V Česku je to politická premiéra: v jednom z předvolebních programů se objevila legalizace eutanazie. Vepsali si ji tam Starostové a nezávislí. Podle stínové ministryně zdravotnictví Michaely Šebelové by se zpočátku povolovala jen dospělým. „Teprve až bychom si to vyzkoušeli v praxi, začala bych uvažovat o mladších pacientech,“ řekla Aktuálně.cz. Spodní věkovou hranici by nastavila na 14 letech.
Eutanazie by se podle Michaely Šebelové rozhodně neprováděla doma. Ani třeba kvůli obyčejné depresi. „Nizozemský model bych zkrátka nepřebírala,“ říká stínová ministryně zdravotnictví za Starosty a nezávislé. Její strana si legalizaci „dobré smrti“ vepsala do předvolebního programu – jako vůbec první v Česku.
„Je načase, aby se toto strašně citlivé téma celospolečensky otevřelo. A to i v parlamentu,“ vysvětluje Šebelová. O eutanazii by si podle ní mohli v budoucnu požádat i děti, ale „až“ od 14 let.
Zvolila byste si vy sama v těžké nemoci eutanazii nebo asistovanou sebevraždu?
To je moc těžká otázka, protože aktuálně v takové situaci nejsem. Takže na to teď neumím odpovědět.
Rozhodně jsem se ale setkala s lidmi, kteří se na sklonku svého života potýkali s obrovskými bolestmi, nikdo pro ně ale nemohl nic udělat. Šlo o onkologicky nemocné pacienty, ke kterým jsem docházela jako fyzioterapeutka. Přestože měli tu nejlepší péči i peníze na to, aby si ji zaplatili, nestačila jim. Radši by si zvolili rychlý odchod.
Říkáte, že měli tu nejlepší péči. Odborníci na paliativní medicínu ale u takových případů namítají, že pokud pacient trpí, není jejich léčba vedená správně. Nemělo by se tedy spíš zapracovat na zlepšení této péče?
Určitě mělo. S tím souhlasím. Od začátku to tak i prezentujeme – než vůbec zahájíme jakákoliv jednání o legalizaci eutanazie, je třeba dokončit rozvoj paliativní péče. Ta totiž stále není ve všech regionech dostupná, paliativní týmy ještě nemají ani všechny nemocnice.
Je třeba taky nastavit pevná pravidla pro její poskytování. Teprve až to všechno bude, můžeme se začít bavit o eutanazii jako o další možnosti.
Jak by potom měla eutanazie vypadat v praxi? Bylo by ji možné provést jen v nemocnici zdravotnickými pracovníky, nebo by byla přípustná i v domácím prostředí – jak to mají například v Nizozemsku?
My prozatím žádný konkrétní návrh nemáme, takže vám odpovím jenom sama za sebe. Osobně si myslím, že by se měla eutanazie provádět jen ve speciálních zdravotnických zařízeních, která by k tomu byla určená a ve kterých by působil proškolený zdravotnický personál. Tedy někdo, kdo tomu rozumí.
Nejsem přívrženec toho, aby se eutanazie dělala doma a aby se do ní zapojovali příbuzní. Nizozemský model bych zkrátka nepřebírala. Všechno by muselo podléhat přísné kontrole.
Pacient by měl být schopen část úkonu vykonat sám – mělo by to tedy mít formu asistované sebevraždy. Lékař by mu jen připravil roztok, který by pacient sám vypil. Nebo by sám stiskl tlačítko k infuzi. Žádost pacienta by ale vždy musela být písemná, jednoznačná a ověřená.
Jak by se to ověřovalo u lidí, kteří mají natolik silné postižení, že by sami žádost sepsat nedokázali?
Tam by se to muselo „ošetřit“. Museli bychom to promyslet a prodiskutovat, cesta se teprve bude hledat. Proto to téma taky otevíráme, aby se to začalo řešit. Ono už se to totiž stejně děje, jenom je to jakási šedá zóna. Příbuzní těžce nemocných dětí lékaře žádají o zastavení péče, když už léčba nikam nevede – s vědomím toho, že je prostě konec. O ukončení léčby mnohdy rozhodují i samotní lékaři.
V těchto případech ale nejde o eutanazii. Podle odborníků na lékařskou etiku je velký rozdíl mezi tím, když zdravotníci jenom přestanou v beznadějném případě udržovat pacienta na přístrojích, a tím, když ho aktivně usmrtí. Například když mu vpíchnou do žíly smrtící roztok…
Výsledek je ale v podstatě stejný. Podle nás je jednoduše načase, aby se toto strašně citlivé téma celospolečensky otevřelo. A to i v parlamentu. Samozřejmě jsme si vědomi toho, že se budou muset nastavit co nejpřísnější pravidla.
