Deportace budí v USA silné emoce. Jejich symbolem se stal Kilmar Abrego, kterého administrativa prezidenta Donalda Trumpa nechala protizákonně převézt do vězení v Salvadoru. Z něj se pak po velké právní bitvě dostal zpět do Spojených států. Nyní je obviněn ze členství v gangu, což odmítá. Obhájce se snažil zabránit jeho propuštění z vazby – čeká totiž, že jej imigrační úřad vyhostí do třetí země. To je nyní častější postup amerických úřadů.
Abrega vykresluje americká administrativa jako člena nebezpečného gangu a teroristu. Imigrant se středoamerického Salvadoru strávil poslední měsíce po věznicích – a to i ve své původní domovině. Původně však proti němu nebyla vznesena žádná obvinění.
„Takzvaná administrativní chyba zničila mé rodinné štěstí a nevinnosti mých dětí,“ prohlásila Abregova manželka Jennifed Vasquezová.
Podle zpráv amerických médií už USA uzavřely dohodu o přijímání deportovaných osob s dvanáct zeměmi, většinově v Latinské America. Výměnou jim Spojené státy nabídly zlepšení vzájemných vztahů, odpuštění části dluhu nebo snížení cel. Na seznamu jsou také občanskou válkou zmítaný Jižní Súdán nebo Rwanda, která je kritizována za porušování lidských práv.
„Mnoho mladých je bez práce. Bojím se, že příjezd imigrantů potíže s nezaměstnaností ještě zhorší,“ myslí si obyvatel Rwandy Bernard Dukunde. Kritici masivní deportační kampaně varují před důsledky, které může mít v chudých zemích, jako je třeba Svazijsko. To se dokonce zavázalo přijímat z USA ilegální imigranty usvědčené z násilných trestných činů, kteří nepocházejí z Afriky.
Dobrovolný odchod
Politika agresivního zatýkání imigrantů a rušení povolení k pobytu stovkám tisíc lidí, kteří se snažili život v USA legalizovat, mnohé dotlačila k dobrovolnému odchodu. Třeba Venezuelané, kteří utekli před diktátorským režimem doma, teď hojně přesidlují do Španělska a Francie.
„Uvědomila jsem si, že kdybych zůstala (v USA), mohli by mě deportovat, odkud jsem utekla, abych si zachránila život,“ popsala uprchlice z Venezuely Meliana Bruguerová.
Přitom pro Venezuelany prchající před diktaturou Nicoláse Madura a chudobou byly po mnoho let nejčastějším cílem právě Spojené státy. S Trumpovou administrativou ale vstřícnost skončila. Během první poloviny letošního roku jich o azyl v zemích Evropské unie požádalo na padesát tisíc.
Šedá zóna deportací
Spojené státy z hlediska mezinárodního práva mohou deportovat nelegální migranty, deportace by však měla být primárně do domovských zemí, podotkla v Horizontu ČT24 Věra Honusková z katedry mezinárodního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Deportací do země původu má člověk šanci se znovu uchytit a „vybudovat život znovu“, pokračovala.
„Ze všech států na světě má povinnost přijmout deportovaného člověka jen jeho domovský stát – podle práva. Může se stát, že tento domovský stát nechce přijmout člověka zpět, nebo ho odmítá, nebo odmítá, že by se jednalo o jeho občana. Pak jsme z hlediska možností států, kam člověka deportovat, v takové šedé zóně,“ vysvětlila.
Až poté přichází zmíněné dohody. „Státy mají problém s navracením nelegálních migrantů a snaží se najít cestu, v tomto případě jakoukoli,“ konstatovala. USA dle ní vyvezou lidi do třetích zemí, se kterými nemají deportovaní žádnou vazbu. Člověk se tak ocitne v zemi, kam nechtěl a kde to nezná. Bude mít problémy se zaměstnáním, jazykem, či povolením k pobytu, vyjmenovala Honusková.
„Dohody navíc přemýšlejí o člověku jako o ‚komoditě‘,“ podotkla. Princip odeslání deportovaných lidí výměnou za určitý finanční obnos je podle ní téměř dehumanizace. „Státům je skoro jedno, co se s těmi lidmi stane,“ dodala.
