Růst umělé inteligence, návrat cel, otřesené dodavatelské řetězce i ústup USA z role globálního hegemona. Svět se mění rychleji než dřív a firmy čelí novým nejistotám. „Už dávno nejsme v bipolárním světě, ale ani v tom jednopolárním. Dnes vzniká více mocenských center,“ říká Nikolaus Lang, který od loňska vede Hendersonův institut, think‑tank společnosti Boston Consulting Group (BCG).
Nedávno jste publikovali přehled deseti sil, které mění podobu globálního podnikání. Který z těch trendů považujete za nejzásadnější?
Za jednu z nejvýznamnějších sil považuji to, co nazýváme nevyváženou multipolaritou. Popisuje současné rozložení globální moci. Už dávno nejsme v bipolárním světě studené války, kdy proti sobě sobě stály USA versus Sovětský svaz, ani v éře jednopolárního světa, o kterém psal třeba Francis Fukuyama jako o „konci dějin“.
Autor fotografie: Týdeník Ekonom, Honza Mudra
Nikolaus Lang
Je globálním lídrem BCG Henderson Institute v poradenské společnosti Boston Consulting Group. Věnuje se strategickému poradenství v oblasti geopolitiky, mobility a globalizace. Je zakladatelem BCG Center for Mobility Innovation a spolupracuje také se Světovým ekonomickým fórem na budoucnosti městské dopravy a autonomních vozidel.
Zdroj:
Martin Petříček, týdeník Ekonom
Nyní sledujeme vznik několika mocenských center: vedle USA a Evropy je tu Čína, ale i „globální jih“, především Indie, Indonésie nebo Blízký východ. Každý z těchto regionů sleduje vlastní ekonomické a politické priority. Svět je mnohem komplexnější, a tudíž méně předvídatelný. Právě tato multipolarita výrazně ovlivňuje způsob, jakým firmy přemýšlejí o rizicích, expanzi nebo dodavatelských řetězcích.
Je tedy současná situace složitější?
Je složitější právě proto, že je nevyvážená. Ztratili jsme dřívější jasnou rovnováhu sil. USA už nemají tak silnou a jednoznačnou pozici, vztahy s Evropou jsou napjaté. Ať už jde o obchod, bezpečnost v rámci NATO nebo přístup k technologiím. A když se podíváme na globální jih, třeba Indie chce být strategickým partnerem USA, ale zároveň nakupuje levnou ropu z Ruska.
To všechno vytváří svět, kde sice vzniklo víc mocenských center, ale chybí mezi nimi jasná pravidla a rovnováha. Každý si tak trochu hledá vlastní cestu.
Směřujeme uprostřed této nevyvážené multipolarity k nalezení alespoň nějaké nové rovnováhy?
Zatím ne, ke skutečné rovnováze je daleko. Denně vznikají nové konflikty, ať už jde o ty dlouhodobé – na Ukrajině nebo na Blízkém východě – nebo méně viditelné, jako je situace v Jemenu, napětí mezi Indií a Pákistánem nebo rostoucí tenze v Jihočínském moři. V tomto ohledu je svět momentálně velmi nestabilní.
Paradoxně bych řekl, že v 80. letech navzdory studené válce a jaderné hrozbě působil svět stabilněji než dnes. S nevyváženou multipolaritou souvisí i rozšiřování bitevních polí mimo vojenskou oblast.
Jak to myslíte?
Jedním z příkladů je obchod. Dlouho jsme věřili, že obchodní války a cla patří minulosti. S Donaldem Trumpem se ale vrátily a USA stále vedou celní válku téměř proti všem. Přitom právě americká ekonomika tím možná trpí nejvíc.
Na druhou stranu to jiné země přivedlo k těsnější spolupráci. Letos poprvé celá Evropská komise vycestovala do Indie, Japonsko posiluje vazby v jihovýchodní Asii.
Další zásadní oblastí jsou technologie. Sledujeme technologické závody, třeba v oblasti umělé inteligence. K tomu přidejme nacionalismus, klimatické otřesy, migrační tlaky…
Co z toho považujete v příštích pěti letech za nejpřevratnější a nejméně předvídatelné?
