Hony na čarodějnice prostupovaly celou Evropou téměř čtyři století. Byly při nich upáleny nebo jinou trýznivou smrtí zemřely desítky tisíc lidí. Minimálně pět stovek obětí měly procesy v českých zemích. Neumíraly však pouze ženy, v mnoha případech byli souzeni i muži, ukazují podrobná data.
Byla obviněna, že připravovala kouzelné lektvary. A to ji stálo život. Služebná Anička z Uherského Hradiště je první doloženou obětí čarodějnických procesů v českých zemích. Popravena byla v roce 1494. V průběhu následujících čtyř století skončilo v českých zemích na hranici nebo bylo jiným způsobem umučeno zhruba pět set nevinných. A to nejen žen, ale i mužů.
Část případů dopodrobna zanalyzovali výzkumníci Masarykovy univerzity. K dispozici jsou tak detailní údaje o více než dvou stovkách případů z patnáctého až osmnáctého století. Datová redakce Aktuálně.cz na jejich základě připravila podrobnou mapu. Zároveň do ní přidala i celková čísla za případy z Jesenicka, Šumperska a okolí Velkých Losin, které prozatím nejsou podrobně zmapovány. Výsledek? Celkem během procesů zahynulo v českých zemích přinejmenším pět set „čarodějnic“.
Při použití práva útrpného, tedy během mučení, se téměř všichni obvinění ke smyšleným činům přiznávali a zároveň uváděli jména dalších lidí, čímž se dramaticky zvyšovaly počty obětí. Pouhé vyslovení jména totiž znamenalo téměř jistou smrt.
Někteří z obviněných zemřeli už při mučení, zbytek byl odsouzen k upálení, popravě, stětí hlavy nebo pohřbení zaživa. Nejčastějšími mučicími praktikami bylo použití španělské boty nebo nasazování palečnic, které rozdrtily kosti na nohou. Ojedinělé nebylo ani natahování na žebřík spojené s pálením částí těla rozžhaveným železem.
Na hranici končili i muži
V největších procesech na českém území, tedy na severu Moravy, mezi oběťmi většinou převažovaly ženy. Na Jesenicku to bylo až 95 procent. Podle historičky a archivářky Michaely Neubauerové ze Státního okresního archivu Jeseník bylo důvodem to, že byly považovány za slabé, a tím pádem náchylnější k pokušení ze strany ďábla.
Nicméně během procesů netrpěly pouze ženy. Jak ukazují data Ústavu religionistiky Masarykovy univerzity, v menších procesech byl poměr obviněných žen a mužů poměrně vyrovnaný. A třeba na Nymbursku lze zaznamenat vyšší počty mužských obětí.
Mezi obviněnými se nezřídka objevily i děti. Příkladem může být dětský čarodějnický proces z roku 1644. V jezuitské škole na Malé Straně údajně devatenáct chlapců ve věku od osmi do sedmnácti let vyvolávalo ďábla. Nakonec však byli všichni propuštěni.
Nejčastěji byli lidé obviňování z tzv. maleficia, tedy magie, která škodila lidem, dobytku nebo majetku. Podle smolných knih obvinění „škodili lidem, používali kosti z kostnice“, „odnášeli části oděvů a těl oběšenců“, „pomocí ďábla vyráběli myši“, „přičarovávali si zákazníky do hospody“.
Za špatnou však byla považována i bílá magie v podobě ochrany dobytka, uzdravování nemocných dětí nebo zlepšení chuti piva. Obvinění z paktů s ďáblem celkově byla méně častá, nicméně stále poměrně rozšířená; stejně jako nařčení z výroby lektvarů lásky.
Nejvíc obětí je z Německa
V rámci Evropy se nejvíc procesů konalo v Německu, kde inkvizitor Heinrich Kramer vydal text Malleus Maleficarum, překládaný do češtiny jako „Kladivo na čarodějnice“. V něm dokumentoval představy o nadpřirozených silách a zároveň čarodějnictví označoval za kacířství, jež by se mělo trestat mučením a smrtí. Chtěl tím posílit intenzitu honů na čarodějnice a ustálit jejich formu.
