Žijí vysoko v horských pralesích Nové Guineje. Právě odlehlost jejich domova je posledních třicet let skrývala před výzkumníky. Jednoho z největších hlodavců světa, velekrysu Mallomys istapantap, se nyní jako prvnímu podařilo naživo vyfotografovat vědci Františku Vejmělkovi z Biologického centra AV ČR a Jihočeské univerzity. „Místní samozřejmě o zvířatech, co tam žijí, vědí moc dobře,“ říká.
Druh velekrysy, který jste studoval, žije vysoko v mlžných horách Nové Guineje. Jaké pro vás bylo procházet tímto těžce přístupným územím?
Upřímně řečeno, největší výzvy byly sociální. Já pracuji se savci, nedělám hmyz nebo třeba rostliny. Pro místní domorodé lovce je to logické a jednoduše uchopitelné, takže jsme spolu chodili do lesa a lovili jsme. Chápou to mnohem víc, než kdybychom třeba sbírali a měřili listy.
Je pro domorodce velekrysa známý druh?
Ano. Jen nerozlišují druhy, ale zda jsou zvířata velká a dají se sníst, nebo jsou malá a nemá cenu je lovit. Místní samozřejmě o zvířatech, co tam žijí, vědí moc dobře. Nová jsou jen pro nás, lidi ze Západu.
A do které z kategorií „jíst“ a „nejíst“ pro domorodce spadá velekrysa?
Samozřejmě do jedlých. Je to největší hlodavec, který v té oblasti žije, i jedno z největších zvířat, která tam můžete najít. Takže je to rozhodně kategorie „jíst“.
Velekrysu Mallomys istapantap vědci popsali až v roce 1989. Proč k tomu došlo teprve relativně nedávno?
Ona byla popsána v roce 1989, ale poprvé ji ulovili už v 30. letech. Nová Guinea byla totiž v době kamenné a pak tam najednou začala létat letadla a nastala druhá světová válka. A zhruba v té době tam začali jezdit Evropané a Američané. A všechno bylo nové. Skoro všechna zvířata, co tam žijí, jsou endemická (tedy nežijí nikde jinde na světě, pozn. red.). Ta se pak zastřelila, vycpala a strčila do muzea a tam zůstala. A teprve v roce 1989 tuto ulovenou krysu popsali jako nový druh na základě starých vycpanin a lebek sesbíraných od domorodců. Poslední záznam o tomto druhu jsem pak našel z roku 1994, poté nebylo známé nic.
Jde o druh, který žije vysoko v nepřístupných horách?
Přesně tak. Tento druh jsem našel od tří tisíc metrů nahoru. Jsou to velehory porostlé hustými pralesy. Všechna půda tam patří domorodcům, takže tam člověk nemůže jen tak zajet, ale je potřeba s nimi úzce spolupracovat, vše domluvit a vzít si místní průvodce. Lze to přirovnat k tomu, kdyby do české vesnice přijel vědec třeba z Japonska a začal spolupracovat s místními myslivci.
Byl jste jedním z prvních lidí ze Západu, který v ruce držel exemplář, jenž nebyl vycpaný?
Hlavně jsem byl první, kdo to zvíře vyfotil a natočil živé a v přírodě. Byl jsem první, kdo přinesl měření samců. Všechny dříve popsané exempláře byly zatím jenom samice.
Místní lidé nežijí tak vysoko, v třech tisících metrech nad mořem už bývá zima – proto je ta krysa taky tak chlupatá – a bývá tam v noci námraza. Lidé, se kterými jsem spolupracoval, žijí o pár set metrů nad mořem níž a nahoru chodí jen občas lovit. Krysu tak nenachází kolem své vesnice, ale je to rozhodně běžnější, než jsme si mysleli. Exemplářů je v muzeích po celém světě asi padesát a naprostá většina jsou jen lebky, sem tam kůže. Z toho to vypadalo, že jde o vzácné zvíře. Ale když jsem byl v táboře v horách, jednou nám vlezla přímo do tábora a ulovil ji pes. Takže jsou asi mnohem běžnější, než jsme si mysleli. Jen se nedají chytit klasickými metodami, čili do pastičky na myši, protože jsou tak velké. A také žijí v nepřístupných oblastech.
Jak se vám ji tedy podařilo natočit?
Na fotopast. Od domorodců jsem se naučil stopovat zvířata. V hustém lese jsem narazil na kládu přes potok, která byla svrchu trochu odraná. Věděl jsem také, že tam žádní lidé nechodí, takže jsem si říkal, že to musí být od něčeho velkého. Dal jsem tam fotopast, nechal ji běžet deset nocí. A pak tam čekalo příjemné překvapení.
Žije velekrysa v norách?
Tento konkrétní druh ano. Žije na horní hranici lesa, má relativně krátký ocas a zavaIité tělo. Domorodí lovci říkali, že jejich psi je občas vyhrabou v noře. Její příbuzný druh, který žije v nadmořské výšce o kilometr níže, je zaměřený zase na pralesy a je naopak hodně stromový. Pravděpodobně žije v mechových hnízdech v dutinách stromů. Vidíte pak, že má například mnohem delší ocas. Můj výzkum také objevil, že je nikdy nenajdete na stejném místě ve stejné nadmořské výšce.
Horské pralesy Nové Guineje zatím nejsou příliš prozkoumané. Kolik myslíte, že tam na nás čeká podobných překvapení?
Neřekl bych, že nás nějaké čeká u vačnatců, protože jsou hodně popsáni. Co se týče hlodavců, což je druhá velká skupina savců, která tam žije, myslím, že je tam velký potenciál druhové bohatosti, která je naprosto neznámá. Obzvlášť, když teprve teď začínáme s genetikou. Byl jsem totiž první, kdo ta zvířata analyzoval geneticky. A to jsou výsledky jen z jedné hory.
Vyprávěli vám místní lovci o nějakém zvířeti, u kterého jste si říkal, že by mohlo jít o nový, nepopsaný druh?
Párkrát se to stalo. Ale je třeba mít na paměti, že chtějí návštěvníka potěšit. Takže musíte vyfiltrovat věci, které nejsou pravda. Jednou jsem jim třeba ukázal obrázky obrovských vyhynulých zvířat velikosti medvěda a oni hned říkali, že to tu určitě žije. Jindy mi říkali o zvířeti, které je velké asi jako velekrysa, ale živí se dravě. Takových vačnatců moc není. Říkali, že se to jmenuje puzzi. Já nad tím přemýšlel a po několika týdnech mi došlo, že mají na mysli kočku domácí – pussy.
