Dovést dítě ke kariéře úspěšného vrcholového sportovce je samo o sobě obtížné a z hlediska pravděpodobnosti unikátní. Ve všech případech ovšem platí, že klíčovou roli při budování kariéry dítěte hrají rodiče. A ti se při výchově dopouštějí mnoha chyb.
Celou knihu o nich napsal sportovní psycholog Václav Petráš. „Pokřikování a kritika dostávají do hlavy mladého sportovce další a další myšlenky, které tam nemají co dělat. Potřebuje, aby hlava byla co nejčistší, aby dítě věřilo tomu, co jde dělat,“ komentuje jedno z očividných negativ vztahu. Základem úspěchu je podle něj komunikace a právě v ní rodiče chybují nejčastěji. Někdy mohou potomka od sportování odradit.
V jakém věku dítěte se na vás obvykle rodiče obracejí s žádostí o radu nebo pomoc a jaké mají důvody?
Občas se objeví třeba osmileté dítě, ale nejčastěji řeším skupinu zhruba od deseti do čtrnácti let. Tady už jsou zkušenosti rodičů s mladým sportovcem delší. Už poznají, že nejde jen o to, že se jednou něco nepovedlo, protože dítěti zrovna bylo třeba špatně od žaludku, ale že má dlouhodobější, systematičtější problémy, s kterými chtějí něco dělat.
Spouštěcím momentem tedy bývá stagnace, zádrhel ve vývoji kariéry?
Ano, téměř vždy je to po nějakém zádrhelu. Může to být třeba ztráta zájmu. Ale asi nejčastější je, že rodič přijde a řekne: Já na dítěti vidím, že na tréninku hraje dobře, jenže pak přijde zápas a ono to do něj neumí přenést, je schované, nechce balon, puk, přestane běhat… Všímají si výkonnostní nekonzistence a přijdou si pro radu.
Jak probíhá spolupráce s rodiči, kteří přijdou s takovým problémem? Jak odhalujete jeho příčiny?
Bývá to různé. Většinou se snažím nastavit zrcadlo rodičovskému chování. V naprosté většině za mnou přijde rodič s mladým sportovcem a řekne: Nezvládá to v hlavě a chtěl bych, abyste mu nějak pomohl. Často dojdeme k tomu, že důvodem je nezvládnutá komunikace. Třeba cestou v autě před zápasem nebo po něm. Často se pak stane, že místo toho, abych strávil hodinu s dítětem, mluvím s ním třeba jen deset minut a zbylých 50 se bavím s rodičem, jak lépe komunikovat.
Jaké chyby v komunikaci jsou nejčastější?
Typický příklad jsou reakce rodičů na nepovedené závody nebo zápasy jejich dítěte. Často k tomu přistupují negativně: Dost ses nesnažil, vykašlal ses na to, když k tomu budeš takto přistupovat, nemusíme na závody ani jezdit. V drtivé většině případů je tato interpretace úplně chybná. Nejde o to, že by se dítě na zápas nebo závod vykašlalo, většinou bylo naopak příliš přemotivované, nervózní, mělo obavy, co se stane, když soutěž nezvládne. Z toho pak pramení chyby, kdy je v závodě ztuhlé nebo nesoustředěné. Negativní zpětná vazba vzejde z nepochopení.
Jaká by byla správná reakce?
Rodič by si měl všímat i pozitiv. Říct: Ano, výsledek nebyl takový, jaký sis představoval, ale líbilo se mi, že ses v nějaké věci dokázal zlepšit. Jak pracovat se zpětnou vazbou, to je kapitola sama pro sebe. Kdybychom to dali do kontextu, jde o to, že chyb při sportovním výkonu dítěte si dokáže všimnout i laik. Pozná špatnou přihrávku a podobně. Ale chce to až detektivní pohled, aby si rodič všiml drobných věcí, které dítě udělalo naopak dobře. Proto se často stává, že komunikace po cestě ze závodů domů autem se nese v negativním duchu, případně rodič raději mlčí a snaží se kritiku držet v sobě. Ale dítě to moc dobře pozná, vycítí. Je velice důležité si uvědomit, že rodiče a trenéři, respektive dospělí obecně, mají obrovskou sílu v tom, když něco ukážou na sobě, když jsou vzorem. Jenže když dítěti říkají, že musí být v klidu, musí se soustředit a podobně, často nejdou příkladem. Je úplně typické, že tatínek křičí na své dítě, že se musí uklidnit, ale on sám toho není schopen.
