Půl století po pádu Saigonu si jizvy nesou Vietnam i USA

„Ukázalo se, že nepřítelem ve Vietnamu jsme my sami. Na mysl mi přišla věta (herečky) Mae Westové: ‚Byla jsem Sněhurka, ale nechala jsem se unášet,‘“ hodnotí americké vojenské angažmá stíhací pilot a kapitán John Borling, jenž působil ve Vietnamu mezi lety 1965 až 1973.

Většina amerických vojáků šla podle něj do akce s jistotou „spravedlivého boje za ukončení komunistické agrese“. Sám Borling byl zraněn a zajat protivníkem, který s ním roky zacházel s brutalitou jako s válečným zločincem, nikoli zajatcem, než se dostal zpět do vlasti. „V roce 1975 jsme oficiálně prohráli válku, ale pak jsme vyhráli mír. Vztahy s Vietnamem jsou ceněné. Nepřítel, přítel, vítěz, poražený jsou slova bezvýznamná v čase,“ soudí kapitán.

Prodloužená ruka studené války

Začátek konfliktu ve Vietnamu nemá na rozdíl od jeho konce pevně stanovené datum. Jeho kořeny sahají do dob vyhlášení nezávislosti země v roce 1945 a odmítnutí francouzské nadvlády ze strany levicových skupin v čele s Vietminhem. To vedlo k první indočínské válce, v níž Paříž utrpěla porážku. V roce 1954 bylo na konferenci v Ženevě dohodnuto rozdělení země na 17. rovnoběžce na Severní Vietnam pod nadvládou komunistů a prokapitalistický Jižní Vietnam.

Sjednocení jihoasijské země měly zajistit volby, jež se ale nikdy neuskutečnily a komunistické síly ze severu si daly za cíl dostat pod kontrolu celý Vietnam. Připravit půdu jim měli na jihu partyzáni z Vietkongu, jejichž úkolem bylo vyvolat povstání proti režimu v Saigonu.

V občanské válce se pak střetly síly Vietnamské lidové armády (VLA) a Vietkongu, podporované zejména komunistickými režimy Sovětského svazu a Číny, s jihovietnamskou armádou, za níž stály USA, ale i Austrálie či Nový Zéland. Konflikt se stal dalším dějištěm studené války a prohloubil rozdělení světa na Východ a Západ.

Spojené státy sice své síly ve Vietnamu měly v omezeném počtu dlouhodobě, naplno vstoupit do konfliktu se však zdráhaly. Zlom přišel v létě 1964, v době vlády prezidenta Lyndona B. Johnsona, kdy se Američané střetli se severovietnamskými hlídkovými čluny v Tonkinském zálivu. Kongres USA poté odsouhlasil rezoluci, jež povolila vzdušné údery na území Severního Vietnamu v rámci takzvané politiky zadržování komunismu. Na jihu se v roce 1965 vylodily jednotky USA a vystupňovaly hon na Vietkong.

Do Asie v dalších letech zamířily statisíce amerických vojáků, letadlové lodě i nové bombardéry B-52 a rozpoutala se jedna z nejbrutálnějších válek v historii, jež se rozšířila i do příhraničí Kambodži a Laosu a zanechala za sebou hluboké šrámy. Od března 1965 do srpna 1973 dopadlo na Vietnam a jeho dvě sousedící země víc než 7,6 milionu tun amerických bomb. Šlo o vůbec nejdelší a nejintenzivnější leteckou kampaň v dějinách. Zahynuly statisíce vietnamských vojáků z obou táborů a desetitisíce Američanů.

„Pro nás to nebyli civilisti“

Nejtvrdší daň si válka vybrala na civilistech, kterých zahynulo podle odhadů kolem dvou milionů. USA se během intervence dopustily celé řady zločinů, což spolu se značnými ztrátami vedlo ke vzniku nejrůznějších pacifistických hnutí, jež pořádala protiválečné protesty. Ty ještě zesílily poté, co se v roce 1969 americká veřejnost dozvěděla o masakru ve vietnamské vesnici My Lai z 16. března 1968.

Příslušníci námořní pěchoty USA tehdy podle vietnamských úřadů vyvraždili přes pět set neozbrojených vesničanů včetně více než 170 dětí. Američané se domnívali, že osada je baštou Vietkongu. Obyvatelé vesnice měli být v té době podle velení na trhu a ve vsi se měli zdržovat pouze partyzáni. Akce se zúčastnilo asi 120 příslušníků roty Charlie prvního praporu 20. pěší divize z 11. výsadkové brigády, kteří byli frustrováni stále se stupňujícími útoky partyzánů a ztrátami ve vlastních řadách.

