Marek Kulhavý vítá novinářskou návštěvu v malém obchůdku s bistrem v horní části Poniklé. I tenhle provoz nabízející mimo jiné kávu z liberecké pražírny patří pod firmu Rautis vyrábějící skleněné ozdoby, již Kulhavý vlastní se svou manželkou. Prý i proto, aby si lidé, kteří dorazí na prohlídku výroby, měli kde odpočinout. A místní zase kde nakoupit základní potraviny.
„První exkurzi jsme pořádali v červnu 2004, do konce roku tehdy dorazilo celkově 300 lidí. Další rok už jsme měli pět tisíc návštěvníků a teď jsme ročně na čísle patnáct tisíc,“ vypočítává Kulhavý s kelímkem kávy v ruce. I tahle čísla dokazují, jak výroba skleněných perliček, tak ojedinělé řemeslo na celém světě, chytla druhý dech.
Přitom ještě na konci 90. let bojovala zdejší jizerskohorská tradice se stejnými neduhy, na něž pošla řada jiných dílen vyrábějících skleněné a ručně malované ozdoby. Hlavní zádrhel vězel v tom, že Poniklá fungovala jen jako výrobní závod, veškeré obchody pak měly na starosti jiné společnosti.
„Naprosto jsme byli v jejich područí. Fungovalo to celá 90. léta, 90 procent našich ozdob se vyváželo do Spojených států. Když ale v roce 2001 spadla dvojčata, dolar šel dolů, Američané přestali jezdit na veletrhy do Evropy, bylo to pro ně drahé a přeorientovali se na východ,“ vypráví Marek Kulhavý.
Jenže obchodní firmy si stále potřebovaly zachovat vlastní marže, z nichž žily, a tak krize atakovala přímo výrobce. „V roce 2001 nám spadl obrat o polovinu, v roce 2002 zase,“ počítá majitel. „Nemohli jsme prodávat bez exportérů, v Čechách jsme neměli žádné zákazníky. Ekonomové nám říkali, ať se toho zbavíme, že je to mrtvé. Jenže když bychom skončili my, úplně zaniknou ty ozdoby,“ upozorňuje Kulhavý na fakt, že jinde se tradice výroby skleněných perliček nedrží.
Tady moc ekonomických pravidel nefunguje
Před dvaceti roky se Kulhavý se svou ženou pustili do kompletní změny perličkové výroby. „Začali jsme budovat vlastní obchod a identitu, neměli jsme peníze, půl roku jsme třeba lidem dlužili mzdy,“ popisuje těžké doby.
„Prodal jsem v Liberci byt, co jsem zdědil po našich. Za to jsem zaplatil ty lidi. To bylo důležité, viděli, že mladý Kulhavý prodal byt a všechny peníze dal do firmy, tak to asi nebude marný,“ vykresluje dnes podnikatel, jak jej možná tehdy viděli jeho zaměstnanci.
Jedním dechem dodává, že se ubytoval v bývalé kuchyni ve firmě a začal tvořit příběh. A v tom chtějí pokračovat i dál. Rád by, aby podnik zůstal v rodinných rukou a ujalo se ho pak některé z jeho tří dětí. To prý bude ta nejsilnější záruka tradice.
„Všechno se tu dělá trochu jinak, strašně moc ekonomických pravidel tady nefunguje. Zaměstnance musíte všechno naučit, protože není škola, kde by se naučili foukat,“ přibližuje Marek Kulhavý. „Často musíte slevit a ve firmě vytvářet pohodu, protože ty lidi nepřeplatíte,“ představuje vlastní recept na to, jak zajistit Rautisu budoucnost.
I tohle byly jedny z příčin úspěchu, kdy se tradiční perlářské řemeslo z Poniklé přesně před pěti lety dostalo na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. „Razítko“ prý funguje především mezi zahraničními zákazníky, kteří přestali řešit ceny výrobků z Rautisu.
Šišky z lesů pro kominíčky
Byť už ani v Poniklé nezůstal sníh, vánoční atmosféra je v podnikové prodejně jasně cítit. O to víc, když Marek Kulhavý pustí plyn, škrtne zápalkou a nad hořákem předvádí, jak se ze skleněných trubic formují malé perličky. Do obchodu právě zavítalo několik desítek Němců, které jeho um ihned zaujme.
Novinářská návštěva přechází do vedlejší budovy, kde funguje několik dílen. V prvním patře dvě ženy stříbří vytvarované perličky – to znamená, že ozdoby chytají svou základní barvu po chemické reakci vyprovokované stykem horké vody se stříbřitým roztokem.
Největší úspěch mezi zákazníky si prý dlouhodobě drží ozdoby ve tvaru hvězdiček a andílků. Před rokem 1989 přitom Poniklou
v československých domácnostech proslavil ještě jeden model.
Takzvaní fóliáci, tedy postavičky s perlou místo hlavičky a tělem z barevné fólie. „Ženské normálně jezdily v dodávce na Mladoboleslavsko pro šišky, z nich se pak dělali kominíčci,“ připomíná Marek Kulhavý další známý produkt.
A i když řada domácností s příchodem Nového roku vánoční ozdoby začne pomalu schovávat, v Poniklé opět najede výroba na maximum. „Prodeje sice máme sezonní, kdy tři čtvrtiny obratu uděláme v posledním čtvrtletí, ale pracujeme celý rok, od ledna zase naplno,“ dodává Kulhavý.
V Poniklé se navíc stále daří držet původní model tohoto řemesla, které se v několika rodinách předávalo mezi generacemi. „To byl jeden z důvodů, proč byla perlařina zapsaná na seznam UNESCO,“ uvědomuje si Marek Kulhavý, co je nutné zachovat. Tak, aby české Vánoce i dál zdobily skleněné jiskřičky z Jizerských hor.
