Místem jedněch z prvních protirežimních akcí v komunistickém Československu, které předznamenaly listopad 1989, byla i takzvaná Lennonova zeď. Ta v Praze na Velkopřevorském náměstí vznikla několik dnů poté, co se před 45 lety v New Yorku poblíž Central Parku ozvalo pět výstřelů. Duševně nemocný Mark Chapman tam 8. prosince 1980 před jedenáctou hodinou večer postřelil hudebníka Johna Lennona. Bývalý člen skupiny Beatles pak během několika minut zemřel. Po celém světě se následně zvedla mohutná vlna piety, která se přelila až do mírových happeningů.
„Ta zeď, myslím, představovala takový symbol spiklenectví určitého druhu lidí ve všudypřítomném dusnu a šedi. Výročí skýtala dobrou záminku k nějaké protistátní akci, na druhou stranu jsme ale samotného Lennona opravdu prožívali. Jeho myšlenky nás oslovovaly, každá jeho písnička byla jako výlet do jiného světa,“ vzpomínala jedna z pravidelných účastnic výročních setkání u zdi Lucie Cenková (Simerová) v knize Lennonova zeď v Praze.
Na místě poblíž Karlova mostu vznikl už několik dní po Lennonově smrti v roce 1980 symbolický hrob Johna Lennona, kam lidé nosili květiny, zapalovali svíčky a na zeď připojovali vzkazy i básně. U Lennonovy zdi se pak vždy v den výročí hudebníkovy smrti konaly mírové happeningy, které požadovaly například zničení jaderných zbraní, odchod sovětských vojáků z Československa, nebo propuštění politických vězňů. Zdejší protesty předznamenaly demonstrace v období sametové revoluce. Na účastníky těchto happeningů – takzvaných lennoniád – pouštěla Státní bezpečnost dokonce zuřivé psy a slzný plyn.
Na zdi se objevovala poezie už před Lennonem. Symbolický hrob vznikl jen několik dní po jeho smrti
Zeď na Velkopřevorském náměstí nebyla jako místo piety za Johna Lennona vybrána náhodou. „Na ‚Zdi nářků‘, jak se jí tehdy říkalo, totiž psali lidé již v předchozích desetiletích různé básně, říkanky a vzkazy. Tradice nápisů na zdech má v této lokalitě podle výzkumu antropoložky Jitky Kotrlé kořeny sahající minimálně do počátku 20. století,“ popisuje historik Petr Blažek.
Už tehdy se na zdi objevovaly různé básně – často milostné – i prostá sdělení. „Ke zdi zvané později Lennonova jsem chodil od podzimu 1973, kdy jsem zde poprvé poblíže můstku na Kampě našel na omítce napsanou báseň Václava Hraběte a kolem spoustu dalších anonymních, jež mne silně zaujaly. Od té doby jsem sem chodil s kamarády téměř každý týden, abych si přečetl nová sdělení a vyznání a některá si i zdokumentoval,“ vzpomíná pamětník Jiří Klsák.
Přestože velká zeď v centru města mohla lákat i k různým politickým proklamacím, zůstávaly nápisy nestranné. „Byla tam poezie, osobní vyznání, osobní vzkazy. Nevzpomínám si, že bych tam viděl nějaký politický nápis. Jedině v šestasedmdesátým, když zavřeli Plastiky (skupina Plastic People of the Universe, pozn. aut.), se tam objevilo něco jako ‚Propusťte Plastiky‘. Většinou to ale nepřekročilo rámec nějakých básnických pokusů nebo citových výlevů,“ popisoval další pamětník a spoluautor knihy Roman Laube.
Místo tak bylo už před Lennonovou smrtí spojeno s poezií. Podle některých pamětníků se texty písní skupiny Beatles na zdi objevovaly už před osudným prosincem 1980. Až tehdy ale dostala zeď svůj přídomek – Lennonova.