Uvědomujeme si i to, že tady nakonec žádný zákon nemusí projít. Přesto o tom chceme mluvit. Máme tady různé příklady z jiných zemí světa, které eutanazii povolily a mají s tím pozitivní zkušenosti. Můžeme se nechat těmito příklady vést.
Kdo všechno by mohl o eutanazii žádat? Mluví se o nevyléčitelně nemocných pacientech, ta definice by ale musela být jistě přesnější…
Určitě musela. Mezi nevyléčitelné nemoci totiž patří i cukrovka nebo celiakie, což rozhodně nejsou diagnózy na eutanazii. Vždy by mělo jít o pacienta v terminálním stadiu nemoci, který už nemá vůbec žádnou naději na zlepšení. Typicky o pacienta s metastazující rakovinou.
Seznam konkrétních diagnóz i další podmínky, které by musel pacient splnit, by musely sepsat lékařské odborné společnosti. Ty by vždy měly konečné slovo.
Co kdyby šlo o pacienta s Alzheimerovou chorobou nebo demencí?
Takovému člověku bych to nepovolovala. Pokud někdo není svéprávný nebo je jeho rozhodování utlumeno mentální nemocí, tak bych byla s jakýmkoliv poskytováním eutanazie opatrná. On sám se totiž při plném vědomí a duševním zdraví rozhodnout nemůže a nikdo další nemá právo za něj takové rozhodnutí udělat. To prostě není možné.
A psychiatricky nemocní pacienti by o eutanazii žádat mohli? V Nizozemsku, kde už je eutanazie povolená přes 20 let, dostávají povolení i tito lidé. Podle tamních pravidel není mezi tělesným a duševním utrpením žádný rozdíl. Počítáte s podobným výkladem i u nás?
To je hrozně složitá otázka, na kterou prozatím nemám odpověď. Je pravda, že psychická bolest může být stejně trýznivá jako ta tělesná. Nerada bych ji zlehčovala. Počty psychicky nemocných nám navíc narůstají, takže toto dilema bude řešit stále víc lidí.
Zpočátku bych ale byla velice opatrná a opravdu bych eutanazii povolila jenom těm, kdo trpí tělesnou bolestí v terminální fázi nějaké fyzické nemoci. Eutanazie by měla být až špičkou ledovce, úplně poslední možnost. Možná za mnoho let, ale nevím…
Opatrně bych se k tomu stavěla i z toho důvodu, že u nás máme obrovské mezery v poskytování psychiatrické péče. Nemáme ani dost odborníků. Bála bych se proto, že by mohla eutanazie nahrazovat nedostatečně zajištěnou psychiatrickou péči.
Zmínila jste těžce nemocné děti. Platila by možnost eutanazie i pro ně – podobně jako třeba v Belgii?
Zpočátku bych to povolila jenom dospělým. Teprve až bychom si to vyzkoušeli v praxi a nabrali nějaké zkušenosti, začala bych uvažovat o mladších pacientech. Obecně se dá říct, že v občanském zákoníku už teď máme zakotveno, že děti můžou o svém zdravotním stavu rozhodovat od 14 let. Můžou se třeba rozhodnout, jestli se nechají očkovat. Takže postupem času by se to dalo vztáhnout i na eutanazii. Opět je to ale třeba nejprve prodebatovat.
Měla by eutanazii platit pojišťovna?
Spíš ne. Nedovedu si představit, že se to dostane do oficiálního číselníku VZP. Spíš by si to měli lidé zaplatit sami.
A měli by to lékaři lidem sami nabízet? Měli by to zmínit jako jednu z možností – stejně jako dneska zmiňují paliativní péči? I to se v některých zemích děje…
To ne. Ten podnět by měl vždycky vzejít od samotného pacienta. Eutanazie by měla být vždy poskytnutá jenom těm lidem, kteří o ni sami aktivně projeví zájem. Jinak bychom se mohli začít potýkat s případy nátlaku nebo zneužití.
I k tomu samozřejmě budeme muset najít zákonné pojistky – nastavit to tak, aby to bylo naprosto zjevné, že se ten člověk opravdu vyslovil sám. Na lékařích už by pak bylo jen to, aby posoudili, jestli daný pacient splňuje nastavené podmínky.
