
Před 75 lety, 26. července 1950, začala první etapa nezákonného zavírání ženských klášterů a rušení ženských řeholních řádů v komunistickém Československu, nazvaná jako „Akce Ř“. Trvala až do poloviny srpna 1950, druhá vlna se udála v noci z 27. na 28. září 1950. Do soustřeďovacích středisek bylo převezeno přes čtyři tisíce řádových sester.
Mária Dubanová, řeholním jménem sestra Hyacinta, po válce studovala gymnázium v Brně a v srpnu 1947 vstoupila do řádu. V roce 1950 působila v rámci kongregace v Litoměřicích. „Tam jsme měly řeholní dům a opatrovaly jsme staré lidi,“ vzpomínala pro Paměť národa. V rámci „Akce Ř“ ji komunisté internovali společně s dalšími sestrami do Bílé Vody na Jesenicku. „Nevěděly jsme, kam jedeme, co bude, ale byly jsme spolu. Modlily jsme se a nebály. My jsme to tak braly, protože jsme měly víru. To byla jediná výhoda,“ popsala.
V internaci strávila čtyři roky. Pak v Československu začal postupně docházet personál v oblasti sociálních služeb, tak sestru Hyacintu povolali do Prostějova, kde sídlila mateřská škola a domov pro seniory. Tam působila do roku 1960. Ještě před revolucí v roce 1989 působila i na Velehradě nebo v Praze. Nakonec přesídlila na rodné Slovensko.
Osmdesát sanitek odváželo nemocné sestry
Miloslava Miriam Baumruková se narodila rok před „Akcí Ř“. Do řádu vstoupila až v roce 1971. Události léta 1950 jí popisovaly starší sestry v horažďovickém klášteře. „Osmdesát sanitek odváželo staré a nemocné sestry do Javorníku, ostatní jely autobusy. Sestry potom nastěhovali do městských domů, některé šly do Štemplovce, kde byl zámeček, některé do Zlatých Hor. Nejmladší přesunuli do továren, například do Varnsdorfu, do Lánova,“ řekla v rozhovoru pro Paměť národa.
Vedení vládnoucí komunistické strany už v dubnu 1950 navrhlo plán pozvolného, a pokud možno dobrovolného soustředění jeptišek, a jejich pracovního využití. Na urychlené řešení naléhal také ministr národní obrany Alexej Čepička, který chtěl řeholní budovy využít pro potřeby armády. Do soustřeďovacích středisek bylo v rámci „Akce Ř“ převezeno přes čtyři tisíce řádových sester.
Přesidlování mužských řeholníků bylo krutější
Přesídlování řeholnic nebylo tak kruté, jako u mužských řeholníků. Při přemisťování dbal stát, aby se řádové sestry usídlovaly mimo velká města a religiózní oblasti. S centralizací řeholnic bylo také spojeno zavírání klášterů. Obě tyto činnosti byly pod patronátem Náboženského fondu, který posléze převzal klášterní majetek. Na stěhování dohlížel Náboženský fond společně s Červeným křížem.
Dvě tisícovky řeholnic byly převedeny do průmyslu. Počátkem roku 1951 bylo naplánováno snížení počtu nemocnic a ústavů, ve kterých ještě během roku 1950 pracovalo přes devět tisíc řeholnic. Celá akce byla doprovázena dalšími opatřeními.
Román Bílá Voda
Nakonec byla akce odvolána a režim přistoupil na způsob postupného vytlačování řeholnic ze společnosti. Byly perzekvovány, nuceně stěhovány, podrobovány politickému školení, bylo omezeno přijímání novicek a používány další represálie, kterými jim komunistický režim ztrpčoval každodenní život.
Posléze probíhaly proti řádovým sestrám politické procesy, které hlavně sloužily k zastrašování a definitivnímu zničení řádů. K tomu využíval komunistický režim propagandistickou kampaň, kterou použil na nejvýznamnější ženské řády v Československu.
Pohnuté události připomněl v roce 2022 román Kateřiny Tučkové Bílá Voda, který je inspirován skutečnými událostmi. Osudy řeholnic připomíná i místní Muzeum izolace, internace a integrace. Tučková za román Bílá Voda získala Státní cenu za literaturu.