„V polovině prosince 1980 kdosi na vystupujícím výčnělku na Velkopřevorském náměstí napsal nápis křídou ‚Za Johna Lennona‘ a nad ním nakreslil kříž. U symbolického náhrobku rychle přibyly svíčky, květiny, fotografie a další nápisy vztahující se k Lennonově tvorbě a životu. Na počátku roku 1981 nahradil původní nápis nový, který vytvořil Stanislav Jirčík podle šablony,“ popisuje vznik pietního místa Blažek.
Komunisté zeď přemalovávali. Někdy i každý den
Tehdejší komunistický režim měl ale k osobě Johna Lennona zvláštní ambivalentní postoj. „Vedle ostatních rockových hvězd se spoluzakladatel Beatles stal v sovětském bloku zosobněním vlivu západní kultury na místní mládež. Zatímco ta Johna Lennona vnímala jako představitele hippie kultury, rockové hudby a protestního hnutí šedesátých let, oficiální propaganda o něm hovořila takřka výlučně jako o ‚bojovníkovi proti americkému imperialismu‘,“ vysvětluje Blažek, že i komunisté se snažili slávy Lennona využít pro své účely.
Začala ale panovat obava, že by se shromažďování mladých volnomyšlenkářských lidí u improvizovaného pomníku mohlo snadno vyhnout kontrole, takže komunisté rozhodně spontánní existenci Lennonova pietního místa neměli v plánu podporovat. Naopak.
Počátkem dubna 1981 se v Praze konal XVI. sjezd Komunistické strany Československa. A při té příležitosti byla celá zeď s Lennonovým fiktivním hrobem a různými nápisy přemalována. Záhy se ovšem vše objevilo znovu. A tento koloběh se v následujících měsících zopakoval ještě několikrát.
Zmínky o pietním místě se tak dostaly i za hranice. Krátce před prvním výročím Lennonovy smrti v listopadu 1981 se o pražské zdi zmínil exilový časopis Informační materiály, který vycházel v Západním Berlíně. „S pomníkem se mezitím policie zřejmě smířila, ne však s nápisem, který se – jako pomník – na zdi každodenně objevil: ‚Vy máte Lenina, nechte nám Lennona!‘ Proto byl určen orgán, který má na starosti jen každodenní mazání tohoto nápisu ze zdi,“ napsal tehdy autor článku.
Právě s blížícím se datem výročí Lennonovy smrti se začali komunisté obávat, co mohou očekávat. Poblíž Velkopřevorského náměstí se už v předstihu začaly objevovat na zdech nápisy, které zvaly na setkání v den výročí. „Obdobná informace byla také rozšiřována výslovně českým ‚undergroundovým‘ způsobem, na pivních táccích v restauracích. Dne 8. prosince 1981 se před polednem sešlo u chrámu sv. Víta, kde byl oznámený sraz účastníků, několik desítek osob, které odtud odešly na Velkopřevorské náměstí,“ popisuje Blažek.
Tehdejší dění popsal také ve fejetonu jeden z přímých účastníků Jiří Wolf: „Mnozí odvážlivci psali i přes přítomnost příslušníků VB (Veřejná bezpečnost, pozn. aut.) na zeď u symbolického hrobu nové nápisy, někdo na zem připevnil Lennonův portrét, jiný položil ke hrobu jeho malou bustu z vypálené hlíny. Okolo páté hodiny odpoledne kdosi pustil magnetofon a zazněly známé skladby Beatles. Když jsem kolem dvacáté hodiny odcházel z Velkopřevorského náměstí, byl jsem stejně jako mnoho jiných legitimován. Jeden z tajných se právě ptal policisty, který mě kontroloval: ‚Tak co, jak to tu probíhá?‘ Ten mu odpověděl: ‚Nestalo se vůbec nic a přitom hodně, jak vidíte‘.“ A to byl teprve začátek. Další podobná setkání už probíhala mnohdy ve vypjatější atmosféře.
