
Název aktuální výstavy Gothic Modern ve vídeňské Albertině lze chápat různě. Můžeme ho vnímat jako gotickou, tedy gotizující modernu, ale i jako gotiku, jež je stále moderní.
Kurátoři zvolili zajímavý a jistě nelehký přístup: pokusili se dokázat, do jaké míry byla tvorba umělců řazených k moderně, zde konkrétně z let 1875 až 1925, ovlivněna gotickým uměním. Otázka zdánlivě jednoduchá, skrývají se v ní však různá ale. Umělci se vždy obraceli k inspiraci v minulých epochách, vždy na něco navazovali, a byť se vůči tomu či onomu vymezovali, nevyhnutelně na ně reagovali. Vyrovnávali se s tím.
Moderna nebyla jediným obdobím, kdy se umělci vztahovali ke gotice – inspirovat se jí nechávali jak romantici, tak umělci holdující historismu. Ovšem pokud šlo v případě romantismu spíše o toužebný, „romantizující“ pohled zpátky a u historismu o pouhou rekonstrukci, až na úrovni nápodoby, u moderny to bylo skutečné hledání společného – a nebylo toho málo.
Odtržení od akademické tradice
Zní to možná překvapivě, protože právě moderna a z ní vycházející avantgardy usilovaly o razantní distanci od všeho, co jim bezprostředně předcházelo. V této souvislosti lze mluvit až o radikálním odtržení se od do té doby dominující akademické tradice a jejím zarputilém popírání. Odtržením zcela logickým. Nezapomínejme, že funkcí umění 19. století bylo chránit, obhajovat a oslavovat status quo, nešlo tedy o vyjádření pravdy, ale o její zakrytí.
V tomto kontextu pak není vůbec překvapující, jak umělci z řad moderny vystavení v Albertině hleděli zpátky v čase, daleko před akademismus 19. století – ke gotice. Vídeňská výstava na téměř dvou stech exponátech zkoumá různé vazby sahající napříč staletími. Právě v gotice mohli umělci moderny nacházet témata, s nimiž souzněli, nemluvě o celkovém kontextu.
Bůh je mrtev
Kurátoři Ralph Gleis a Julia Zaunbauerová celou výstavu rozdělili do volných celků, odrážejících společná témata: přírodní síly lásku a smyslnost, smrt a soužití s ní, tance smrti, bolest a utrpení, smutek, víru i pochyby, cestu k světlu, k Bohu.
Gotika byla dobou hluboké, až extaticky prožívané víry, jež se propisovala do výtvarných projevů – ovšem tvrdit, že období moderny jí bylo prosto, by bylo velkým nedorozuměním. Společenské proměny, krize hodnot, spěly až k první světové válce. Staré jistoty přestávaly platit, stačí vzpomenout Nietzschova slova ze spisu Radostná věda (1882): „Bůh je mrtev. Bůh zůstává mrtev. A jsme to my, kdo ho zabil.“
Nietzsche tímto konstatováním vzal všem jistotám půdu pod nohama, proklamovaná (a rezonující) absence Boha jakožto entity, jež váže, kotví, zanechala člověka napospas sobě samotnému, bez vedoucí ruky, bez jistoty.
Dopřejme si ještě jeden citát, tentokráte Franze Kafky, z jeho deníků: „Pro všechno existuje umělá, ubohá náhražka: pro předky, pro manželství i potomky. V křečích se vytváří, a pokud nezajdeme už na ty křeče, zajdeme na bezútěšnost náhražky.“
Když si kostra zapálí
Moderním umělcům jistě konvenovala expresivita gotického umění jakožto výraz syrového, nekašírovaného a nefalšovaného umění, jež je skutečným výrazem umělcovy duše a všeho, co se v ní odehrává, tedy i temnějších stránek a strachů. Zároveň jim byly blízké techniky jdoucí ruku v ruce se syrovým obsahem, tedy především dřevořez, plastika, ale i nepřikrášlovaná malba.
Přesně jako to najdeme u Hanse Holbeina, Albrechta Dürera či Matthiase Grünewalda, mluvíme-li o gotice, a Edvarda Muncha, Maxe Beckmanna a Käthe Kollwitzové coby zástupců moderny. Zmiňujeme tato tři jména záměrně, figurují i v podnázvu celé výstavy.
Kurátoři ani tak necílili na revidování pohledu na gotiku, slouží jim spíše jako pozadí, na němž mohou ilustrovat vzájemné sepětí. Velice sympatické je zařazení moderních umělců, u nichž by nás, bez znalosti kontextu nebo nápovědy vídeňské výstavy, ani nenapadly nějaké konotace s gotikou. Což je případ Egona Schieleho nebo Arnolda Böcklina.
Ovšem kurátoři konfrontovali Schieleho Mužský akt (1912) se Svatým Šebestiánem Martina Schongauera (poslední třetina 15. století) – a náhle jsme doma. Vypjatá poloha aktu odpovídá výrazu zmučeného světce probodaného šípy.
A Böcklin? Autoportrét se smrtí hrající na housle (1872) je böcklinovský v elegantní dekadenci, zároveň smrt, hrající výtvarníkovi do ouška, jako kdyby vypadla z extatických běsnění tanců smrti, jak je známe z časů středověkých morů – i těm je na výstavě dopřáno místo.
Zobrazení smrti bylo v gotice silně akcentováno a ani moderna, zvláště pak expresionismus, se všemu smrtnému rozhodně nevyhýbala. Ve Vídni tak vidíme například Lebku (Válka) Otto Dixe z roku 1924, Tři čtvrtiny dlouhý portrét kostry oblečené v dlouhé róbě Gustava Klimta (1902) či Munchův Autoportrét (s paží kostlivce) z roku 1895; na straně druhé dřevěné kostlivce anonymního řezbáře z 15. století, Tance kostlivců (Tance smrti) Michaela Wolgemuta z roku 1493. Nepřekvapí četná ukřižování, středověká i moderní.
Na rozdíl od „negotického“ Schieleho pak naopak u některých umělců – jako byl Vincent van Gogh (nádherná Hlava kostry s hořící cigaretou, 1886) či Käthe Kollwitzová s jejími syrovými řezbami, ale i obdobně traktovanými grafikami, u sochaře a grafika Ernsta Barlacha nebo u expresionisty Lyonela Feiningera – onu „gotičnost“ jaksi cítíme někde vespod.
Velice přínosné je stavění spřízněných umělců vedle sebe. Vidíme tak nárysy Petra Parléře na svatovítskou katedrálu (cca 1360), sousedící se skicami katedrál Edvarda Muncha, Albrechta Dürera či Lucase Cranacha staršího, opět společně s Munchem, tentokráte v kapitole věnované smyslnosti. Pikantní je Novoroční pozdrav s třemi čarodějnicemi Hanse Baldunga Griena, kombinovaná kresba z roku 1514, zachycující nahé ženy ve zcela explicitních pozicích.
Jihočeská Gothic Modern
Jedna historická připomínka – když v roce 1962 nastoupila Věra Linhartová coby kurátorka v Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou, nejenže se zasloužila o akvizice současného českého umění, ale zároveň z děl umělců, jako byli Mikoláš Medek, Jan Koblasa a další, sestavila stálou expozici – ovšem „proti nim“, či spíše vedle nich, vystavila díla jihočeské gotiky. A fungovalo to báječně.
V podstatě tedy to samé, co nyní, po šedesáti letech, samozřejmě ve velkolepějším měřítku nabízí výstava Gothic Modern ve vídeňské Albertině, jež bude k vidění až do 11. ledna příštího roku.











