Dlouhá léta se tu o tom příběhu nemluvilo. Mlčelo se i proto, že nacistickou posádku v Hostouni, kousek od německých hranic, později vystřídali sovětští okupanti. Přitom je to téma jak z hollywoodského filmu. Ve zdejších vojenských hřebčínech se během války nahromadilo mnoho vzácných koní. Aby přežili, přesně před osmdesáti lety je američtí vojáci v rámci operace Cowboy odvedli za hranice.
Že je to sto let, co se zdejší dvory změnily v oficiální hřebčín československé armády, připomínají už jen staré rozvaliny či opuštěné stavby. Z bývalé vojenské posádky na zámku, kde během války sídlili němečtí vojáci a po srpnu 1968 ji obsadily jednotky sovětských okupantů, je dnes výchovný ústav.
Foto: Ondřej Stratilík
Samotný chov koní tu navíc zanikl už během padesátých let minulého století a stáje s výstavními plemeny tu jednotné zemědělské družstvo nahradilo tolik typickými nízkými dlouhými budovami kravína a prasečáku.
„Historický okamžik začal tady,“ hrdě ve své kanceláři vypráví Miloš Hutkay, místostarosta Hostouně. Připomíná tak, že ustájené koně vysoké hodnoty bylo nutné v květnu 1945 zachránit před Rudou armádou, „aby je nesnědli“.
Místostarosta Miloš Hutkay s pamětním listem. | Foto: Ondřej Stratilík
Kromě několika dětských kreseb koňských hlav na chodbách radnice, pamětních listech v kanceláři starosty a mramorové desce na stěně jednoho z domů však člověk musí po stopách konce války složitě pátrat. Bývalý areál hřebčína je oplocený a působí opuštěně.
Před jednou ze starých nízkých budov statku rezaví barevný vrak moderního následovníka džípu Willys, což s trochou nadsázky a představivosti návštěvníka může být moment upomínající na květnové osvobození americkými vojsky a jejich operaci Cowboy.
„Tady už nic po koních nenajdete, poslední dva domy po hřebčínu jsou támhle, v jednom z nich bydlím já,“ vyklání se z okýnka svého auta muž, když neuklizeným dvorem projíždí kolem reportéra deníku Aktuálně.cz. „Nějaké stáje byly ještě na druhé straně ulice za garážemi, ale ty už se teďka také bourají.“
Foto: Ondřej Stratilík
O pár desítek metrů dál se skutečně rozpadá stará a zamknutá budova s růžovým nátěrem. Že vedle ní stála další historická stavba, připomínají už jen rozvaliny vzorně vystavěných kamenných základů a stěn ve svahu. Uvnitř nich parkuje mohutný zelený traktor.
Jak popisuje hostouňský místostarosta Miloš Hutkay, poslední budovy hřebčína mizí proto, aby v těchto místech poblíž centrálního Chodského náměstí mohly nově vzniknout bytovky.
Skončí koně v kotlích polní kuchyně?
Hostouňský hřebčín a několik dalších dvorů v okolních obcích si během druhé světové války uzmuli nacističtí vojáci. Kromě slavných vídeňských lipicánů tu postupně schovali i mnoho dalších zvířat. „Nacisté zde koncem války soustředili koně ukradené po celé Evropě,“ přibližuje Jindřich Marek, vědecký pracovník Vojenského historického ústavu.
Vojenský hřebčín v Hostouni
Již za existence Rakouska-Uherska v Hostouni existoval vojenský hřebčín, který po vzniku ČSR patřil československé armádě. Po okupaci přešel pod správu německé armády. Když se začala fronta blížit k Vídni, byla část tamější slavné Španělské jezdecké školy bílých lipicánských koní odtransportována do rakouského Pieberu. To nejvzácnější z těchto vídeňských běloušů – plemenní hřebci a klisny, záruka pokračování tohoto slavného plemene, byli ukryti do klidné Hostouně, daleko od válečné vřavy.
Společnost vídeňským lipicánům zde v průběhu válečné doby začali dělat i koně z jiných ušlechtilých chovů – například lipicáni z Polska, kozáčtí kabardinští koně, které s sebou přivedla skupina ruských kozáků pod vedením knížete Amasova bojující až doposud na straně Němců proti svým krajanům z Rudé armády.
Zde, v relativním poklidu, daleko od válečných událostí, se o ně vedle německého vojenského personálu staraly desítky spojeneckých válečných zajatců.
