Před čtvrt stoletím skončila izraelská okupace jižního Libanonu. Za více než dvě dekády nedokázala zajistit bezpečí na severu židovského státu a stvořila mocný Hizballáh. Koloběh vojenských vpádů do sousední země ale pokračuje. Poslední invaze v reakci na ostřelování šíitských teroristů si vyžádala životy tisíců Libanonců včetně civilistů a zdevastovala infrastrukturu.
Kořeny konfliktu sahají do roku 1970, kdy se Jordánsko rozhodlo vyhnat v rámci takzvaného Černého září Organizaci pro osvobození Palestiny (OOP) ze svého území poté, co si její jednotky začaly v této blízkovýchodní zemi vytvářet stát ve státě. OOP se následně přesunula na jih Libanonu, což jí poskytlo výhodnou pozici pro raketové údery na Izrael.
V roce 1975 se v Libanonu rozhořela občanská válka, v níž proti sobě stanuly křesťanské a muslimské milice. Izrael se rozhodl vstoupit do konfliktu v březnu 1978 poté, co mu došla trpělivost s přeshraničními údery OOP Jásira Arafata. Do oblasti vyslal v rámci Operace Lítání na třicet tisíc vojáků s cílem zničit základny OOP v odvetě za útok na autobus, při němž zahynuly desítky izraelských civilistů.
Na krok Jeruzaléma po pár dnech reagovala Rada bezpečnosti OSN rezolucí číslo 425, v níž požadovala stažení izraelských vojsk ze země. Na jih Libanonu poté zamířily mírové jednotky OSN (UNIFIL), které působí v oblasti dodnes.
„Po svém stažení (v létě 1978) Izraelci předali kontrolu nad rozsáhlými oblastmi jižního Libanonu svým spojencům z Jiholibanonské armády (JLA), jedné z mnoha milic (s dominancí křesťanů), které se v zemi objevily po rozpadu libanonské armády,“ řekl webu ČT24 Jan Daniel z Ústavu mezinárodních vztahů.
Operace Mír pro Galileu
Plnohodnotnou invazi uskutečnil židovský stát v červnu 1982 v rámci Operace Mír pro Galileu. Ke kroku se rozhodl poté, co UNIFIL nedokázal eliminovat palestinské skupiny a další milice na jihu země. Záminkou ke vpádu do sousední země se stal pokus o vraždu izraelského velvyslance ve Velké Británii palestinskými radikály. Jeruzalém vyslal do země stovky tanků a čtyřicet tisíc vojáků.
„Izraelské jednotky se dostaly až k hlavnímu městu Bejrútu, které na několik měsíců oblehly, a ve spolupráci s maronitskými libanonskými silami a mezinárodním nátlakem si vynutily odchod OOP ze země,“ popisuje začátky takzvané první libanonské války Daniel.
V bojích zemřelo podle listu Guardian asi devatenáct tisíc libanonských, syrských a palestinských civilistů a bojovníků, z nichž 5500 byli civilisté ze západního Bejrútu.
Jako součást dohody o klidu zbraní dorazily do Libanonu v srpnu 1982 nadnárodní mírové síly s americkými, francouzskými a italskými vojáky, které měly dohlédnout na pokojné stažení Arafatovy OOP z Bejrútu a zajistit bezpečnost palestinských civilistů.
Podíl na masakru
Situace se však vyhrotila poté, co byl při bombovém útoku zavražděn prezident Libanonu a vůdce falangistů Bašír Džamáíl. Křesťanští milicionáři žádali okamžitou odvetu, přičemž jedním z nejhorších symbolů krvavé občanské války se stal masakr stovek až tisíců palestinských běženců včetně žen a dětí v bejrútských utečeneckých táborech Sabra a Šatíla.
Daniel v této souvislosti připomíná, že na masakru se nepřímo podílel také Jeruzalém. Ten mimo jiné pomáhal falangistům tábory obklíčit a přesunout jejich jednotky z bejrútského letiště. Oficiálně však izraelské vedení tvrdilo, že varovalo křesťanské milice před útokem na civilisty.
Izrael během intervence nevěnoval příliš velkou pozornost šíitské komunitě, jež dominuje v oblasti jižního Libanonu, jižních předměstí Bejrútu a údolí Biká na severu země. Mezi šíity měl začátkem 80. let velký vliv odbojový Amal, ozbrojené křídlo reformního hnutí, které vytvořil v polovině 70. let íránský klerik libanonského původu Musa al-Sadr. Amal bojoval hned s několika palestinskými partyzánskými skupinami a v očích Damašku, který tyto milice podporoval, byl kontrolní silou, jež dohlíží na OOP.
Po izraelské intervenci však začal vliv Amalu klesat a revolučně naladění členové hnutí hledali cestu, jak vyjádřit svůj odpor proti postupu židovského státu. Tu jim nakonec poskytla nová organizace Hizballáh, za jejímž zrodem v roce 1982 stál přímo Teherán a jejímž úkolem byla kromě šíření islámské revoluce i svatá válka proti židovskému státu a okupaci.