Na účastníky setkání vypustili psy, zeď zakryli bedněním
Protože zamalovávání věčných nových nápisů bylo neefektivní, sáhli komunisté po jiném řešení. Krátce po prvním setkání Lennonových příznivců v prosinci 1981 se celý prostor změnil v plakátovací plochu. Na zeď bylo na železné skoby připevněno bednění vysoké téměř tři metry. Překrylo samozřejmě i tehdejší Lennonův symbolický hrob. I přesto se někteří snažili zeď obnovit.
„My jsme ale vzali krumpáče a přes noc jsme to vylámali. Musela to být rychlá akce, okamžitě nás naháněli policajti. Kousek dál ve zdi jsou vrata a přes ně jsme přelézali a utíkali pryč. Pak nás tam nějací lidé pouštěli okny na druhou stranu pryč. Vytrhali jsme to asi třikrát. Vyrvali jsme tu plakátovací plochu a odtrhli ji doprostřed ulice a utíkali pryč. Druhý den už to tam nějací zřízenci dávali nazpátek. Nechtěli jsme toho Lennona dát. Byla to pro nás součást boje s komunismem,“ vzpomínal už zmíněný Jiří Wolf.
Výroční setkání v prosinci 1982 a 1983 se dle pamětníků nesla ještě stále v poměrně poklidném duchu. „Mládež za doprovodu akustických kytar zpívala písně, korzovala po přilehlých ulicích, parku a Karlově mostě, zapalovala svíčky, pokládala květiny a psala pacifistické nápisy na zeď. Příslušníci VB se snažili vyklidit prostor a legitimovali příchozí osoby, které byly později předvolány na výslechy. Druhý den se na Kampě a jejím okolí objevil ‚člověk v pracovním plášti a se štětkou v ruce pečlivě zamalovával všechny nápisy‘,“ popisuje Blažek.
Zlom ale přišel v roce 1984. Tehdy se na Kampě začaly podepisovat také protestní petice proti rozmístění sovětských raket a později i požadavky na propuštění politických vězňů a zavedení náhradní civilní služby. Toto setkání bylo také už masovější, na místě se sešlo několik stovek lidí.
„Setkání tehdy poprvé přesáhlo malostranský prostor a příslušníci Sboru národní bezpečnosti je rozehnali pomocí služebních automobilů a psů. Ve večerních hodinách vyprovokovala uniformovaná hlídka Veřejné bezpečnosti první střet, když se opakovaně rozjela osobním vozem proti zástupu několika set osob. Postupně byl průvod vytlačen na Karlův most, kde ho policejní vozy přinutily pokračovat směrem ke Křižovnickému náměstí. Za mostem se jej podařilo policejním složkám za použití násilí rozdělit. Jeho větší část byla později napadena u Staroměstského náměstí, kde byla definitivně rozehnána,“ popisuje tehdejší dění Blažek.
Pro shromážděné to byl otřesný zážitek, jak vzpomínají pamětníci. A pro mnohé také první setkání s policejní brutalitou, která předznamenala o několik let zásahy při sametové revoluci.
„Byl to pro mě nejdrsnější pouliční zážitek — kromě 17. listopadu. Přes Karlův most nás hnali autama. Kdo neutekl, toho porazili. Dodneška mám před očima člověka, kterého autem srazili, on se zkrvavenýma rukama snažil posbírat věci, co mu vypadaly z kapes, a pěšáci ho ještě mlátili. Když jsme doběhli k Městské knihovně, schovávali jsme se mezi sloupy u vchodu, aby na nás autama nemohli. Někde za Malým rynkem vypustili psy. Kousek přede mnou se jeden z nich – naštěstí s košíkem – vrhnul na nějakou holku, která z toho byla naprosto v šoku. Dost lidí naložili do antonů. Já se dostala na Příkopy, kde jsem sedla na metro a odjela domů. Byla jsem úplně otřesená,“ popsala Lucie Cenková (Simerová).