„Pro nás to nebyli civilisti,“ řekl později při vyšetřování jeden z vojáků. „Sympatizovali s Vietkongem, pro nás tedy byli partyzány. Nebyla alternativa. Uniklý Vietkong se otočí a zabije vás.“ Vojáci také srovnali se zemí tři sta domů a vybili osm set kusů dobytka. Až později se zjistilo, že byli ve vesnici nanejvýš čtyři ozbrojení partyzáni a několik dalších neozbrojených. Z roty byl zraněn jediný americký voják, který se ovšem sám postřelil do nohy.

Před soudem skončily v souvislosti s masakrem více než dvě desítky obviněných, odsouzen byl však jen velitel William Calley. Ten dostal doživotní trest, za mřížemi nicméně strávil pouhé tři dny, než ho tehdejší šéf Bílého domu prezident Nixon omilostnil.

Postrach jménem napalm

Vietnam během války zamořily miliony litrů jedovatých chemikálií, včetně neblaze proslulého herbicidu Agent Orange, který američtí vojáci používali na ničení džungle. USA až v roce 2012 přiznaly rozsah použití chemických zbraní a začaly se podílet na likvidaci zasažených oblastí. Podle vietnamských úřadů chemikálie zasáhly miliony lidí, u nichž se objevily defekty a nemoci, Washington ale čísla zpochybnil.

Ničivou zbraní byl rovněž napalm, což je vysoce hořlavá látka, kterou používali vojáci USA v džungli, ale i bombardéry, jež shazovaly napalmové bomby ze vzduchu a ničily celé vesnice. Symbolem války se stala černobílá fotografie Nicka Uta z roku 1972, na níž dezorientované vyděšené děti prchají před napalmem.

Nahá dívka na snímku ze sebe strhla hořící šaty a v pozadí je vidět hořící vesnice. Šlo o útok jihovietnamské armády na údajné skrýše Vietkongu, při kterém jeden z letounů omylem shodil napalm na civilisty.

„Viděla jsem klesající letadlo a pak čtyři padající bomby. Všude kolem mě byl oheň. Pak jsem spatřila plameny na svém těle, hlavně na levé ruce. Oblečení mi shořelo,“ vzpomínala dívka ze snímku Kim Phucová o mnoho let později. „Jeden voják se mi snažil pomoci a dal mi napít. Pak mi vodou polil tělo. Když ale na napalm nalijete vodu, jsou popáleniny daleko hlubší. Byla to neskutečná bolest. Ztratila jsem vědomí,“ dodala.

„Napalm je ta nejstrašnější bolest, jakou si dovedete představit,“ prohlásila dále Phucová, jež utrpěla popáleniny třetího stupně. Sama se uzdravila a později pomáhala v Kanadě dětem, které trpí v jiných válkách.

Ústup Američanů

Tlak na Washington i díky tomuto snímku dál sílil. Fotografie zasáhla v USA desetitisíce lidí, kteří se přidali k protiválečnému hnutí. Ruku v ruce s rostoucím počtem amerických obětí a sílícími demonstracemi přiměl Bílý dům pod vedením nového prezidenta Rucharda Nixona omezit účast ve válce. Podle nové strategie se měli více zapojit sami Vietnamci, začala takzvaná „vietnamizace“ války.

Američané také začali jednat o tom, jak dát od konfliktu ruce pryč. Dohodu o ukončení války a obnovení míru podepsali zástupci USA, severovietnamští a jihovietnamští politici v lednu 1973 v Paříži. Na jaře téhož roku americké vojenské angažmá skončilo, což značně oslabilo síly jihovietnamského režimu v Saigonu a otevřela se tak příležitost pro komunistický režim severu ovládnout celý stát.

Krátce před jedenáctou hodinou dopoledne zazněla 29. dubna 1975 v americkém rádiu předem nahraná zpráva, že teplota v Saigonu je „105 stupňů (Fahrenheita) a stoupá“, po níž následoval půlminutový úryvek z písně White Christmas, jenž signalizoval začátek nouzové evakuace Saigonu. Během 24 hodin se dostalo do bezpečí asi sedm tisíc Američanů a Jihovietnamců. O pouhý den později vstoupily severovietnamské jednotky do metropole a tamní vláda kapitulovala.

