lety chybně zapsané jméno. Na stopu se jí agenti dostali vlastně úplnou náhodou, a než se ji konečně vydali zatknout, rok ji intenzivně sledovali. Obávali se totiž, že by mohli obvinit nevinnou ženu a navždy tak zničit její reputaci.
Do města Lepelu dokonce přivezli několik osob, které ji mohly bezpečně poznat, například její bývalé milence. Teprve poté se vypravili k ní domů a nic netušící Makarovovou zatkli. Její manžel byl situací zcela zmatený a trval na tom, že se určitě musí jednat o omyl. Poté, co se mohl podívat na nepopiratelné důkazy, konečně uvěřil a upadl do hluboké deprese.
Během následujících výslechů zůstávala Antonina ledově klidná a nevykazovala žádné známky toho, že by se v ní hnulo svědomí. Předpokládala, že vzhledem k době, která od jejích zločinů uplynula, ji čeká maximálně pár let vězení. Ke své vlastní smůle se zmýlila. Soud s Tonkou s kulometem se konal 20. listopadu 1978. Prokázat se jí podařilo celkem 168 vražd, s největší pravděpodobností jich ale bylo mnohem více. Identity dalších obětí se ale nepodařilo dohledat. Předpokládá se však, že jejich počet mohl přesahovat tisícovku.
Antonina Makarovova byla odsouzena k trestu smrti. Ten byl vykonán dne 11. srpna 1979 v Brjansku v šest hodin ráno. Jedna z nejhorších druhoválečných vražedkyň tak skončila stejně jako její oběti – s kulkou v hlavě.
Zdroj: Warhistoryonline.com
