Válka s Ruskem? Bylo by pošetilé se nepřipravovat, hodnotí exdiplomat

Je čas prozkoumat možnosti jaderných a moderních nekonvenčních zbraní, řekl nedávno v polském parlamentu premiér Donald Tusk. Takže kdy se můžeme těšit na Polsko vyzbrojené jadernými zbraněmi?

Ono to vlastně zajímá více česká média než ta polská. My to už bereme s jistou dávkou sebeironie, protože víme zároveň, že Polsko se už 40 let pokouší o to vybudovat jadernou energetiku a stále se to nedaří. Ale sebeironii stranou, určitě velice silně zazněla opakovaná slova, především prezidenta Andrzeje Dudy, který zmiňoval nutnost bavit se o zapojení Polska do sdílení jaderných nukleárních kapacit v rámci NATO. Když to vyslovil před více než rokem, sklidil za to posměšky…

Teď se asi už nikdo nesměje…

Rozhodně teď se nikdo nesměje. Prezident Duda má určitý dar otevírat témata, která v daném okamžiku přijdou všem jako poněkud nadsazená, ale po roce se ukazuje, že se z toho vlastně stává nová norma. Před dvěma lety takhle zahájil téma tří procent hrubého domácího produktu (HDP) na obranu v rámci NATO. Tehdy se mu všichni posmívali – a teď je to všeobecně akceptovaná nutnost.

Co na to spojenci v NATO?

Máme trochu problém s mentálními mapami našich spojenců. S přihlédnutím k rozdílům mezi starými a novými (i po 25 letech) státy. Ty staré mají pořád někde vzadu v hlavě myšlenku, že nesmíme až tak moc to Rusko dráždit. Právě třeba v tom smyslu, že poskytneme zemím východního křídla jaderné kapacity.

A co tedy ty vlastní jaderné zbraně? Jejich vývoj i udržování by stálo miliardy eur.

Osobně soudím, že peníze v rámci polského obranného rozpočtu by se na to i našly. Spíš tu není reálná vůle onen projekt realizovat. On je to určitý styl politiky, který má Donald Tusk velice rád. Že jednou za čas hodí do mediálního prostoru nějaké silné téma, silný projekt, o kterém se chvíli mluví, ale pak se ani nerealizuje. Takhle třeba hovořil o tom, že Polsko bude pořádat olympijské hry.

Takže od té doby, co o tom Donald Tusk mluvil v březnu v parlamentu, se nic reálného nestalo?

Já o ničem nevím.

Tusk také zmínil, že jedná s Paříží o možnosti rozšíření francouzského jaderného deštníku a že se jedná o obranné dohodě mezi Paříží a Polskem.

Co se týče samotné smlouvy s Francií, tak ta je připravována. A pokud je mi známo, měla by být podepsaná v červnu během setkání s prezidentem Emmanuelem Macronem. Údajně je to dokument, který už je ve velmi pokročilém stadiu a údajně je až překvapivě daleko jdoucí ve svých závěrech. Opravdu je to silná spojenecká smlouva. Polsko by se tím mělo dostat do stejné ligy, jakou hraje pro Francii například Německo. Polsko zkrátka v tuto chvíli hledá cesty, jak budovat nějaké ad hoc regionální spojenectví – a dohoda s Francií je určitě jeden z těch pilířů. Druhým je posílená spolupráce v rámci Baltského moře, s baltskými a skandinávskými státy. A zmíním také cestu do Turecka, kterou Tusk podnikl před měsícem.

Přišlo mi, že si turecký prezident Recep Tayyip Erdogan Donalda Tuska oblíbil. Vypadalo to jako velmi srdečné setkání. 

Ano a je to prostě racionální způsob vedení zahraniční politiky v těchto těžkých, nejistých a nevyzpytatelných časech. Je samozřejmě vtipné si přečíst, co psali politici z tábora Donalda Tuska, když se jejich konzervativní předchůdci pokoušeli o nějakou bližší spolupráci s tím „krvavým diktátorem Erdoganem“. Ale teď prostě vnímáme Turecko jako zemi, která je zkrátka nezbytně nutná, pokud chceme vlastními silami budovat nějakou bezpečnostní hráz proti ruskému imperialismu.

Počítá Polsko s možným odchodem Američanů z Evropy a s tím, že by se v případném konfliktu s Ruskem ocitlo bez podpory USA?

Myslím, že ne. Stále se hraje o to, aby se americká přítomnost udržela v co nejvyšší míře. Aby se nějak uspokojily v podstatě politické požadavky nové americké administrativy.

Polsko svými výdaji na zbrojení musí dělat Donaldu Trumpovi radost, nebo ne?

To samozřejmě ano, ale na druhé straně americká administrativa mluví o tom, že chce omezit svoji přítomnost. A chce, aby Evropa převzala větší část obranného závazku. Pro Varšavu je však úhelným kamenem celého polského uvažování o bezpečnosti bilaterální vazba se Spojenými státy. A stále je tam snaha tu vazbu udržet alespoň v nějaké omezenější podobě.