Z pohledu příležitostí i rizik to je rozhodně vzestup globálního jihu. Země jako Indie, Indonésie nebo státy Blízkého východu dlouho stály na okraji zájmu, většina pozornosti se soustřeďovala na Čínu. Teď ale tyto regiony začínají hrát stále důležitější roli a výrazně ovlivňují globální dynamiku.
Možná nejzásadnějším faktorem bude zmiňované soupeření v oblasti AI. Její dopad na naše životy je obrovský a světová centra k ní přistupují naprosto odlišně.
Další klíčovou oblastí budou i cla a obchodní bariéry…
Přežijí cla éru Donalda Trumpa?
Je velmi pravděpodobné, že ano. Trump zavedl cla na čínské zboží už během svého prvního mandátu a prezident Joe Biden je nezrušil. Ukazuje to, že cla na Čínu mají v USA širokou politickou podporu. Navíc přinášejí peníze do státního rozpočtu, takže jejich udržení je i fiskálně výhodné. Cla vůči spojencům, jako je Evropa nebo Mexiko a Kanada, sice Biden zčásti zmírnil, ale v případě Číny zůstaly.
Něco podobného může nastat i v budoucnu, až Trump odejde z Bílého domu. Neočekával bych, že se průměrná celní sazba na dovoz do USA vrátí na úroveň 2,4 procenta, kde se pohybovala loni. Po Liberation Day 2. dubna vystoupala až k 25 procentům, nyní se pohybuje mezi deseti a 15 procenty. Očekáváme, že na této úrovni bude i v budoucnu.
Jak by mělo vedení firem upravit své strategie, aby společnosti na tyhle složité globální změny správně reagovaly?
Je pár kroků, které by podniky měly zvážit. Každá větší firma má oddělení, která se věnují nové legislativě, právu, strategickým záležitostem nebo akvizicím. Ale chybí jim strukturovaný přístup ke geopolitice. Pokud však působíte třeba ve stovce zemí, musíte rozumět celní politice, dodavatelským řetězcům, investiční regulaci i lokálnímu politickému a bezpečnostnímu vývoji. Tudíž firmy by měly nevyhnutelně posílit své geopolitické kompetence.
Dále je třeba diverzifikovat dodavatelské řetězce, stále mnoho firem ve střední a východní Evropě závisí na jediném dodavateli. Přechod na více zdrojů zvyšuje odolnost a snižuje riziko výpadků.
Co dalšího ještě doporučujete?
Firmy by měly přehodnotit svou organizační strukturu. Místo jedné globální struktury spíše přijmout model s regionálními centrálami, které se přizpůsobí danému regionu. Podnikům také nezbývá než se připravovat na cenovou volatilitu a inflaci, která bude součástí podnikatelského prostředí i nadále.
A pak je tu i aktivní práce s technologiemi. Nejen v pozitivním smyslu, tedy snaha o co největší automatizaci a efektivitu, ale i z pohledu rizik. Kybernetická bezpečnost a odolnost vůči digitálním útokům se stávají klíčovým tématem.
Vše, co jsem řekl, bych doporučil i českým firmám, které působí v zahraničí. V oblasti technologií a kyberbezpečnosti vidím pro české firmy dokonce příležitost. Máte velmi kvalitní IT talenty, doporučuji, aby toho firmy naplno využily.
Řada německých průmyslových firem nyní čelí problémům kvůli ztrátám exportních trhů, jako jsou Čína nebo USA. Zprostředkovaně to dopadá i na jejich dodavatele z Česka. Co v této situaci radíte?
Pro německé firmy je to skutečně zásadní téma. Často říkám, že Evropa udělala tři strategické chyby: outsourcovala obranu do USA, energetiku do Ruska a růst do Číny. Všechny tři pilíře se teď otřásají.
