V noci na Štědrý den roku 1914 se nad bahnem a ostnatými dráty západní fronty rozlil velmi nepatřičný zvuk. Nebyl to výstřel z pušky ani dělostřelecká salva, ale zpěv.
Nejprve tiše, opatrně, jako by si lidé na obou stranách nebyli jisti, zda je to dovoleno. Pak hlasitěji.
Německé „Stille Nacht“ se neslo mrazivým vzduchem a z britských a francouzských zákopů se přidávaly anglické a francouzské koledy. Zbraně zůstávaly ležet. Hlavy se zvedaly nad okraje zákopů. A po měsících zabíjení se stalo něco, co se vymykalo logice války.
Fronta tehdy vedla mimo jiné nedaleko belgického města Ypres. Byla to první válečná zima, vojáci byli v poli sotva pár měsíců a mnozí stále věřili, že konflikt brzy skončí.
„Budeme doma do jara,“ psali v dopisech.
Zákopy ale byly už tehdy plné vody, bláta a krys. Mrtví často leželi mezi liniemi, v zemi nikoho, kam se nedalo dojít bez rizika. Právě tam se o Vánocích odehrála tichá vzpoura proti rozkazům.
Zpočátku šlo jen o hlasy. Pak se na okrajích zákopů objevila drobná světýlka, svíčky připevněné na prkna nebo malé stromky, které Němci tradičně vozili na frontu.
Jeden z britských pěšáků později vzpomínal, že když Němci začali zpívat, odpověděli jim Angličané vlastní koledou.
„Bylo to, jako by se celý svět na chvíli nadechl,“ napsal. Ráno 25. prosince se pak z mlhy vynořily první postavy bez pušek, s rukama nad hlavou. Nešlo o útok.
Setkali se uprostřed, na zemi rozryté granáty. Nejprve rozpačitě, s úsměvy, které se těžko rodily na tvářích zvyklých na strach. Pak padla první slova, často lámanou angličtinou či němčinou, někde francouzsky.
„Nechceme střílet,“ zaznívalo. „Veselé Vánoce.“ Muži, kteří se ještě den předtím snažili zabít, si podávali ruce.
Vyměňovali si cigarety, čokoládu, knoflíky z uniforem. Ukazovali fotografie manželek, dětí, rodičů. Jeden z vojáků si poznamenal, že Němec, se kterým mluvil, měl doma stejně starého syna.
Na několika místech se stalo něco ještě neuvěřitelnějšího. V blátě mezi zákopy se objevil míč. Nebyl to žádný oficiální zápas, spíš chaotická hra, pár desítek mužů v těžkých botách, bez pravidel, bez rozhodčího.
Ověřeně se „koplo do meruny“ například u vesnice Frelinghien a také v sektorech, kde proti sobě stáli Britové a Sasové. Míč byl často improvizovaný, někde kožený, jinde hadrový.
„Hráli jsme, dokud se míč neztratil v kráteru po granátu,“ vzpomínal jeden z účastníků. Výsledek nebyl důležitý. Důležité bylo, že se smáli.
Ten den se také pohřbívali mrtví. Společně. Krátké bohoslužby probíhaly v několika jazycích, modlitby se mísily se zimním vzduchem. Kněží i prostí vojáci stáli vedle sebe. „Byl to nejpodivnější Štědrý den mého života,“ psal britský důstojník domů. „A nejlidštější.“
Nadřízení z toho nadšení nebyli. Už během 26. prosince přicházely rozkazy, aby vojáci s nepřítelem už nikdy víc nenavazovali kontakt. Dělostřelectvo obnovilo palbu, ostřelovači dostali jasné instrukce.
V některých úsecích se příměří udrželo ještě pár dní, jinde skončilo okamžitě. Generálové se obávali, že by podobné „bratříčkování“ podkopalo disciplínu. V oficiálních hlášeních se o fotbale nemluvilo. Pokud ano, tak s nelibostí.
V dalších letech už se něco takového neopakovalo. Válka se změnila. Přibyly plynové útoky, těžší dělostřelectvo, více nenávisti.
Většina z vojáků, kteří v roce 1914 zpívali koledy s nepřítelem, padla dřív, než válka skončila. Ti, kteří přežili, si ten den nesli jako vzpomínku na svět, který mohl vypadat jinak.
„Na chvíli jsme zapomněli, že máme zabíjet,“ stojí v jednom z dochovaných dopisů v britském Imperiálním válečném muzeu. „Pak přišel rozkaz a bylo po všem.“
Nadřízení později říkali, že šlo o nebezpečný exces, který oslabil bojovou morálku. Historie ale ukázala něco jiného. Vánoce v zákopech připomněly, že i uprostřed průmyslového zabíjení zůstávali vojáci lidmi.
Věřili tehdy v rychlý konec války. Místo toho přišly ještě čtyři roky zákopů, ofenziv a milionů mrtvých.
Fotbal v blátě mezi ostnatými dráty tak zůstal symbolem krátké naděje. Ne toho, že válka skončí, ale že by vůbec nemusela být.