Vzpomínám, jak mě před několika lety při hovorech s lidmi z polského bezpečnostního establishmentu překvapilo, že o válce s Ruskem v horizontu několika let uvažovali jako o rozhodně ne jisté, ale jako o možné záležitosti. Jako o něčem, na co se musí reálně připravovat. Platí to pořád?

Bylo by naprosto pošetilé to nebrat v potaz. Ohroženější jsou však v tuto chvíli tři pobaltské republiky. Ty poskytují větší prostor pro rychlý úder, ze kterého by se Západ nestihl vzpamatovat. Musíme však chápat obrovský rozdíl mezi českou situací a polskou situací. Polsko má přímou hranici s Ruskou federací. Pár desítek kilometrů od svých hranic má rakety s jadernými hlavicemi, které dokážou dosáhnout jakýkoliv bod na území Polska během pár minut. Polsko má také velmi dlouhou hranici s Běloruskem, kde ruská armáda operuje tak, jak se jí zlíbí. A máme tady stovky a tisíce signálů, že ta válka v nějaké podobě vlastně je vedena, ta podprahová, hybridní válka, a je to nesmírně úzká hrana mezi přerodem do reálného konfliktu.

Doporučuji teď na stanici HBO sledovat polský seriál Východní křídlo, který se týká právě situace v Suvalském průsmyku, což je jedno z těch nejzranitelnějších míst. Vypráví o tom, jak tenká je ona linie mezi mírem a válkou. Polsko musí brát toto v potaz, stejně jako to, že 90 procent pomoci Ukrajině putuje přes Polsko. Nebo že v případě krize v Pobaltí se opět celá logistika Severoatlantické aliance bude opírat o polské přístavy a polské dopravní uzly. 

Panuje v tomhle ohledu pořád ještě v Polsku ten stoprocentní konsenzus, že Rusko je nepřítelem? 

Určitě ano. Mění se různé nálady v různých otázkách, ale nikdo až na nějaké naprosto okrajové politické síly nezpochybňuje to, že Polsko ohrožuje snaha o renesanci ruského impéria že je povinnosti Polska vynaložit maximum úsilí k tomu, aby budovalo nějaké autonomní obranné kapacity.

A platí pořád ještě ten samý konsenzus o pomoci Ukrajině a Ukrajincům?

To je samozřejmě složitější otázka, protože ve společnosti se poměrně zásadně změnilo vnímání Ukrajiny. Polsko sehrálo na začátku války klíčovou roli – jako první poskytlo Ukrajině ve velkém vojenskou pomoc a bylo lídrem koalice zemí, které tlačily na maximální vojenskou pomoc Kyjevu. I jako společnost sehráli Poláci úžasnou roli v té obrovské uprchlické krizi. Šlo o jeden z nejklíčovějších momentů polských dějin po roce 1989. Jeden z nejsilnějších i v osobním smyslu – pro mě i pro většinu Poláků. 

Ale něco se asi změnilo…

Ano, po těch třech letech do toho pochopitelně vstoupila realita, která je různá. Lidé si stěžují třeba na frontu u doktora nebo na dávkovou turistiku, kterou provozují desítky, možná stovky tisíc Ukrajinců, kteří nebydlí v Polsku, ale přijíždí jen pobírat některé sociální dávky. A došlo i k opakovaným střetům s ukrajinskou diplomacií, která zkrátka – abych to řekl s Donaldem Trumpem – ne vždy projevila dostatek vděku. A ztratila příležitost udělat několik gest, která by velice pomohla.

Jaká gesta? 

Například mám na mysli v Polsku velice živé historické téma, exhumaci obětí volyňského masakru z let 1943-1944. Šlo o Poláky povražděné ukrajinskými nacionalisty za druhé světové války. To i 30 let po vzniku nezávislé Ukrajiny a nezávislého Polska není dořešeno. Nemají své hroby, nemají žádné památníky, jejich potomci nemají kde zapálit svíčku. Je to stále v jakémsi vakuu paměti.

A co ekonomika?

Svoji roli sehrály obchodní války mezi Polskem a Ukrajinou. Byly spojené se vstupem ukrajinského zboží na polský trh, aniž by muselo splňovat ty samé přísné evropské podmínky, jež musejí splňovat polští zemědělci. To je prostě série událostí, které tak nějak bohužel vedly k tomu, že společenská nálada se proměnila. Ale co je podstatné zdůraznit: nikdo nepřeje Rusku vítězství, všichni přejí vítězství Ukrajině. Vědí, že existenční boj, který Ukrajina vede, je v našem zájmu a je třeba ho podpořit.

Co se trošku mění, je touha po větší asertivitě Polska ve vztazích s Ukrajinou. A ona touha po asertivitě je akceptována opět celým politickým spektrem. Když se díváme na prezidentskou kampaň, tam všichni ti kandidáti rádi sem tam utrousí nějakou poznámku o tom, že je potřeba být trošičku tvrdší a nejenom dávat, ale i něco za to získávat zpět.