Úprk Američanů a hrůzu těch, co zůstali, mohli na fotografii posledního amerického vrtulníku odlétajícího ze střechy ambasády USA v Saigonu vidět lidé na celém světě. Snímek se objevil na titulních stranách řady světových deníků. Československé Rudé právo titulkem „Jižní Vietnam svobodný“ vítalo pád „loutkového proamerického režimu“ v Saigonu, vzápětí přejmenovaného na Ho Či Minovo Město.

Rozdělená vietnamská společnost

Pro miliony Vietnamců zůstává 30. duben 1975 symbolem osvobození. Na Den znovusjednocení jsou každý rok ulice posety národními symboly: zlatou hvězdou na rudé vlajce a socialistickými frázemi, uvádí britský Guardian. Padesáté výročí od konce konfliktu si letos země připomene vojenskou přehlídkou a ohňostroji.

„Nevím, co přinese budoucnost, ale tohle je pro mě dost dobrý život. Debaty mezi oběma stranami samozřejmě pokračují dodnes. Jen mám pocit, že kdyby země nebyla znovu sjednocena – kdyby válka pokračovala – všechno by bylo stále neuvěřitelně obtížné,“ řekl listu Los Angeles Times řidič Pham Phu Quy, podle něhož dnešní Vietnam znamená svobodu.

Pro řadu obyvatel ale znamenal pád Saigonu den, kdy byla země ztracena. Označují ho Černým dubnem či Národním dnem odporu. „Bylo to, jako by se svět zhroutil,“ řekla britskému listu Guardian uprchlice Thi Xa Nguyenová, která v té době žila v pobřežním městě Vũng Tàu, kam se stáhli vojáci jihovietnamské armády, a která od roku 1982 pobývá v Austrálii.

Samotný třicátý duben 1975 dál zůstává předmětem sporu, a to jak pro Vietnamce ve Vietnamu, tak i mezi vietnamskou vládou a diasporou, uvedl pro list Los Angeles Times profesor politologie na Oregonské univerzitě Tuong Vu, ředitel Americko-vietnamského výzkumného centra. „Letos však mluví trochu více o národním usmíření a sjednocení,“ dodal profesor.

Chudoba po sjednocení

V roce 1976 byla vyhlášena Vietnamská socialistická republika. „Sjednocení komunistického severu a jihu podporovaného Spojenými státy znamenalo obrovskou změnu pro miliony obyvatel. Pro ty, kteří nesouhlasili s komunistickým režimem, nastalo velice těžké období plné represí a převýchovných táborů. Mnoho z nich volilo cestu emigrace. Čísla se liší, ale odhaduje se, že jižní Vietnam (na lodi) opustilo více než 1,5 milionu lidí,“ uvedla pro web ČT24 vietnamistka Marta Lopatková z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.

Lidem spojeným s jihovietnamským režimem byly zabaveny soukromé nemovitosti, obchody a pozemky i bankovní účty. Pamětní místa byla zbořena a zemědělství kolektivizováno, což vedlo k dekádě hladomoru, píše USA Today. Jihovietnamští veteráni byli považováni za občany druhé kategorie, měli problém získat práci a museli se obejít bez ekonomické a sociální pomoci.

„Jak v severní, tak v jižní části Vietnamu došlo k obrovským škodám na infrastruktuře, zničení vesnic a měst. Další obrovskou ranou bylo používání defoliantů a herbicidů – známých jako agent Orange, kvůli kterým je půda v některých částech Vietnamu dodnes kontaminovaná. Důsledkem toho stále v těchto oblastech lidé trpí nejrůznějšími typy postižení,“ upozornila Lopatková.

První roky po válce se nesly ve znamení bídy a orientace země na Moskvu. „Po té zkáze trvalo dalších dvacet let, než se země začala jakžtakž zotavovat. Vietnam zůstal dost izolovaný, po válce pomáhaly Hanoji jen socialistické země, včetně tehdejší ČSSR, styky se Západem byly omezené, diplomatické styky s USA se obnovily až za (prezidenta USA Billa) Clintona,“ konstatoval vietnamista Petr Komers.

