O skladbě Půlnoční hudební publicista Jiří Černý řekl, že byla svého času největším vánočním hitem. Od roku 2011, kdy se objevila ve filmu Alois Nebel, zlidověla natolik, že ji zpívají i malé děti ve školce, což Václava Neckáře těší. „Ve filmu zaznělo jen pár minut té písně, ale v rozhlase se hraje a já ji od té doby zpívám každý den,“ dodává Václav Neckář. „Ale zpívám na koncertech i písničku, kterou jsem nahrál v roce 1965, tedy před šedesáti lety, Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě. Je fakt, že jsem od roku 1965 nahrál 600 písní, to je opravdu hodně.“
V 60. letech točil i dva filmy najednou
K rozhovoru jsme se s Václavem sešli v jeho zkušebně, kde na stěnách visí několik CD jeho hudebních projektů a na poličce je vyskládaná plejáda různých ocenění. Na následující rok má Václav Neckář řadu plánů. Osmého března vystoupí v pražské Malostranské besedě, kde se po jeho boku objeví i Golden Kids Tribute složený z mladých performerů (Jaroslav Diviš, Katrin Kotrbová a Anna Marie Hoppnerová). Ale čeká ho také turné po Česku a Slovensku nebo zájezd do německého Merseburgu, kde na filmovém festivalu představí jeho film Zpívej, kovboji! z roku 1981.
Když Václav mluví o filmech a písních, které natočil, sype z rukávu přesné letopočty a jména kolegů umělců. Sám se rozvzpomene na oscarové Ostře sledované vlaky. O tom, že film získal Oscara, se tehdy dozvěděl z novin. „Tenkrát vyšla taková malá řádka, že snímek dostal Oscara. Když si režisér Jirka Menzel jel do USA ocenění převzít, vzal s sebou Jitku Bendovou, která hrála Mášu, protože Jitka mluvila dobře anglicky, takže mohla Jirkovi pomoct. Druhý film, který jsme točili s Jirkou Menzelem, Skřivánci na niti, vznikal v roce 1969. Ale bohužel ten film šel rovnou do trezoru a dvacet let jsme ho neviděli. Jirku jsem pak doprovázel v roce 1991 na premiéru Skřivánků v Berlíně. Snímek tam dostal cenu Zlatého medvěda. Myslím, že ten film je i po letech platný, protože je o 50. letech,“ vzpomíná Václav Neckář na své filmové začátky.
V letech 1966 až 71 točil velmi intenzivně, někdy i dva filmy najednou. Když natáčel Šíleně smutnou princeznu, přelétával aero taxíkem na natáčení hudební komedie Kulhavý ďábel Juraje Herze.
Na letišti byly všude tanky
Přelomový 21. srpen 1968 prožil Václav také na natáčení, tentokrát ale až na vzdáleném Kavkaze, kde se točil film Kolonie Lanfieri. „V té době jsme s Helenou a Martou byli členy divadla Rokoko a hráli jsme v Olympii v Paříži. Tam jsme měli být jen 14 dní, ale představení se líbilo, a tak jsme tam zůstali celý měsíc. Zažili jsme díky tomu Paříž a její restaurace… Jednou se tam za námi přišel podívat Jirka Menzel a říkal mi, že ví o scénáři, kde je zajímavá role němého blázna. Tak jsem nakonec na Kavkaze hrál němého blázna. Bydleli jsme tam v horách, ve stanech. Vzpomínám si, že já bydlel ve stanu s kamarádem Litevcem Juozasem Budraitisem, hercem Národního divadla ve Vilniusu. Jednadvacátého srpna jsme seděli ve stanu a on ladil rádio Moskva. Tam proběhlo hlášení, že nás osvobodili. Tak jsme oba začali brečet, protože Pepa říkal: ,Tak tohleto se stalo v Litvě v roce 1941 a ty (Rusové) už nikdy neodejdou.‘ “
Václav vzpomíná, že to byly opravdu těžké chvíle. „Jednadvacátého jsme začali stávkovat a chtěli jsme jet do Prahy. Nakonec jsme letěli letadlem napřed do Moskvy a pak vojenským letadlem do Prahy. Devětadvacátého srpna jsme přiletěli na staré pražské letiště a tam byly všude tanky. Vrátili jsme se do války,“ vypráví.
