Šimpanzi v Ugandě musí žít ve stále větší blízkosti lidí. Tento přechod ale nezvládají bez pomoci lidí, kteří se snaží zvířata adaptovat.
Muž, který v deštném pralese sleduje pohyb šimpanzů, musí tyto primáty následovat, kamkoli se vydají – s výjimkou těch, kteří se skrývají v korunách stromů. Onesmas Ainebyona stopuje šimpanze s takovým vnitřním odhodláním, že si dokázal získat důvěru jejich vůdce jménem Jean. Ten jednoho rána slezl ze stromu právě ve chvíli, kdy se Ainebyona zdržoval poblíž, popisuje agentura AP.
Stopaři trvalo čtyři roky, než s alfa samcem Jeanem navázal vztah. Šimpanz si na lidi natolik zvykl, že předstírá spánek, zatímco turisté kolem něj dělají hluk, jenž ostatní šimpanze vyžene pryč. Stav, při kterém se šimpanzi naučí cítit pohodlně v lidské přítomnosti, tamní úřady pro ochranu zvěře popisují jako takzvanou adaptaci.
Ainebyona a další, kteří se podílejí na ochraně šimpanzů v tomto odlehlém ugandském deštném pralese, tvrdí, že usilují o takový druh sounáležitosti, který je šimpanzům zpočátku nepříjemný. Adaptace šimpanzů může trvat několik let. Tamní ochranáři, včetně Ainebyony, nejenže sledují pohyb opic, ale také se snaží zajistit, aby šimpanzi jako Jean neuhynuli v mladém věku. „Práce vyžaduje trpělivost, ale také vášeň. Musíte se starat,“ řekl Ainebyona.
Tento ugandský ochránce les neopouští, ani když prší. „Přijímáte to. Déšť vás musí porazit, ale šimpanze opustit nemůžete,“ říká Ainebyona.
Poslední útočiště
Deštný prales v západní Ugandě je součástí národního parku Kibale. Ten je chráněnou oblastí, kterou někteří označují za světové hlavní město primátů. Kromě šimpanzů, kteří tam jsou významnou turistickou atrakcí, se v parku vyskytují také opice guerézy.
Turisté se nemohou vydávat po stopách divokých šimpanzů, kteří prchají hlouběji do hustých horských lesů a jsou známí svou agresivitou při územních střetech. Strážci proto turisty vodí k jedné ze tří skupin šimpanzů, které jsou na kontakt s lidmi zvyklé. Tyto skupiny mívají desítky až stovky členů. V oblasti Kibale dnes žije minimálně tisíc šimpanzů, z nichž mnozí zůstávají zcela divocí.
I přivyklí šimpanzi bývají vůči lidem relativně opatrní a jen několik z nich jako Jean plně překonalo jakékoli nepohodlí v blízkosti lidí. „Jean je můj kamarád,“ řekl Ainebyona jednoho rána, když se poblíž shromáždili turisté. Silný a okázalý šimpanz si ve svých dvaceti letech lehl na záda a dal si nohy nahoru.
Adaptace na svět s turisty
Ainebyona patří mezi čtyři muže, kteří pracují na adaptaci šimpanzů. Zatímco šimpanzi odpočívají, ochránci se krčí v bahně poblíž. Když se jdou primáti projít, jsou jim nablízku a někdy dokonce vydávají stejné zvuky jako šimpanzi.
V Kibale stojí výlet za šimpanzi zahraničního návštěvníka 250 dolarů (přibližně 5200 korun). „Snažíme se o šimpanzích něco zjistit, ale oni se zároveň snaží zjistit něco o nás,“ říká turistický průvodce Alex Turyatunga.
„Adaptace šimpanzů a s nimi spojený cestovní ruch mohou zlepšit vztah mezi lidmi a těmito primáty. Šimpanzi, kteří se adaptovali, slouží jako určitý symbol toho, co se od nich můžeme naučit, co získáme jejich ochranou a co ztratíme, když je nebudeme chránit,“ řekl David Morgan, který v Konžské republice spoluřídí projekt na záchranu divoké zvěře.
Šimpanz obecný je jedním ze dvou druhů primátů s nejužšími evolučními vazbami na člověka. Vědci uvádějí téměř 99procentní podobnost DNA mezi lidmi a šimpanzi, podobně i u šimpanzů bonobo. Mezinárodní svaz pro ochranu přírody a přírodních zdrojů (IUCN) řadí šimpanze mezi ohrožené druhy. Tito primáti čelí hrozbám, jako je pytláctví či úbytek přirozeného prostředí.
Národní park Kibale získal v roce 1993 rozšířený status ochrany, když do lesa pronikly stovky lidí, začali tam stavět domy a kácet stromy na palivové dřevo. Park dnes prosperuje, mimo jiné díky programu adaptace šimpanzů, který turistům umožňuje přímo přispívat k jejich ochraně.