Falešná podoba lásky vztah s malým sportovcem nespraví
Petr Záhrobský, otec mistryně světa v lyžařském slalomu Šárky Strachové, se mi svého času svěřil, že kdyby věděl, jak se tvrdý trénink podepíše na zdraví jeho dětí, podruhé by do toho nešel. Dlužno dodat, že zraněními to víc odnesl syn Petr Záhrobský mladší a ten otci údajně drsné, až despotické chování veřejně nikdy nepředhodil. Jeho sestra ano, rozešli se ve zlém. Vztah rodiče a dítěte je zde o to komplikovanější, že Záhrobský své potomky také trénoval.
Motiv pozdní lítosti pramenící z pochopení, že rodič natlačil dítě do činnosti, která mu nakonec neprospěla, má mnoho podob. Nejméně tolik, kolik jich má rodičovská umanutost poslat potomka za sportovní slávou. Nedávný případ trenéra, který měl maminkám nabízet, že bude protežovat jejich malé hokejisty výměnou za sex, mi připomněl jiné matky. Za svou mnohaletou praxi sportovního novináře jsem poznal takové, které ze svého těla udělaly nástroj, aby dostaly své fotbalové synky do lepšího klubu, do základní jedenáctky, na zahraniční zájezd…
Jedna se mi později svěřila, že jí je ze sebe samé zle. Což je ovšem jiný druh lítosti než u Záhrobského. Ten litoval děti, tahle rodička sebe. Zažil jsem i rodičovský pláč nad vymeteným kontem, kudy se prohnaly miliony investované do golfové kariéry dcery, která na americké univerzitě ochutnala bílý prášek a místo studia a tréninku začala poznávat jiné „krásy“. Ti rodiče nad ní zlomili hůl, nechali ji bez pomoci a blízko důchodu zjistili, jak jim chybí.
Věřím, že když tátové a mámy dávají děti na sport, vedou je k tomu i ušlechtilé cíle a dělají to z lásky, protože dětem přece sport prospěje. Jenže množství projevované lásky se po dobu mládežnické kariéry mění a na její místo se tlačí jiné typické rodičovské projevy. Ve jménu přesvědčení, že budoucím reprezentantům prospívají, vrší dospělí jednu „výchovnou“ chybu za druhou a láska se krčí někde v tajných komorách jejich srdcí. Z takových rodičů se rodí až monstra, neschopná naslouchat a vědomě jednat.
Mentální techniky jsou účinnou pomocí, jak začít pochroumaný vztah rodičů a dětí napravovat, přičemž lepším pomocníkem než lítost je tady odpuštění. Jí, jemu, sobě, navzájem. Lítost totiž lásku falešně nahrazuje, odpuštění jí udělá místo. A velká věc je dovolit srdci promluvit včas. Říci „balíme to“ nebo „dělej to jen pro radost“ totiž nevyžaduje ani tak odvahu, jako skutečný, nepodmíněný cit.
Autor: Josef Káninský
Takže přenáší negativní emoce a místo uklidnění své dítě ještě více rozhodí?
Přesně tak. Přitom v ideálním případě chceme, aby sportovec šel do svého výkonu s čistou hlavou. Takové to pokřikování a kritika dostávají do hlavy mladého sportovce další a další myšlenky, které tam nemají co dělat. Potřebuje, aby hlava byla co nejčistší, aby dítě věřilo tomu, co jde dělat, aby se opřelo o automatismy získané v tréninku. Nadbytečná negativní komunikace komplikuje koncentraci.
Z toho mi vyplývá, že při zádrhelu v kariéře bývá problém spíš v rodičích a pak se přenáší na malého sportovce.