Přestože se procesy všeobecně spojují s katolickou církví, případ Německa, kde se zrodila protestantská reformace, ukazuje, že to nemusí být pravidlem. Naopak v silně katolických zemích, jako byla Itálie, Španělsko nebo Irsko, byl počet procesů mnohem nižší.
Možná nejznámějším případem čarodějnických procesů ve světě je díky knize a následnému filmovému zpracování případ z amerického Salemu. Zatímco evropské procesy tou dobou měly již svůj vrchol za sebou, v americkém městě bylo v roce 1692 obviněno více než dvě stě obyvatel z provozování magie. Celkem zde zemřelo dvacet nevinných lidí, většina oběšením.
Kladivo na čarodějnice
Z literárního zpracování jsou známé procesy i na Šumpersku a Losinsku na severní Moravě. Klíčovou osobou v tamních procesech byl právník Jindřich František Boblig z Edelstadtu, dnešních Zlatých Hor. Jeho příběh vypráví film Otakara Vávry z roku 1970 Kladivo na čarodějnice, který je založený na stejnojmenném románu Václava Kaplického z roku 1963.
Boblig byl zkušeným žákem inkvizitora Ferdinanda Zachery z Nisy a zároveň už v minulosti působil jako přísedící u jesenických procesů. V mládí studoval právo, ale později studia přerušil a místo toho zasedl v nově vznikajícím tribunálu.
Ještě donedávna se předpokládalo, že ho k tomu vedla vidina zbohatnutí, novější poznatky historiků však tuto domněnku zpochybňují. „Boblig dostával poměrně vysoký fixní plat plus diety a další požitky, nicméně neprofitoval z majetku odsouzených,“ říká archivář hlavního města Prahy Petr Kreuz.
Faktem však zůstává, že v procesech figurovaly především movitější oběti. Nejznámějším příkladem je Marie Sattlerová, příslušnice jedné z nejbohatších rodin v Šumperku. Spolu s manželem Kašparem provozovali hospodu, vlastnili barvírnu plátna a velký hospodářský dvůr. Sattlerová se během mučení přiznala k provádění čarodějnictví a zároveň uvedla jako spoluviníky jak vlastní příbuzné, tak váženého šumperského děkana Kryštofa Aloise Lautnera. Tak se postupně mezi obviněné dostávali příslušníci nejbohatších vrstev.
Čarovali, nebo ne?
Názory současných historiků na to, co se skutečně během čarodějnických procesů dělo, se rozcházejí. Podle historika Jaroslava Čechury skutečně existovala čarodějnická sekta na Jesenicku, která sestávala primárně z žen a scházela se na Petrových kamenech. „Byly tam velké sabaty, na které se sjížděli lidé z okolí sedmdesáti kilometrů. Prováděli magické praktiky, pilo se a vládla uvolněná morálka,“ vyjmenoval.
Jeho názor však budí u některých kolegů kontroverze. „Je to nesmysl. Ti lidé byli stoprocentně nevinní. Vůbec není dokázaná věc, že by čarodějnická sekta existovala. Primárně vycházet jen z výslechů a soudních písemností je velmi nespolehlivé, u čarodějnic zvlášť, a může vést k iracionálním závěrům,“ reagovala Michaela Neubauerová ze Státního okresního archivu Jeseník.
Podle Petra Kreuze pak někteří lidé prováděli určité rituály, aby dosáhli nadpřirozených výsledků. „Zajisté ale nelze říct, že by jich skutečně dosahovali a tak škodili lidem nebo přírodě,“ uzavřel.
Afrika čaruje dál
Čarodějnické procesy však nejsou pouze historickou kuriozitou. Nadále se dějí v mnoha zemích globálního jihu, a to zejména v Africe. Tamní pojetí čarodějnictví se liší od toho evropského, které už od dob osvícenství popírá existenci magie.
V Tanzanii, Kamerunu nebo Togu lze odsoudit člověka na základě expertizy šamana například za to, že někomu uškodil zlým pohledem. „Tyto hony si od 60. let 20. století vyžádaly vysoké desítky tisíc obětí, tedy více obětí než všechny evropské a severoamerické kouzelnické a čarodějnické procesy v 15. až 18. století dohromady,“ uzavírá Kreuz.