Německé firmy dlouho profitovaly z levné energie a silného exportu do Číny. Teď ale musí hledat nové příležitosti. Spolupracuji s řadou německých firem právě na tom, jak identifikovat budoucí trhy. A byť žádný z nich není tak velký nebo jednoduchý jako Čína, potenciál tam je.
Konkrétně doporučuji zaměřit se na Indii, Indonésii, Blízký východ nebo Latinskou Ameriku. Před deseti lety by o Indii v Německu nikdo neuvažoval, dnes už je to jinak. I díky tomu, že se sama Indie výrazně posunula.
Může být budoucím růstovým regionem i samotná Evropa?
Potenciál tu rozhodně je. K nejzajímavějším oblastem patří energetika, zejména zelené technologie a obnovitelné zdroje, kde má Evropa šanci hrát důležitou roli. Další zřejmá oblast je obrana, kde jsme v Evropě investovali zcela nedostatečně. Firmy jako Rheinmetall, Fincantieri nebo Thales mají kapacity, ale neměly odpovídající domácí trh. Pak jsou tu i technologie, včetně umělé inteligence.
Například francouzský prezident Emmanuel Macron letos v únoru svolal do Paříže summit právě na toto téma. Padaly ambiciózní vize typu „evropský Airbus pro AI či technologie“. Není to nereálné.
A je tu ještě jedna zásadní věc: Evropa potřebuje hlubší kapitálové trhy. Musíme se posunout od modelu, kde lidé vesměs spoléhají na státní důchody, k systému, který mnohem víc podporuje i individuální investování.
Proč je to důležité?
Bez rychlejšího rozvoje kapitálových trhů jen stěží podpoříme růst podnikání a inovací. Jednou z cest je unie kapitálových trhů, o které se v EU dlouhodobě mluví. Dnešní realita je taková, že ani deset největších evropských trhů dohromady nedosahuje velikosti amerického Nasdaqu.
Evropa musí dohnat obrovské zpoždění. To vyžaduje nejen reformy, ale i změnu v přístupu k investování, včetně větší podpory pro individuální zapojení lidí do kapitálových trhů.
Opakovaně jste zmiňoval technologie. Jak moc je nyní globální technologický průmysl v zajetí geopolitických tlaků?
Odehrává se to v několika dimenzích, od umělé inteligence (AI) a polovodičů přes obranu až po čisté technologie. Ale nejvýraznější je dnes geopolitika kolem generativní AI. Vidíme dva zásadně odlišné přístupy: americký model spoléhá na obrovské investice v miliardách dolarů, výkonná datová centra a špičkové superčipy jako Nvidia H100.
Naopak čínský model využívá levnější infrastrukturu, menší datová centra a starší, ale stále výkonné čipy. Ukazuje, že to také funguje a že i za těchto podmínek může dosáhnout stejných výsledků. Například prostřednictvím projektů jako DeepSeek, které běží na starších čipech za zlomek nákladů.
Evropa se ocitá někde mezi. Je silně legislativně regulovaná, a to prostřednictvím norem, jako je AI Act nebo GDPR, ale zatím méně technologicky suverénní. Do budoucna bude klíčové, aby Evropa nejen regulovala, ale také inovovala a hrála aktivní roli v technologickém vývoji.
Proč by se o geopolitiku technologií měly zajímat i netechnologické firmy?
Technologie a AI jsou dnes strategickou surovinou, podobně jako byla ropa ve 20. století. V 70. a 80. letech se vedly války kolem Blízkého východu, protože tam všichni potřebovali ropu. Nyní se střetáváme v oblasti technologií. Firmy všech oborů musí rozumět tomu, jaké technologie používají a kde přesně vznikají.
Uvedu jednoduchý příklad: ještě před deseti lety jste mohli jedno auto prodávat globálně. Dnes ale musíte mít několik verzí s různými navigačními systémy a asistenčními systémy řidiče. Třeba kvůli datové politice. Kdo chce prodávat auto v Číně, musí zajistit, že všechna navigační data jsou uložená v čínském cloudu. V Evropě musíte být v souladu s GDPR. Od roku 2027 nebude kvůli nové regulaci ICTS možné prodávat auto v USA, pokud v jeho softwaru bude byť jediný řádek kódu z Číny. Takže i firma, která sama o sobě není technologická, dnes čelí zásadním technologickým a regulačním omezením, která musí aktivně řešit.