Citace z publikace „Operace Kovboj“ napsané v roce 2014 badatelem Bohuslavem Balcarem
Což s blížící se frontou v roce 1945 představovalo stále větší riziko. „Nebezpečí, že by mohlo stádo koní být zdecimováno a snad zcela zničeno, se zdálo být i v Hostouni poměrně reálným. Zvláště pokud by až do Hostouně dorazila Rudá armáda, kterou předcházela obava, že by koně mohli skončit v kotlích jejích polních kuchyní,“ píše amatérský badatel Bohuslav Balcar v jedenáct let staré brožuře Operace Kovboj.
Dvory hřebčína připomínají už jen rozvaliny. | Foto: Ondřej Stratilík
S tím souhlasí i Jindřich Marek. A tak tu v dubnu roku 1945 došlo k velmi zajímavé situaci. Němečtí veterináři Rudolf Lessing a Walter Kroll se rozhodli, že se pokusí domluvit s blížícími se americkými jednotkami, aby koně zavčasu zachránily. Klíčovou úlohu tu sehrála slavná druhá kavalérie a její důstojník Charles Hancock Reed.
„Díky tajné informaci, získané v Karlbachu (hned za Elsarnem), jsme se dověděli o přítomnosti asi 200 válečných zajatců, a to jak Američanů, tak také Britů, a o stáji lipicánských a arabských koní ve vzdálenosti kolem 10 mil za českými hranicemi. Velitel skupiny plukovník Reed mne zavolal, abych se pokusil vyjednávat s Němci a ovlivnit propuštění válečných zajatců a v druhé řadě také koní do amerických linií,“ cituje Marek z poválečných vzpomínek Reedova kolegy – kapitána Thomase M. Stewarta.
Foto: Ondřej Stratilík
A tak se v dubnu 1945 v kopcovité oblasti Českého lesa začala rodit operace s krycím jménem Cowboy.
Americký důstojník Charles Hancock Reed. | Foto: VHÚ-VÚA
„Po předchozí domluvě přešel přes naše linie německý veterinář, který byl ochoten nám poskytnout potřebné informace pro cestu do Hostouně, místa zajateckého tábora i stájí. Stáje představovaly německé rezervy koní pro tuto oblast. Lipicánští koně pocházeli původně ze španělské jezdecké školy ve Vídni. Mezi koni byl také jeden, který patřil předtím Ribbentropovi, a další kůň byl používán jugoslávským králem Petarem. Němci dali přednost předání koní Američanům raději než Rusům,“ pokračují vzpomínky Thomase M. Stewarta na webu Vojenského historického ústavu.
Jděte se podívat, to jsou poslední původní maštale
Kapitán americké kavalérie s odvážným německým veterinářem osedlal koně a společně v sedle pronikli zpátky ještě do okupované Hostouně, kde zkontroloval situaci na místě.
Foto: Ondřej Stratilík
„Na záchranu spojeneckých zajatců a hostouňských koní velitel 42. squadrony vyčlenil vojáky s pěti tanky a kolonou nákladních vozů, která měla osvobozené zajatce okamžitě odvézt zpět za hranice. V sobotu 28. dubna 1945 dorazil do Hostouně v deset hodin dopoledne jako první poručík William Quinnlivan se svou četou o 28 mužích a četou pěti lehkých tanků M 24 Chaffee,“ popisuje Jindřich Marek.
Jedno z míst, které Američané obsadili, byl i dvůr ve Svržně. Při bojích v okolí zahynulo několik vojáků. A Svržno je poslední místo v oblasti, kde chov koní pokračuje dodnes.
Foto: Ondřej Stratilík
Díky Michaele Kodadové, jejíž rodiče sem přišli v roce 1993, hřebčín zprivatizovali a zanedbaný areál začali kultivovat. „Byla to ruina zarostlá kopřivami, děravé střechy, ale otec byl nadšený,“ směje se při vzpomínkách.
Zatímco dvůr ve Svržně byl určen prioritně pro chov koní a v maštalích tak řehtaly hlavně klisny a hříbata, v pár kilometrů vzdálené Hostouni už probíhal výcvik koní pro jezdecké jednotky či třeba tahání děl.
Foto: Ondřej Stratilík
Reportérovi deníku Aktuálně.cz ihned nabízí kávu a posílá jej k jedné ze staveb: „To je poslední budova, kde jsou původní stáje a boxy, běžte se podívat.“ Uvnitř chladných bytelných dřevěných kójí tu odpočívá několik koní, v mohutných historických stěnách jsou vestavěná pítka na vodu pro koně.