Setkání sílila. Průvod Lennonových příznivců dokonce bez povolení prošel Prahou
V roce 1984 shromážděné hnaly přes Karlův most policejní auta, o rok později už ale průvod městem vznikl naprosto přirozeně a plánovaně a lidé se na cestu z Velkopřevorského náměstí vydali dobrovolně.
„Hlídkující příslušníci VB podcenili situaci a nedokázali ve večerních hodinách zabránit následnému průvodu Prahou. Za skandování pacifistických hesel a zpěvu písní Jaromíra Nohavici a Karla Kryla pochodovalo několik stovek osob. Proud takřka výhradně mladých lidí odešel z Karlova mostu na Staroměstské náměstí, odkud zamířil do ulice Na Příkopě. Náhodní kolemjdoucí v centru Prahy museli být skandujícím davem bezpochyby zaskočeni. V setmělých ulicích vypadal průvod poněkud bizarně, podle dobového svědectví šly v jeho čele po určitou dobu ‚dvě dívky, které mezi sebou nesly Lennonův portrét a ve volných rukách zapálené svíce‘. Na Národní třídě zaznělo také volání politicky vyhraněnější: ‚Pryč s rudou buržoazií!‘ Před Pražským hradem byli účastníci pochodu zastaveni kordonem policistů. Ti proti demonstrantům však nezasáhli a spokojili se s legitimováním vybraných osob,“ popisuje Blažek.
V dalších letech už ale komunisté akci nepodcenili, což dokazují i dochované archivní materiály. Na výroční setkání se připravovali několik týdnů předem. Stovky příslušníků tehdy připravily podrobný plán preventivních opatření, vedly pohovory a zaměřily se především na středoškolskou a učňovskou mládež, aby včas dokázaly odhadnout podobu lennonovského setkání.
„Na Velkopřevorském náměstí se navzdory uvedeným ‚preventivním‘ opatřením sešlo v pondělí 8. prosince 1986 ve večerních hodinách okolo čtyř set lidí, jejichž věk se pohyboval mezi sedmnácti a dvaceti pěti lety. Podle sociálního zařazení převládali dělníci, učni, studenti středních škol a pracovníci služeb. Ve zprávě SNB byl popsán i jejich vzhled: ‚Většina účastníků byly osoby takzvaného lennonovského typu, to jest příliš dlouhé vlasy, vousy a nedbalé oblečení‘,“ vysvětluje Blažek. Část přítomných se pak vydala na Karlův most a nedaleko Staroměstského náměstí na ně příslušníci zaútočili slzným plynem a setkání bylo rozehnáno.
Mohutné policejní manévry a přípravy doprovázelo i setkání v následujícím roce 1987. „Byly provedeny účelové stavební úpravy, které znemožnily přístup k Velkopřevorskému náměstí. Některé přilehlé restaurace byly uzavřeny a po celý den bylo připraveno k použití velké množství techniky, včetně požárních vozů a dvou říčních člunů. Pod hlavičkou SSM (Socialistický svaz mládeže, pozn. aut.) navíc podle pokynů ministerstva vnitra uspořádalo Pražské kulturní středisko v sále Městské knihovny odpolední koncert věnovaný Johnu Lennonovi a promítání filmu Perný den, aby odlákalo alespoň část případných účastníků neoficiálního setkání,“ popisuje Blažek.
I přes rozsáhlé přípravy a opatření se přesto opět poblíž zdi shromáždilo 8. prosince 1987 několik stovek lidí. A mezi nimi dokonce několik příslušníků zastupitelských úřadů západních států. Díky dochovaným archivům bezpečnostních složek o legitimování účastníků víme, že bylo zkontrolováno 432 lidí, z čehož jen polovina měla trvalé bydliště v Praze. 189 byl méně než 20 let a 270 jich bylo ve věku mezi 20 a 40 lety. Převažovali lidé s dělnickým povoláním.