Ekonomické reformy

Určitá liberalizace odstartovala v roce 1986, kdy komunisté začali zavádět ekonomické reformy Doi moc s cílem vytvořit „socialisticky orientovanou tržní ekonomiku“. „Teprve v 90. letech země nabrala nový dech a dnes už je dynamickou hospodářskou mocností, kde nikdo netrpí hlady,“ poznamenal Komers. Podle Lopatkové reformy z poloviny 80. lety umožnily kromě nastartování ekonomiky i začlenění do mezinárodních organizací, normalizování vztahů a vytváření spojenectví.

Jizvy na duši i těle společnosti ale zůstávají. Podle Lopatkové tu je „mnoho mrtvých, ztracených, traumat z války, o kterých se příliš nemluví, protože Vietnam byl vítězem, což bylo to nejdůležitější“. „Konec války především přinesl sjednocení země, o něž Vietnamci usilovali celé století. A konečně i mír, byť ke klidu bylo ještě daleko, v roce 1979 vtrhla do Vietnamu pro změnu Čínská lidová osvobozenecká armáda,“ upozornil Komers.

Lopatková k tomu poznamenala, že kromě čínsko-vietnamského pohraničního konfliktu v roce 1979 měl na zemi dopad rovněž vietnamský vpád do Kambodži na přelomu let 1978 a 1979.

Prestiž Vietnamu na mezinárodním poli po válce ale vzrostla. „Pro většinu světa se stal Vietnam už podruhé symbolem statečného odboje proti velmocenské agresivitě – už slavné vítězství nad Francouzi v bitvě u Dien Bien Phu v roce 1954 inspirovalo protikoloniální hnutí po celém světě, brzy na to padly kolonie v celé Africe,“ dodal vietnamista.

Nevybuchlá munice

Vietnamská vláda však i po půl století po válce řeší praktické problémy, jako ten s municí. Podle místních úřadů 800 tisíc tun bomb nevybuchlo hned a pořád představuje smrtelné nebezpečí. Některé se najdou během výstavby, jiné lidé objevili v parcích nebo na zahradě.

Ho Van Lai Lai žil v dětství poblíž bývalé americké vojenské základny v centrální části Vietnamu, nedaleko „demilitarizované zóny“, která dříve oddělovala komunistický sever od kapitalistického jihu. Lai a jeho bratranci našli v písku několik zvláštních, zrezivělých předmětů, ne větších než tenisový míček. „Byl jsem jen desetiletý chlapec, byl jsem lehkomyslný,“ vzpomíná Lai v rozhovoru pro australský server ABC.

Ve skutečnosti si hrál s kazetovou municí. Nechápal riziko, a tak zvedl kámen a hodil ho na munici. „Výbuch okamžitě zabil mé dva bratrance. Přišel jsem o pravou ruku a část levé ruky. Přišel jsem o obě nohy a jedno oko,“ prohlásil nyní již dospělý muž.

Podle Vietnamského národního protiminového centra výbuchy válečných bomb od roku 1975 zabily nebo zranily víc než sto tisíc lidí. Při současném tempu, na němž se podílejí i neziskové organizace a finančně také USA či Austrálie, ale odstraňování munice nejspíš potrvá ještě tři sta let. „Vietnamský lid by měl mít klidný a bezpečný život. Válka skončila před mnoha lety, ale bomby a miny z této války stále představují přetrvávající hrozbu,“ řekl ABC Lai.

Podle Sabiny Steinové z Rozvojového programu OSN je problém obrovský rozsah operace. Rizikové je území o rozloze Irska, tedy téměř jako celé Česko. Vietnamské úřady odhadují, že kontaminováno je 18 procent země, přičemž za poslední dekádu se číslo podařilo snížit o jediné procento.

Nebezpečí pomáhá zmírnit osvěta cílená hlavně na děti a farmáře, píše ABC. Nevybuchlá munice ale může mít významné dopady i na ekonomiku, jelikož nalezené miny zpomalují důležité infrastrukturní projekty, zejména ve venkovských oblastech, a odrazují investory. Obavy současně negativně působí na turismus v těchto regionech.

Pošramocená reputace USA ve světě

Dopady války pocítily i Spojené státy, které za dobu konfliktu daly na armádu 828 miliard dolarů a dalších odhadem 111 miliard šlo přímo na financování jejich vojenského angažmá, uvádí britská stanice BBC s tím, že sto tisíc vojáků přišlo o končetiny a potřebovalo nutně léčbu. Fakt, že supervelmoc prohrála s mnohem menší a slabší zemí, byl navíc značně demoralizující a došlo ke ztrátě důvěry v americké vojenské schopnosti, podotýká britský server.