Mají evropské automobilky ještě šanci konkurovat těm čínským, jako je třeba BYD, který už proniká i na český trh?
Šanci stále mají, ale bude to náročné. Čínské značky jako BYD, Li Auto nebo NIO dokázaly vyrábět elektromobily za velmi konkurenceschopné ceny. BYD navíc staví továrnu v Maďarsku, aby obešel cla a byl blíž evropskému trhu.
Evropští výrobci stále mohou uspět, pokud dokážou nabídnout elektromobily v cenovém rozmezí 20 až 25 tisíc eur. Dnes však často vyrábějí vozy za dvojnásobek.
Za jakých podmínek se jim to může podařit?
Bude to vyžadovat zásadní změnu přístupu. V produktovém vývoji, řízení kvality i celkové organizaci práce. Není žádný přírodní zákon, který by bránil Evropě vyrábět elektromobily za 25 tisíc eur.
Ale dnes mnohé firmy narážejí na vnitřní bariéry, které musí překonat. Je to otázka manažerského rozhodnutí. Nejspíš budou muset vyvinout nové platformy, nákladově efektivní a zároveň flexibilní, zejména pokud jde o různé druhy pohonu.
Hrozí, že se firmy, třeba i ty české, stanou obětí technologického závodu mezi velmocemi?
Hlavním rizikem je ztráta přístupu k potřebným technologiím. V minulosti, kdy jsme žili v relativně jednotném, monopolárním světě s relativně volným obchodem, se technologie sdílely snadno. Ale jak se přesouváme do multipolárního uspořádání, o němž jsme hovořili, přístup už není samozřejmý.
Například dříve bylo zcela běžné využívat cloudové služby z USA, takřka nikdo se moc nezajímal, kde přesně jsou data uložena. Ale nyní firmy stále častěji požadují, aby jejich data byla uložena v Evropě, třeba ve Švýcarsku nebo v Německu. Obávají se, že v geopoliticky vyhrocené situaci by k nim mohly ztratit přístup.
Pro firmy to znamená jediné: stejně jako diverzifikujete dodavatele, musíte promyšleně řídit i svůj přístup ke klíčovým technologiím. Je to otázka technologické bezpečnosti a dlouhodobé odolnosti.
Zvládnou evropské podniky tím vším proplout i bez pomoci státu? Nebo ji budou muset dostat, i když třeba ne nutně ve finanční podobě?
Nemyslím si, že klasická státní pomoc je tím správným řešením. Vlády mají své limity a samy firmy musí být hlavními hybateli změn. Ale vlády mohou vytvořit rámec, který firmám usnadní spolupráci, a to je velmi důležité.
Mluvili jsme o obranném průmyslu. Pokud bude mít Evropa 27 různých systémů veřejných zakázek, nemáme šanci uspět. Potřebujeme jednotné celoevropské procesy, které zvýší objemy, sníží náklady a posílí konkurenceschopnost.
Nebo technologie a AI: Evropa má druhý největší počet odborníků na umělou inteligenci na světě. Je jich tu zhruba 275 tisíc, zatímco USA mají 475 tisíc. V Číně je to nějakých 150 tisíc. V Evropě jsou ale rozptýleni po desítkách zemí. Musíme je propojit. EU by proto měla vytvořit společný rámec pro spolupráci a inovace.
Dokázali jsme společně postavit letadla, dokázali jsme vypustit satelity na oběžnou dráhu. Proč bychom nemohli společně vyvíjet i modely AI?
Existuje však v EU jeden společný zájem?