Ano, do určitého věku mají obrovský vliv, sílu. A právě práce na rodičovské komunikaci je středobodem toho, jak pomoci malému sportovci. Ale aby to neznělo tak negativně – setkávám se i s tím, že rodiče jsou si problémů v komunikaci vědomi. Všímají si, že nervozita dítěte pramení z toho, co mu řeknou po závodě, a chtějí to dělat lépe. Takže se mi ozývají rodiče, kteří se chtějí vzdělávat, posouvat, chtějí rozumět tomu, jak správně komunikovat. Mám spoustu pozitivních příkladů.
Musí to být asi alchymie. V knize píšete například o tom, že je důležité v dítěti budovat sebevědomí a sebedůvěru, ale zase se to nesmí přehánět, tedy být příliš nekritický. Protože dítě zjistí, že chvála byla falešná.
Ano, je to takový nekonečný proces neustálé reflexe a hledání správného poměru chvály a kritiky.
Nekonečný proces. Jak dlouho trvá, než se podaří chování rodičů změnit, když přijdete na to, že je to hlavní problém ve výkonnosti malého sportovce?
Je to hodně různé. Setkal jsem se s rodiči, kteří byli extrémně pružní, po jednom rozhovoru byli schopní změnit komunikační návyky a skutečně došlo k výraznému posunu k lepšímu. Důležité pro ně je uvědomit si, že ve vývoji malého sportovce hrají zásadní roli. Jakmile tu změnu prožijí a zjistí, že jsou schopni komunikovat a reagovat jinak, otevře jim to dveře k dalším změnám. Takže ano, cesta je sice dlouhá, je nutná dlouhodobá sebereflexe, ale zase bych rodiče nestrašil tím, že nemohou rychle něco změnit.
Stává se vám, že po rozhovorech s rodiči i dětmi zjistíte něco jiného: Tedy že problém není v hlavě a komunikaci, ale jednoduše v tom, že dítě na sport výkonnostně nebo mentálně nemá? Dovolíte si rodičům říct: Možná jste vybrali špatný sport?
Stává se, že sportovec dává sportu všechno, je motivovaný, soustředěný, odhodlaný, dělá všechno, co po něm trenér chce. Všechno zdánlivě funguje, ale výkonnost je v rámci jeho věkové kategorie průměrná nebo podprůměrná. Pak říkám rodičům, že by bylo dobré zamyslet se nad tím, co to znamená z hlediska jeho dalšího vývoje.
Vystudoval psychologii na Masarykově univerzitě v Brně. Přes deset let se věnuje mentální přípravě sportovců, mezi jeho klienty jsou čeští reprezentanti v mnoha disciplínách. Pomohl jim k medailovým úspěchům na olympijských hrách nebo mistrovstvích světa či ke grandslamovým tenisovým titulům. Devět let spolupracuje s hokejovým týmem Oceláři Třinec. Je autorem úspěšných knih Psychologie vítězství a Jak vychovat z dítěte sportovce.
Foto: Archiv Václava Petráše
Je těžké rodičům vysvětlit, že na něco jejich dítě jednoduše nemá? Umí se s tím smířit?
Někdy rodiče nebo i mladí sportovci uvažují tak, že už se svému sportu věnují třeba šest let a je jim líto ho nechat. Hledají cestu, jak se posunout dopředu. Pak se jim snažím vysvětlit, že jejich úvaha může vypadat jinak. Mohou si říct: Ano, dali jsme tomu šanci, bylo to super, nás i dítě to posunulo, bavilo, ale už narážíme na nějaké limity. Zároveň to neznamená, že nemůžeme najít sportovní i pohybové naplnění jinde. Někdy je prostě lepší uvažovat třeba o změně sportu, zejména v mladších kategoriích. Ostatně v zahraničí je naprosto běžné, že děti na prvním stupni základní školy zkoušejí různé disciplíny, než se na některou specializují. U nás k této specializaci dochází mnohem dříve, větší flexibilita by v mnoha případech pomohla. Na druhou stranu bych radil rodičům, aby na neúspěch nereagovali slovy: Dobře, ty na to nemáš, pojďme do nějakého klidnějšího prostředí. To proto, aby svými slovy nevytvořili návyk uhýbat před problémy.