Izraelská armáda se do poloviny 80. let postupně stáhla do takzvané „bezpečnostní zóny“ v hraničním pásmu čítajícím zhruba desetinu rozlohy Libanonu, její síly nicméně v zemi setrvaly dalších osmnáct let. Začátkem devadesátých let se libanonská vláda s podporou syrských sil pokusila porazit jiholibanonské milice a dostat území zpět, avšak neuspěla a Izraelci se z oblasti odmítli stáhnout.
Sedmidenní válka a Hrozny hněvu
V červenci 1993 židovský stát udeřil na Libanon v rámci Operace Odpovědnost, známé jako sedmidenní válka. K útoku došlo poté, co Hizballáh reagoval na izraelské útoky na uprchlický tábor a vesnici v Libanonu úderem na sever židovského státu, což si vyžádalo oběti. Během týdne zemřelo 118 libanonských civilistů a dalších pět set utrpělo zranění, zničeny byly také tisíce budov, popisuje krátký konflikt al-Džazíra.
V dubnu 1996 zahájil Jeruzalém další ofenzivu, jejímž cílem bylo zahnat Hizballáh za řeku Lítání. Operace Hrozny hněvu trvala sedmnáct dnů a vyžádala si mrtvé v obou táborech i značný počet civilních obětí. Izrael tehdy zaútočil na komplex OSN poblíž vesnice Kana v okupovaném jižním Libanonu, kde se ukrývaly tisíce vysídlených civilistů. Zemřelo přes sto lidí včetně desítek dětí. Mezi zraněnými byli tehdy i vojáci mírových sil OSN.
„Izraelský Vietnam“
O angažmá sil židovského státu v Libanonu se často hovoří jako o „izraelském Vietnamu“. „Pro Izrael vedla invaze k dlouhé a traumatické válce, která se stala velmi nepopulární v samotném Izraeli a přinesla kromě okupace trvající do roku 2000 několik dalších operací zasahujících hlouběji na libanonské území,“ poznamenal Daniel.
V Libanonu zanechala okupace podle experta velmi hlubokou stopu. „Na boji proti ní de facto vyrostlo hnutí Hizballáh. Právě to ve své propagandě akcentovalo boj proti izraelské okupaci a svoji zásluhu na stažení izraelských jednotek, což mu zajistilo podporu místních, především šíitských komunit, ale po nějakou dobu i širší popularitu v rámci libanonské a arabské společnosti. Ve zkratce, bez okupace by Hizballáh nejspíše nebyl tím, čím byl až do loňského roku,“ upozornil Daniel.
Jeruzalému se přitom nikdy nepodařilo zajistit naplno bezpečnost na severu Izraele. O odchod izraelských vojsk z jihu Libanonu usiloval během své kampaně v roce 1999 tehdy čerstvě zvolený premiér Ehud Barak. „Když jsme vstoupili do Libanonu, neexistoval žádný Hizballáh. Šíité na jihu nás přivítali voňavou rýží a květinami. Byla to naše přítomnost, která stvořila Hizballáh,“ připustil později Barak.
Poté, co v březnu 2000 ztroskotala jednání s Damaškem o koordinovaném odchodu zahraničních vojsk z Libanonu, zahájil židovský stát přípravy na jednostranné stažení sil ze země, jež následovalo v květnu téhož roku. Organizace OSN poté stanovila takzvanou modrou linii, která oddělovala Libanon od Izraele a Golanských výšin. Jejím hlavním účelem přitom bylo potvrdit stažení izraelských sil z území sousedního státu, uvádí web The Conversation.
Takzvaná první libanonská válka si mezi lety 1982 až 2000 stačila vyžádat životy tisíců Arabů a stovek Izraelců. Konec okupace oslavovaly desítky tisíc vysídlených Libanonců. „Všichni jsme znovuzrození. Zemřeli jsme, ale teď znovu žijeme. Všichni jsme velice, velice šťastní,“ prohlásil jeden z navrátilců Mahmúd Džamal.
„Okupace se samozřejmě promítla i do řady osobních osudů. To se na jedné straně týká libanonských a palestinských vězňů držených a často mučených během okupace v nechvalně proslulé věznici v Chijámu, nebo Libanonců bojujících po boku Izraelců v rámci takzvané Jiholibanonské armády, z nichž tisícovky po konci okupace uprchly do Izraele,“ podotkl Daniel.
Vzestup Hizballáhu a druhá libanonská válka
Další tisíce členů Jiholibanonské armády skončily před libanonskými vojenskými soudy a byly odsouzeny k různě dlouhým trestům vězení. Kontroly nad jihem země se rychle ujal Hizballáh v čele s Hasanem Nasralláhem. „Toto je první velké vítězství za padesát let arabsko-izraelského konfliktu,“ prohlásil tehdy Nasralláh.
Nepřátelství mezi Izraelem a šíitskou skupinou přitom trvalo dál. V červenci 2006 vypukla takzvaná druhá libanonská válka poté, co Hizballáh během operace na území židovského státu zabil tři izraelské vojáky a další dva zajal. Teroristé požadovali propuštění libanonských vězňů výměnou za izraelské vojáky. Nakonec byly pozůstatky dvou z nich vráceny o dva roky později výměnou za pět libanonských vězňů, připomíná al-Džazíra.