Je pravda, že zde existuje mnoho národních zájmů, které se mohou lišit. Ale co mi dává naději, je to, že v krizových chvílích a pod obrovským tlakem Evropa dokáže spolupracovat. Příkladem je koordinace během pandemie covidu. Navzdory všem rozdílům se podařilo zajistit vývoj i distribuci vakcín. Podobně u pomoci Ukrajině. Evropa je jejím největším podporovatelem, dokonce větším než USA, i když to někteří zpochybňují.
Myslím, že když Evropa chápe vážnost situace, dokáže se semknout a jednat společně. To je klíčové i pro budoucnost.
Vraťme se ještě k proměnám mezinárodního obchodu. Jsme svědky dlouhodobého ústupu od globalizace, nebo jde jen o dočasné narušení trendu?
Záleží, jak globalizaci definujete. Pokud ji chápeme jako svět s jedním hegemonem, volným obchodem a dominantní měnou, pak se od takového modelu vzdalujeme. Vidíme odklon od amerického vedení, zpochybnění role dolaru a větší fragmentaci globálního obchodu. To už jsme popisovali.
Jenže globalizace není mrtvá. Její klíčový motor – mezinárodní obchod, tedy výměna zboží a služeb mezi státy – dál roste. V BCG očekáváme nárůst globálního obchodu o tři procenta ročně a v oblasti služeb dokonce kolem pěti procent.
Obchodní řád se mění, ale globalizace pokračuje jinou formou. Jsme tedy pravděpodobně svědky konce obchodního řádu vedeného USA. Co je důležité říct: Spojené státy nejsou jediným klíčovým hráčem, představují 17 procent světového obchodu. Zbývajících 83 procent světového obchodu se Ameriky nikdy nedotklo. USA jsou hlavním obchodním partnerem pro 15 zemí, Čína pro více než 120 a Evropa pro více než 50. Dnes máme více center vlivu…
Vystoupí v tomto novém světě někdo jako nový globální lídr?
Nemyslím si, že někdo získá vedoucí postavení. Svět skutečně směřuje k multipolaritě. Celá logika multipolárního světa spočívá v tom, že budeme mít několik lídrů.
Čína bude důležitým hráčem v asijsko‑pacifickém regionu. Silnou roli bude hrát Indie. Bude tu Evropa jako regionální lídr, vedle toho USA. Každý bude hrát důležitou roli, ale žádný z nich nebude mít tak dominantní postavení, jaké měly Spojené státy po konci studené války.
Proč se Čína nestane „novými USA“?
Čína nemá ambici globálně projektovat svou moc, jako to dělaly Spojené státy. Soustřeďuje se spíše na svůj region. Navíc čelí vážným vnitřním hospodářským problémům, ekonomika zpomaluje a populace stárne rychleji než v Japonsku nebo v Německu.
Čína ovšem pracuje na své měkké síle, prostřednictvím kultury, investic například v Africe a jihovýchodní Asii či veřejné diplomacie. To jí dává vliv, ale není to cesta k hegemonii, jakou známe od USA.
Když se mluví o deglobalizaci, často se zmiňují i trendy jako friendshoring, tedy budování nadstandardních obchodních vztahů mezi zeměmi, které se považují za spojence. Jak to ovlivňuje menší exportní ekonomiky, jako je Česko?
Česko má výbornou pozici. Pandemické šoky, války a cla ukázaly, že dosavadní model nefunguje efektivně. Namísto jedné velké továrny v zemích s nízkými náklady se rozvíjí síť menších továren, které jsou blíže konečným spotřebitelům. Země jako Česká republika mají proto velkou příležitost, zejména díky blízkosti k západní Evropě.
Další faktor, který hraje roli, je změna v přístupu firem při zakládání nových továren v Evropě. Dříve se zaměřovaly na náklady a volily například Bulharsko nebo Ukrajinu, ale dnes přidávají i geopolitickou optiku. Hledají ekonomicky atraktivní, ale zároveň politicky stabilní a propojené země.
A právě v tomto směru Česká republika vyniká. Má kvalifikovanou pracovní sílu, velmi nízkou nezaměstnanost a stabilní politické prostředí. Díky tomu je pro investory i nadále atraktivní.
