Když izraelský turistický průvodce Eviatar Lichtman zveřejnil na YouTube video z návštěvy izraelské vojenské základny na libanonském území, vyvolal tím pozornost i otázky o tom, jaké cíle jeho mise vlastně sledovala.
Záběry natočené během organizované armádní prohlídky později převzalo a propagovalo ultrapravicové hnutí Uri Tzafon, které otevřeně usiluje o osidlování jižního Libanonu izraelskými civilisty.
Eviatar Lichtman ve videu tvrdí, že do Libanonu vstoupil „jako reportér se zvláštním povolením armády“. Nahrávka zachycuje jeho cestu v obrněném vozidle, na sobě má vojenskou helmu i neprůstřelnou vestu.
Na jednom ze záběrů stojí na hoře Dov nad údolím, o němž mluví jako o prostoru, který byl ještě před dvěma lety pod vlivem Hizballáhu, zatímco nyní je plně pod kontrolou Izraelských obranných sil. Říká, že „všechny šíitské vesnice jsou zničené“ a armáda brání Hizballáhu v návratu.
Problém je, že Lichtman podle zjištění deníku Haaretz není držitelem oficiální novinářské akreditace a stejně tak někteří další účastníci prohlídky. Armáda následně přiznala, že proces ověřování nastaví přísněji.
Přesto video zpřístupnila a Lichtman v závěru připojil poděkování hrdinným vojákům. Brzy se záběry objevily i na stránkách hnutí Uri Tzafon, tentokrát pod titulkem zdůrazňujícím „význam kontroly hřebenů“ nad libanonským údolím.
Co je to Uri Tzafon?
Hnutí Uri Tzafon (doslova „Probuď se, ó severe“) vzniklo letos na jaře a během několika měsíců si získalo tisíce příznivců po celém Izraeli. Jeho cílem není jen podpora tvrdší izraelské linie vůči Hizballáhu, ale také otevřeně podporuje vybudování izraelských civilních osad na libanonském území. Zakládající člen Elijahu Ben Ašer například tvrdí, že jižní Libanon je „ve skutečnosti severní Galilea“ a že hranice mezi oběma státy je „koloniální konstrukce“.
Organizace vznikla na památku Jisraela Socola, vojáka padlého v Gaze, jehož rodina popisuje jeho vytrvalý sen usadit se jednou v Libanonu. Vedení hnutí kombinuje bezpečnostní argumenty, podle nichž by osidlování zajistilo stabilitu severnímu Izraeli s náboženskou představou návratu k biblickým hranicím. Na svých sociálních sítích už nabízí i fantazijní budoucí výlety na kajacích v jižním Libanonu s heslem: „Není to sen, je to realita.“
V tomto kontextu tak Lichtmanova návštěva působí méně jako spontánní reportáž a více jako součást širší propagandistické kampaně.
Smotričův „realitní sen“ o Gaze
V září ministr financí Bezalel Smotrič na konferenci o obnově měst v Tel Avivu prohlásil, že Gaza se po válce může stát „bonanzou“ (španělské slovo pro blahobyt, v původním smyslu naleziště minerálů, přeneseně příležitost pro úspěšný obchod – pozn. red.) pro realitní projekty. Podle Smotriče Izrael a USA „zaplatily za válku spoustu peněz“, a proto by si podle něj měly „rozdělit procenta z prodeje pozemků“ v Gaze. Tvrdí dokonce, že už se o tom vede jednání s Washingtonem.
Podobné výroky před ním pronesl i ministr národní bezpečnosti Itamar Ben Gvir, který sní o „velkolepé čtvrti“ pro izraelské policisty vybudované na troskách Gazy.
Navíc existují už i konkrétní vizualizace: izraelské realitní společnosti začaly zveřejňovat počítačové návrhy budoucích obytných čtvrtí v Gaze, jako by šlo o území volné k developerským projektům, nikoliv o domov více než dvou milionů Palestinců.
Smotrič i Ben Gvir stavějí na podobných představách, jaké šíří Uri Tzafon: že válka může otevřít „historické příležitosti“ pro expanzi Izraele. Kritici tyto postoje nazývají eufemismem pro etnické čistky, protože ignorují fakt, že Gazu i jižní Libanon obývají civilisté, kteří nemají kam odejít.
