Nově objevená „rohatá“ včela žije v Austrálii. Vědce zaujala svým neobvyklým vzhledem. Její příbuzní ale létají i v Česku. Od běžných včel medonosných je odlišuje například jejich samotářský styl života, ale také určitá odolnost.
Pohoří Bremer Ranges leží na západě Austrálie. Právě zde vědkyně Kit Prendergastová z Curtinovy univerzity v australském Perthu objevila nový druh zvláštní včely. Ne nadarmo ji pojmenovala Megachile lucifer. Včela se od svých příbuzných odlišuje výraznými útvary na hlavě, které připomínají rohy.
Vědkyně inspiraci ke jménu Lucifer čerpala nejen z výrazných rohů, ale i ze stejnojmenného seriálu na Netflixu. Včelu pak objevila při studiu vzácných květin, které rostou v horách na východě kontinentu. Typické rohy mají pouze samičky. Jejich účel není úplně jasný. Mohou být používány například jako obranný mechanismus, ke sběru pylu, nektaru nebo pryskyřice na stavbu hnízda.
Nově objevená „ďábelská“ včela podle vědců spadá do rodu Megachile, česky čalounice. Jde o včely samotářky, které nežijí pospolitě jako například známé včely medonosné.
„Včely medonosné si staví voskové plástve, v nich jsou buňky a v těch mají zásoby potravy a vyvíjí se tam jejich malé pokolení – larvy. Čalounice si nedělají hnízda a buňky z vosku, ale z úkrojků rozmanitých rostlin,“ vysvětluje podstatný rozdíl včelař a badatel Výzkumného ústavu včelařského Dalibor Titěra.
Včely samotářky si tak v podstatě „ukrojí“ plátek listu a letí s ním do vhodné dutiny. „Tam ho sroluje do ‚spacáčku‘. Dá do něj nasbíraný pyl, který může slepit nektarem, a na pylový balíček položí vajíčko,“ vysvětluje Titěra. Včely samotářky mají počet potomků daný tím, zda je příznivá sezona, typicky jich bývá osm až třináct.
A jak připomíná odborník, australská „ďábelská“ včela má příbuzné i v Česku. „U nás se potkáte s čalounicí mateřídouškovou a také sem byly některé čalounice dovážené pro opylování vojtěšky, protože nejde o středoevropskou rostlinu,“ říká včelař. Tuzemští opylovači totiž mají problém s anatomií květu vojtěšky. Kvůli semenářství se tak v Česku začal chovat i tento druh včel.
Nejde přitom o to, že by oproti jiným včelám disponovaly odlišným sosákem. „Konkrétně vojtěška, aby zvýšila pravděpodobnost, že se pyl přenese z jedné rostliny na druhou, má mechanismus, že když do ní včela leze, je tam sklopka, tyčinky se vymrští a dají jí takovou ránu pod bradu, takový boxerský úder,“ vysvětluje Titěra. „To aby jí na hruď nanesly pyl. Včely medonosné to hůř snášejí a urazí se, že jim někdo dává pěstí pod bradu,“ dodává odborník. Rod Megachile je na tento „úder“ zvyklý.
Jak už bylo zmíněno, Megachile jsou včely samotářky, u kterých zimuje jen oplodněná samička. Samotářek je pak v Česku okolo 450 druhů. Od nejznámějších včel medonosných se liší právě svým samotářských stylem života.
Právě společenský styl života ale před miliony let oddělil včely od vos. „Šlo o to, že se tehdy objevily první kvetoucí rostliny. A aby se nemusely jen samosprašovat, přišly na to, že je dobrý přenašeč. Vytvořily se tak barevné květy, které lákají přenašeče, takže se hmyz pro rostliny stal třetím sexuálním partnerem,“ vysvětluje Titěra.
Původně se hmyz živil pylem, který tak na něm také ulpěl a oplodňoval tak další rostliny.
Časem ale rostliny zvolily jinou strategii. Hmyz začaly odměňovat cukrem, tedy nektarem. „Včely přišly na to, že se nektar dá nasbírat v kvantu, který je větší než denní spotřeba, a že si mohou udělat zásoby na celou zimu,“ říká Titěra. Hmyz tak nemusel každou sezonu složitě vybudované společenství začínat od nuly jako vosy, sršni či čmeláci.
„Shluknou se a na zásobách cukru přečkají. Na jaře mají obrovskou výhodu, protože se ostatní vyhrabávají o Velikonocích a zakládají vše od nuly. Včelstvo se jednoduše probudí a jede dál, včetně know-how, které získalo za miliony let,“ popisuje odborník. „Včely samotářky zůstaly v sólo systému bez shánění celozimních zásob,“ dodává.