“Někde tu mám fotky, jak jsem byl pak v září s panem prezidentem Svobodou, pozval si nás po tom srpnu ’68. A ministr kultury říká: ,No jo, pánové, ten film je podepsanej a my to musíme dotočit.‘ My jsme samozřejmě nechtěli, ale byla podepsána mezinárodní sovětsko-československá smlouva, tak jsme se na ty hory koncem října, začátkem listopadu vrátili. Točili jsme i ve vodě a už byla hrozná zima,“ líčí Václav Neckář a trpce dodává: „Čech, němý blázen, 21. srpna 1968, to je tak typický.“
Trojnásobné „ne“ od divadelní akademie
Je bizarní, že i přes jasné herecké úspěchy Václava třikrát nepřijali na divadelní akademii. „Poprvé mě na DAMU nevzali kvůli špatným sykavkám. Podruhé, to už ani nevím proč. Ale zrovna tam byla Iva Janžurová jako studentka a dávala mi dobré rady. A to jsem ještě netušil, že za dva měsíce budeme společně s Ivou hrát v seriálu Píseň pro Rudolfa III. Od té doby jsme přátelé.“
S tím, že Václava Neckáře na pražské akademii odmítli, pravděpodobně souvisí i to, že jeho otec, divadelník Václav Dubský, se v roce ’48 nepohodl s komunisty ve vedení divadla v Mostě a dostal na výběr doly nebo zemědělství. Vybral si zemědělství a koně, a tak se zrodila Václavova láska ke koním.
„Potřetí jsem dělal zkoušku na JAMU, když to v té Praze dvakrát nevyšlo. A profesorka Vlasta Fialová, brněnská hvězda, mi tenkrát řekla: ,Pane Neckář, ale vy už jste u divadla, a to my nepotřebujem…‘ “ Václav v té době už opravdu působil v divadle jako herec a osvětlovač.
„Takže potřetí konec. Přijel jsem domů a starší kolegové z divadla, Jindra Rychtařík a Karel Sedláček, říkali: ,Hele, v Plzni je malý divadlo Alfa a tam hledají herce, co umí zpívat. Tak se na to podívej.‘ Jel jsem teda stopem do Plzně, přišel jsem do divadla a zazpíval Dajánu. Viděl mě Boban Ondráček a Marta Kubišová a řekli, že mě berou. To bylo v polovině sezony roku 1964.“
Aparatura pro Martu v čase sametové revoluce
Václav Neckář vzpomíná i na rok 1989, kdy Marta Kubišová zpívala na balkoně na Václavském náměstí, a prozrazuje, co měl s tímto okamžikem společného: „My jsme někdy 19. listopadu hráli ve Varech a 20. pak v Lounech. A to už jsme věděli, že začínají stávky. Tak jsme v Lounech v polovině koncertu skončili a jeli jsme do Prahy, abychom zjistili, co se tam děje. Tehdy jsme poprvé slyšeli Martu na balkoně a s bráchou jsme si na rohu ve Štěpánské říkali: ,Hm, je málo slyšet.‘ Měli jsme svou rockovou aparaturu, tak náš kluk Dan Lavers přijel s avií před divadlo Rokoko, kde to vyložil, a náš zvukař Pepa Hladík vlastně od té doby zvučil celý Václavák a Strahov.“
Tenkrát technicky pomohla i řada dalších muzikantů: Olympic přispěl svou aparaturou a David Koller půjčil kytarové vysílačky. „Ten den jsme měli jet na Slovensko na turné s jedenácti koncerty, ale všecko jsme samozřejmě zrušili. Místo toho jsme vyjížděli po republice lidem vysvětlovat, co se vlastně v Praze děje, protože v televizi a rádiích informace nebyly. Třeba ve Frýdku nikdo nic nevěděl, tak jsme si stoupli někomu do baráku na balkon a tlumočili aktuální dění,“ vypráví Neckář.
A na co se nejvíc těší teď? Na tuhle otázku Václav odpovídá bez zaváhání a horlivě: „Na své koncerty, bez toho se nedá žít.“ Pak se zamyslí a dodává, jak ho mrzí, že nehrál víc v divadle. „Hrál jsem třeba v divadle Rokoko Špínu ve Filozofské historii, tam jsem umřel na barikádě. Ve Vlacích jsem taky umřel, ve Skřiváncích na niti mě zavřeli, v Kolonii Lanfieri mě zabili a ve filmu Pan Vok odchází jsem taky umřel…“
„Ještě že máme tu Šíleně smutnou princeznu, kde to s vámi dopadne dobře,“ dodávám. A pak nám dojde, že i tam ho jako prince zavřeli, i když jen na chvíli. A právě v takových momentech, kdy se Václav směje, si plně uvědomíte, že jeho smích a pronikavé oči nezestárly. Tělo se mění, ale duše kluka, který rozpohyboval hudbu v Česku jako málokdo, ta zůstává stále stejná. Když se loučí, v hřejivém stisku jeho ruky je pořád ta samá energie, kterou dobyl bezpočet dívčích srdcí.