Válka začala masivní leteckou operací, která zahrnovala bombardování bejrútského letiště, velitelství Hizballáhu a raketových skladů v Bejrútu a pozic milicí a raketových odpalovacích zařízení na jihu. Počáteční pozemní vpád dvou tisíc vojáků rychle gradoval.
Jak poznamenal izraelský akademik Efraim Inbar rok po měsíc trvající válce, armáda židovského státu „plánovala malé šarvátky, nikoli rozsáhlou konvenční vojenskou kampaň“ a byla zaskočena intenzitou odporu Hizballáhu, uvedl Guardian.
Intenzivní boje trvaly do poloviny srpna 2006, přičemž zahynulo asi dvanáct set Libanonců, další tisíce utrpěly zranění, především civilisté. Jeruzalém oznámil 158 mrtvých, většinou vojáků.
Konflikt je nyní považován za jednu z nejvíc bezvýsledných válek Izraele. Boje skončily jednomyslným schválením známé rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 1701. Ta předpokládala odzbrojení militantních skupin včetně Hizballáhu, s výjimkou UNIFILu a libanonské armády jižně od řeky Lítání, nikdy však nebyla dodržována.
V roce 2012 vstoupil Hizballáh do občanské války v Sýrii na straně režimu diktátora Bašára Asada, což vedlo k řadě vzdušných úderů židovského státu na jeho pozice v další sousední zemi.
Nová invaze
Další velký konflikt mezi zarytými nepřáteli přišel po 7. říjnu 2023, kdy Jeruzalém v odvetě za brutální útok Hamásu spustil současnou vojenskou ofenzivu v Pásmu Gazy a Hizballáh v solidaritě s Palestinci odstartoval intenzivní přeshraniční útoky, jež vyhnaly ze severu země desetitisíce Izraelců.
V této souvislosti se někdy hovoří o takzvané třetí libanonské válce, která si vyžádala několik tisíc mrtvých a tisíce zraněných, včetně řady civilistů.
Židovský stát palbu dlouhé měsíce pouze opětoval, loni na podzim mu však došla trpělivost a po masivním útoku skrze pagery a vysílačky členů Hizballáhu zlikvidoval takřka celé vojenské vedení Hizballáhu, včetně vůdce skupiny Nasralláha. Následně uskutečnil další invazi do sousední země.
„Libanonsko-izraelské vztahy jsou zatíženy dědictvím mnoha minulých válek, a právě i okupace. Poslední válka přinesla na libanonské straně obrovskou míru destrukce a pro část místních obyvatel de facto znemožnila návrat do jejich domovů. Velká část libanonské společnosti odmítá normalizaci vztahů mimo určité pragmatické soužití,“ říká Daniel.
Boje, které si vyžádaly na libanonské straně tisíce mrtvých včetně civilistů, utlumila až v listopadu uzavřená dohoda o příměří, jež měla zajistit postupné stažení izraelské armády a konec vojenské přítomnosti Hizballáhu na jih od řeky Lítání, kde mají nyní působit pouze mírové síly OSN a libanonská armáda. Ta je však dlouhodobě slabá a postrádá respekt místních komunit.
Plnohodnotný klid zbraní se zatím nekoná. V dubnu izraelský ministr obrany Jisra’el Kac oznámil, že jednotky zůstanou v takzvaných „bezpečnostních zónách“ v Pásmu Gazy, Sýrii i Libanonu na dobu neurčitou.
„V současnosti stále probíhají izraelské útoky na údajné cíle Hizballáhu především v jižním Libanonu a izraelská armáda zároveň zůstává přítomná na několika strategických bodech (pěti kopcích – pozn. red.) na libanonském teritoriu. Pozitivní vývoj je tak do budoucna těžké si představit bez toho, aniž by došlo k izraelskému stažení podle podmínek daných příměřím,“ míní Daniel.
Role palestinských skupin
Pozice Hizballáhu je v současné době značně oslabená, do konfliktu ale zasahují i další aktéři. Mezi 22. až 28. březnem bylo z jižního Libanonu na židovský stát vypáleno několik raket. K útokům se nepřihlásila žádná ozbrojená skupina ani Hizballáh. Jeruzalém v odvetě zahájil sérii vzdušných úderů v různých částech sousední země.
Libanonské úřady v souvislosti s incidentem v polovině dubna zadržely několik osob spjatých s Hamásem. Před pár dny libanonský prezident Joseph Aún a jeho palestinský protějšek Mahmúd Abbás oznámil, že palestinské frakce nebudou využívat území Libanonu k ozbrojeným operacím.
V táborech v zemi žije zhruba čtyři sta tisíc Palestinců, z nichž většina pochází z rodin, které uprchly ze svých domovů nebo je odtud vyhnali židovští ozbrojenci v roce 1948, kdy vznikl Izrael. Postupně se palestinské tábory staly útočištěm pro extremistické skupiny. Jejich zbraně by nyní měly být předány libanonským úřadům.
