Ve věku 78 let zemřel Jiří Bartoška. Filmografie tohoto herce, oblíbeného i díky charismatu, čítá desítky rolí. Zapsal se například v trilogii z pravěké Osady Havranů, jako lékař záchranné služby v seriálu Sanitka či v komedii Teorie tygra, za niž získal Českého lva. Přes tři desetiletí stál také v čele filmového festivalu v Karlových Varech, který po sametové revoluci pomohl znovu vybudovat.
Podle knihy Filmové profily, vydané Československým filmovým ústavem v osmdesátých letech, Jiřího Bartošku „statná mužná postava a výrazná tvář předurčily k postavám drsných chlapů kladných i záporných“. Nicméně když přišla nabídka na první hlavní roli ve snímku pro kina, byl už téměř třicátník.
Jako stavební inženýr, jehož od scestí zachrání stavba dálnice, se v budovatelské moralitě Hřiště potkal s Karlem Högerem, pro něhož šlo naopak o jednu z posledních hereckých příležitostí. „Když jsem měl rok nato svatbu, tak pan Höger mi napsal dopis. Ale já jsem ten dopis dostal loni. Nestačil ho odeslat, protože zemřel,“ vzpomínal Bartoška v roce 2001 na zvláštní dodatečný pozdrav od svého už zesnulého kolegy.
Z Bartoškových začátků před kamerou reprízy připomínají spíše pravěkou trilogii podle knih Eduarda Štorcha, v níž se vracel jako mladý lovec Sokol. Jeho filmografie začala čítat několik položek každý rok, dramata, kriminálky i televizní inscenace. Například uniformu pohraničníka oblékl v dramatu Drsná planina nebo se objevil v obsazení Páralova Katapultu coby proutník hledající únik ze stereotypu.
„Na svoje filmy nechodím, proto můžu točit další,“ žertoval Bartoška. V osmdesátých letech natočil také své asi nejznámější seriály. Pro diváky se tak stal především lékařem v Sanitce, ale také vlasteneckým tenťákem z Cirkusu Humberto a rodičem z My všichni školou povinní.
Na stejných prknech jako Havel
V listopadu 1989 stál Jiří Bartoška na „balkonu revoluce“ spolu s Václavem Havlem. Hercův podpis se najde na antichartě, ale signoval také prohlášení Několik vět a petici za propuštění Václava Havla z vězení.
Oba také prošli Divadlem Na zábradlí, Havel coby jevištní technik a dramatik, Bartoška o něco později na této scéně hrál. Zůstal až do devadesátých let, kdy spolu s dalšími kolegy odešel a nedaleko založili Divadlo Bez zábradlí.
Před pražským angažmá působil Bartoška v Činoherním klubu v Ústí a krátce na Provázku v Brně, když dokončil tamní JAMU. Na školu ho prý z hecu přihlásila Jana Švandová s Eliškou Balzerovou, na přijímačky ho tehdy připravoval Bolek Polívka.
Na jevišti byl Bartoška třeba Macbethem nebo Donem Juanem, dvakrát se vrátil v Kunderově variaci Jakub a jeho pán. Mnoho sezon se na repertoáru držela také komedie Moje hra, kterou prakticky celou odehrál v rakvi. Setkal se na prknech s režiséry, jako byli Evald Schorm nebo Jan Grossman. „Divadlo byla šlehačka na dortu a filmem si člověk vydělával na živobytí,“ nechal se slyšet Bartoška.
A devadesátá léta mu přinesla jeho nejvýraznější dramatické role. Nominaci na Českého lva mu vynesla postava faráře ve snímku Je třeba zabít Sekala. Vesnice uprostřed druhé světové války je sužována vedrem i sedlákem terorizujícím své sousedy.
Scénář Jiřího Křižana atmosférou a intimní studií násilí připomíná o dvacet let starší film Stíny horkého leta. V příběhu z poválečného období se objevil v záporné roli jednoho z banderovců (a světlovlasé paruce), kteří drží jako rukojmí rodinu statkáře.
Prezident filmového festivalu
Mezi hercovými tituly je snímek zajímavý ale zejména tím, že zvítězil v roce 1978 na festivalu v Karlových Varech. Tehdy v západočeských lázních soutěžily filmy ob rok, o „áčkovou“ kategorii se totiž Vary střídaly s přehlídkou v Moskvě.
Bartoška tehdy nemohl ani tušit, že v čele karlovarského festivalu bude stát většinu jeho porevoluční historie. Společně s filmovou publicistkou Evou Zaoralovou se chopil potřebného restartu.
„V roce 1993 se stát rozhodl, že festival není perspektivní a že ho zruší. Načež kulturní obec říkala: Probůh, je to druhý nejstarší festival na kontinentu. A tak se založila nadace. Jenže nadace je brouk, který leží na zádech, hrabe nohama a čeká, až ho někdo otočí; popojde pár metrů a zase je na zádech. Když neseženete prachy na zrestaurování goblénů, necháte je v depozitáři a pak je někdy opravíte, ale festival je ve stejný čas na stejném místě. Navíc hodně lidí z východní Evropy, když to řeknu takhle vulgárně, čekalo na to, aby si od nás vzali áčkový festival,“ vzpomínal v Interview ČT24 na začátky.
Náprava komediálního deficitu
Funkce festivalového prezidenta Jiřímu Bartoškovi ale nezabránila hrát. A získal svého prvního Českého lva – za příběh Všichni moji blízcí o osudu židovské rodiny těsně před začátkem druhé světové války, mimo jiné připomíná záchranu dětí z protektorátu Nicholasem Wintonem. Bartoška se kvůli roli v tomto snímku prý naučil hrát na housle.
Na třetí nominaci na Českého lva si musel počkat do roku 2016, kdy diváky bavil v komediální Teorii tygra. V pozdějších letech si tak napravoval deficit komediálních rolí zejména z první poloviny své herecké dráhy, kdy ho režiséři obsazovali spíš do dramatických poloh.
K divácky úspěšným titulům z Bartoškovy filmografie v novém miléniu patřily i další komedie – Líbáš jako Bůh a pokračování Líbáš jako ďábel v režii Marie Poledňákové. S nebem a peklem měla co do činění i jeho vedlejší, ale důležitá role Pána Boha v pohádce Anděl Páně.
V roce 2001 v rozhovoru s Markem Ebenem se přiznal, že hraní se nejspíš nedovede vzdát ani na penzi. „Říká se, že herec umírá na jevišti,“ vysvětlil.