„Pro USA znamenala válka první významnou prohru a šrám na sebevědomí. Američané přitom pochopili, že je snazší, když za jejich zájmy umírají místní lidé než jejich vlastní vojáci,“ uvedl Komers s odkazem na období „vietnamizace“.

„Zároveň šlo o poslední válku, kde ještě fungovali skutečně svobodní váleční reportéři. Obrázky z bombardování napalmem či zmasakrovaných vesnic měly obrovský vliv na veřejné mínění, a to USA nechtěly nadále dovolit. Útok na Irák v roce 1991 už byl pojat jako mediální show ve společné režii Pentagonu a CNN. Většina novinářů v terénu dnes přejímá hlavně oficiálně dodávané informace americké armády. Chcete-li, aby lidé souhlasili s válkou, musíte jim předložit vlastní verzi, kde zlí jsou jen ti druzí. A mít pod kontrolou novináře v terénu,“ podotkl Komers.

Vztahy mezi znepřátelenými zeměmi se narovnávaly pomalu. Washington zrušil třicet let platné embargo vůči Vietnamu až v polovině 90. let. V roce 2001 pak obě země uzavřely dohodu o vzájemném obchodu, která Hanoji zaručila status normálních obchodních vztahů s Washingtonem.

„Vztahy s USA se ustálily. Američané si přejí naklonit Vietnam ve své současné snaze obklíčit Čínu a čelit jejímu růstu. Hanoj sice potřebuje vyvážit sílící čínský vliv, ale s Čínou musí zůstat zadobře. Proto se snaží vycházet co nejlépe se všemi významnými hráči, kromě USA také s Ruskem a Indií, nebo i s Japonskem. Zároveň důsledně odmítá jakékoli cizí vojenské základny na svém území. Je to moudré a zatím se to daří,“ dodal Komers.

Nejisté vztahy s Trumpem

Trend z posledních dvou dekád by se ale nyní mohl změnit. Nový šéf Bílého domu Donald Trump začátkem dubna navrhl clo na dovoz z Vietnamu ve výši 46 procent. Trumpův poradce pro mezinárodní obchod Peter Navarro navíc odmítl návrh Hanoje na dohodu zahrnující zrušení veškerých tarifů na americký dovoz. Kroky USA by mohly zastavit hospodářský růst asijského státu, upozorňují LA Times.

„Ekonomický růst (Vietnamu) je dlouhodobě vysoký. Nejvyšší tajemník komunistické strany To Lam a premiér Pham Minh Chinh letos prohlásili, že je v plánu nastartování moderní ekonomiky a že se zaměří na dvouciferné tempo růstu HDP v příštím desetiletí. V lednu 2025 byl tento cíl zakotven jako klíčový cíl vietnamské hospodářské politiky na léta 2026 až 2030,“ řekla webu ČT24 Lopatková.

Vláda podle ní nikdy nebyla z hlediska růstu tak ambiciózní. „Nicméně je důležité zmínit, že to bylo ještě před nastolením Trumpových cel, která na Vietnam dopadala opravdu tvrdě,“ dodala vietnamistka.

Zhoršit by se přitom mohly i diplomatické vztahy obou zemí. Podle deníku The New York Times Trumpova vláda nařídila svým diplomatům, včetně amerického velvyslance ve Vietnamu Marka Knappera, aby se neúčastnili akcí k 50. výročí konce války. Mezi takovými akcemi je i slavnostní průvod o den později v Ho Či Minově Městě.

Veteráni, kteří se nyní vracejí do Vietnamu, byli upozorněni, že se veřejných diskusí a dalších akcí zúčastní jako soukromé osoby. Pro mnohé z nich šlo o náhlý zvrat po měsících očekávání.

„Opravdu to nechápu,“ řekl zakladatel nadace Vietnam Veterans of America John Terzano, který ve Vietnamu sloužil dva turnusy a po desítky let se účastnil připomínkových akcí. „Jako člověk, který zasvětil svůj život usmíření a žasl, jak bylo pěstováno v posledních zhruba dvaceti letech, je toto opravdu zmarněná příležitost,“ řekl Terzano. „Od Spojených států se opravdu nechce nic jiného než být u toho,“ dodal Terzano.