Z nepřátel partneři? Komunisté se začali chtít podílet na setkání u Lennonovy zdi
Poslední setkání v nesvobodné době se uskutečnilo 8. prosince 1988. A komunisté se rozhodli zvolit trochu jinou taktiku. Přestože cvičili příslušníky k možnému tvrdému zásahu, zkusili se řídit podle hesla „Když je nemůžeš porazit, přidej se k nim“.
„Již v listopadu 1988 připravila krajská správa SNB tradičně podrobný operativní plán, podle nějž měla být ze strany SSM ‚vyvíjena snaha nenásilnou formou vstoupit do shromáždění osob, které se na Kampě sejdou, s cílem eliminovat protispolečenské jevy a řídit dění na Kampě‘,“ vysvětluje Blažek.
Oficiálními organizátory setkání se tak měli stát samotní komunisté. Respektive jejich mladí kádři ze Socialistického svazu mládeže. Přesto se původní organizátory nejprve snažili přemluvit, aby tradiční setkání přesunuli na jiný den, případně na jiné místo.
„Přemlouvali mě, abych to přestěhoval, hodně dlouho. Řekl jsem jim ne, bude to ve stejnou hodinu, na stejném místě. A oni, ‚my už máme navržený místa‘, že by to oplotili někde na nějakých loukách. Nakonec mě vyhodili na ulici,“ vzpomínal jeden z tehdejších organizátorů akcí Josef Maraczi.
Setkání v roce 1988 se tak uskutečnilo v poněkud bizarní podobě. Bylo v původním termínu, ale pod patronací funkcionářů SSM a narozdíl od předchozích let při něm nezasahovaly bezpečnostní složky. Minimálně ne ty uniformované.
„Poprvé se na výročních lennonovských setkáních objevily dokonce televizní kamery, krátkou ‚mírovou‘ reportáž koncertu přinesl večerní zpravodajský pořad Aktuality. O koncertu informoval také druhého dne Československý rozhlas ve zprávách stanice Praha. Oficiální program, schválený předsednictvem ÚV KSČ, s vystoupením několika folkových zpěváků ‚narušil‘ vedle nepříjemného deště pouze písničkář Vladimír Merta. Podle policejní zprávy ‚zpochybňoval oprávněnost pobytu sovětských vojsk na čs. území, vzpomínal na emigranta Karla Kryla, za pořadatele akce označoval SNB a podobně‘,“ popisuje Blažek.
Velkou masu shromážděných se také podařilo „rozbít“ cíleným pouštěním svíček po Vltavě, jak vzpomínají pamětníci. Dav se tak po konci setkání tentokrát nevydal na Karlův most ale pod něj, kde lidé pustili po vodě svíčky a pak odcházeli domů.
V roce 1990 dostala zeď svoji původní podobu z roku 1980. Jen na chvíli
Následující setkání v roce 1989 proběhlo v euforické atmosféře. Necelý měsíc po 17. listopadu, ve dnech, kdy se sestavovala nová vláda, připravovaly se svobodné volby a bylo už zřejmé, že komunistická totalita skončila. I v prosinci 1989 se ale údajně snažili představitelé SSM vystupovat jako organizátoři celé akce, tentokrát spíše neúspěšně. A u zdi se setkalo zatím nejvíc lidí, podle odhadů několik tisíc.
Místo čekala také celková rehabilitace. „Na počátku roku 1990 byly odstraněny plakátovací plochy, pod nimiž byly takřka deset let ‚archeologicky‘ uchovány viditelné pozůstatky počátku tradice výročních shromáždění na Kampě: symbolický náhrobek Johna Lennona, nápisy a kresby z prosince 1981. V krátké době je doplnila řada nových obrázků a nápisů, mezi nimiž byla celá řada v cizích jazycích. V dalších letech se podoba Lennonovy zdi mnohokrát změnila a postupně se z ní stalo místo, které s původní podobou i atmosférou mělo jen málo společného,“ dodává Blažek.