Jaké vlastně bývají nejčastější motivace rodičů, když dávají děti na sport? Ve své knize píšete, že jsou většinou realisté a uvědomují si, že šance, aby zrovna z jejich dítěte vyrostl špičkový profesionální sportovec, je velmi malá.
Rozdělil bych to na dvě fáze. Když rodiče přihlašují dítě na sport, drtivá většina z nich to nebere jako cestu k profesionální kariéře. Chtějí, aby se dítě hýbalo, aby si našlo kamarády, otrkalo se v nových podmínkách nebo se naučilo něco nového. Mají spoustu rozvojových nebo růstových motivů. Ale když se dostanou do třetího, čtvrtého roku sportovního vývoje a objeví se různé žebříčky, rozdělování na áčkový a béčkový tým a podobně, začíná soutěživost i u rodičů vystrkovat růžky. Srovnávají své dítě s ostatními, všímají si, kde by mohlo být lepší.
Je řada známých případů, kdy si rodiče sportovní kariéru dítěte vytyčili jako hlavní cíl, takříkajíc nalajnovali dítěti kariéru profesionálního sportovce v určitém odvětví. Narazil jste na takové případy?
Ano, prošel jsem i spoluprací s rodiči, kteří měli tohle uvažování.
Jak k tomu vlastně dospějí?
To bývá různé. Někdy jsou to příklady úspěšných. Rodiče například v médiích sledovali kariéru hokejisty Pavla Zachy, kterého rodiče cílevědomě dostali až do NHL. Líbilo se jim to a uviděli správnou cestu, jak pomoci dítěti dosáhnout něčeho mimořádného. Jindy úvaha vychází z ekonomických faktorů. Rodiče hledají cestu, jak svému dítěti pomoci polepšit si finančně právě skrze sport.
Máte to s takovými rodiči komplikovanější?
Znám příklady rodičů, kteří sice chtějí pomoci dítěti dosáhnout vrcholové úrovně, ale zároveň jsou otevření možnosti vzdělávat se, lépe chápat dítě a jeho motivace, psychiku a další věci. To je ideální případ – mají nějaký cíl, ten často koresponduje s cílem samotného dítěte, které také touží být třeba špičkovým tenistou a je ochotno na sobě pracovat. Horší případy jsou, když cíle rodičů neodpovídají cílům dítěte, kdy jsou rodiče uzavření vůči jakémukoliv zásahu do jejich systému. Pak naše spolupráce nejenže nemůže fungovat, ale z obecného hlediska málokdy vede vývoj k tomu, co si rodič naplánoval, představoval.
Takže se takový přístup nedá rodiči rozmluvit? Jsou známé i toxické vztahy, v nichž rodič vystupoval jako despota.
Vzpomínám si na pár situací, kdy mi třeba rodič napsal, že po absolvování mého semináře přehodnotil svůj přístup. Ale k těm nejvíce uzavřeným rodičům, nejvíc nastaveným určitým směrem, se nedostanu, takoví mě neosloví. Mají už svou vizi a nepotřebují mě.
Když mluvíme o komunikaci a přístupu k dítěti, určitě jsou různé typy dětí, takže na ně platí různé metody. Napadá mě třeba rodina Holíkova. Historky, jak hokejista Jaroslav Holík své děti trénoval velmi tvrdě, například musely běhat nebo jezdit na kole před autem, které řídil, jsou legendární. A nakonec z obou vyrostli špičkoví sportovci. Dá se říct, že na některé děti takový drsný přístup platí, že jsou odolnější?
Jistě, každý člověk je jiný. Ale já uvažuju tak – pokud existuje cesta, jak dovést mladého člověka k mimořádným sportovním úspěchům, a nezahrnuje běhání před autem, vydal bych se po ní. A my stoprocentně víme, že existuje. Jde také o to, mít s dětmi dobré vztahy, to by měl být pro rodiče ultimátní cíl. Vždycky na seminářích říkám: K čemu mi je, že jsem vychoval dítě, které vyhrálo Wimbledon, když mi po té výhře ani nezavolá? To bych bral coby rodič jako prohru.