Současná majitelka pak na lavičce ve stínu kanadských javorů, které tu před osmdesáti lety podle jejích slov vysadili američtí vojáci, vzpomíná na řadu zážitků. V roce 1996 se sem například poprvé po padesáti letech vrátil německý veterinář Rudolf Lessing, jeden ze zachránců koní.
Foto: Ondřej Stratilík
O rok dříve zase Kodadovi přivítali tým hollywoodského režiséra Stevena Spielberga, který plánoval zfilmovat zdejší historii. Štáb si fotil a natáčel maštale.
„Matka byla nadšená, že by to tu ti filmaři všechno rozbili,“ usmívá se Kodadová – chov koní v původních svrženských hřebčínech byl prý totiž snem hlavně jejího otce. Spielberg se nicméně nakonec do filmu nepustil.
„Američané v zemi nikoho“
Než se Reedova karavana se stovkami hostouňských koní na jaře 1945 dala do pohybu a odvedla zvířata před Rudou armádou, trvalo to několik dní.
„Válka pokračovala, ale v okolí Hostouně byl klid, jako by neexistovala. Zatímco 42. squadrona pokračovala v pohybu na jih, z odloučeného oddílu ‚Pattonových duchů‘ z Troop A se stali chovatelé koní, kteří museli dohlížet na stáje, ale také na blízké okolí, protože klid v Hostouni byl jen fikcí, válka pokračovala jen několik kilometrů odtud.“
„V Hostouni zatím zdejší ‚kovbojové‘ z Troop A žili v počtu 135 mužů při ostraze stájí v ‚zemi nikoho‘, tak trochu zapomenutí a trochu na válku zapomínající,“ popisuje Jindřich Marek přelom dubna a května 1945.
Poslední – a zřejmě nejsložitější – fáze operace Cowboy odstartovala 15. května 1945 nad ránem. To se z Hostouně směrem do Bavorska vydala dlouhá kolona. Na korbách nákladních aut se vezly klisny a hříbata, větší a starší koně vytvořili dlouhé špalíry. Provázeli je jak američtí osvoboditelé, tak jejich němečtí ošetřovatelé.
Foto: Ondřej Stratilík
„Američané v květnu 1945 z tohoto stáda evakuovali přes Všeruby do Bavorska ve dvou transportech 380 koní. Dalších 260 koní z hostouňských stájí, kteří pocházeli z území Sovětského svazu, převzal k obnově slávy kabardinského a donského chovu 20. září 1945 major veterinární služby doktor Babarin z Rudé armády.“
„Tažní koně a plemenní angličtí plnokrevníci – desetiletý Jeremy a dvanáctiletý Hollweg – zůstali české vojenské správě,“ vypočítává Jindřich Marek.
Cesta karavany skončila po čtyřiceti kilometrech v německém městě Furth im Wald. Odtud se koně dostali do různých koutů Evropy a lipicáni zpátky do Vídně. Některá zvířata pak odplula v lodích přes Atlantik do Spojených států.
Angažoval se sám Patton? Pravděpodobně ne
A jak to je s tím rozšířeným mýtem, že v záchraně koní z Hostouně před vyhladovělými Sověty, kteří by prý snědli cokoliv, se angažoval sám generál Patton?
Podle historika Jindřicha Marka jde o výmysl. V té souvislosti cituje slova Louise Holze, tehdejšího podřízeného Reeda.
„Není to pravda. Zmocnit se koní bylo osobní rozhodnutí našeho velitele. Když 7. května 1945 žádal velitel vídeňské císařské školy lipicánů plukovník Alois Podhajsky v Bavorsku Pattona o ochranu jeho koní a škola byla Pattonovi předvedena, ten se teprve dozvěděl o úspěchu naší skupiny. Já byl tenkrát k tomu celkem lhostejný, moc mi to neříkalo. O všem rozhodla velká láska plukovníka Reeda ke koním. Každá jednotka mívá své hrdiny. Tím naším byl Reed,“ řekl Holz.
Hostouň a poslední funkční hřebčín ve Svržně, odkud Pattonovi vojáci před 80 lety zachránili stovky koní (6. 5. 2025)
Hostouň a hřebčín, odkud Pattonovi vojáci před 80 lety zachránili stovky koní (6.5.2025) | Video: Ondřej Stratilík