Několik lidí obeznámených s nařízením uvedlo, že není jasné, kde vzniklo a proč bylo vydáno. Na 29. duben však připadl 100. den druhého Trumpova funkčního období. Někteří američtí státní úředníci spekulovali, že některý z prezidentových lidí nebo někdo z vedení ministerstva zahraničí se obával odklonu pozornosti od milníku kvůli akcím, jež by mohly vyzdvihovat porážku USA ve válce, které se Trumpovi podařilo vyhnout.

The New York Times k tomu dodává, že v roce 1968 byly Trumpovi diagnostikovány kostní výrůstky v patách, což vedlo k jeho osvobození z vojenské služby ze zdravotních důvodů.

Bambusová diplomacie

V zahraniční politice Vietnam dlouhodobě uplatňuje takzvanou „bambusovou diplomacii“. Podle Lopatkové to znamená „silné kořeny, silný kmen a pružné větve“. „Klade důraz na pevný postoj k národní suverenitě, ale zároveň je velice flexibilní a přizpůsobuje se dané situaci dynamické geopolitiky. Obecně se snaží vytěžit maximum pro Vietnam a minimalizovat zapojení do soupeření velkých mocností,“ popisuje politiku expertka.

Vietnam se tak podle Lopatkové neustále snaží vybalancovat vztahy s Čínou a USA. „Zároveň v rámci této strategie uplatňuje politiky takzvaných čtyř ,ne‘ – nezapojovat se do vojenských aliancí, nepodporovat žádnou zemi proti jiné, nepovolovat cizí vojenské základny na svém území a nepoužívat sílu ani vyhrožovat použitím síly,“ vysvětluje vietnamistka.

Tuto strategii uplatňuje Hanoj i v případě ruského napadení Ukrajiny, uvedla Lopatková. „Představitelé Vietnamu se setkali s (ruským vládcem Vladimirem) Putinem a dalšími vysokými představiteli, spolupracují na nejrůznějších projektech, jako je Centrum pro jadernou vědu a technologie v Dong Nai, ale zároveň se Vietnam nechal slyšet, že doufá v co nečasnější vyřešení konfliktu,“ konstatovala odbornice.

Současně asijská země po začátku velké ruské invaze vyjádřila solidaritu s Ukrajinou a lítost nad obětmi, upozornila Lopatková. „Vietnam ujistil Ukrajinu, že upřednostňuje nezávislost, suverenitu a územní celistvost států. Zároveň se nejvyšší představitelé několikrát setkali s (ukrajinským prezidentem Volodymyrem) Zelenským a nabídli Ukrajině materiální pomoc a stipendia pro ukrajinské studenty ve Vietnamu),“ sdělila expertka.

Podle Komerse bolestné zkušenosti s intervencemi Západu, tedy Francie a USA, poznamenaly celé generace Vietnamců. „Vietnam ani další země ASEANu necítí potřebu zaujímat černobílá stanoviska nebo poučovat, jako to činí západní politici. Díky tomu Hanoj udržuje velmi dobré vztahy nejen s Ruskem, ale paradoxně i se Západem. Ostatně události jako válka o Ukrajinu či masakry v Gaze jsou pro Vietnam v centru pozornosti asi tak, jako pro nás ostřelování Jemenců. Jsou od nich daleko. Čína je jiná věc: Vietnam se s jejím sousedstvím potýká více než dva tisíce let, a musí si od ní držet zdvořilý odstup,“ vysvětluje Komers.

Nedobytná jihovýchodní Asie

Přestože Peking se v historii opakovaně snažil získat nad Vietnamem kontrolu, oblast jihovýchodní Asie si bylo vždy obtížné podrobit, píší v souvislosti s vietnamskou válkou Asia Times. Americká protikomunistická „křížová výprava“ byla prospěšná pro země jako Thajsko a Filipíny, které zaznamenaly boom obchodu a investic podporovaný obavami USA z šíření komunistické ideologie, všímá si web s tím, že regionu se posledních padesát let daří udržovat relativní geopolitickou stabilitu.

Laos a Kambodža nicméně během vietnamské války značně utrpěly masivními doprovodnými bombardovacími kampaněmi, které vedly k tvrdé reakční politice a dlouhodobé nestabilitě, z níž se žádná země plně nevzpamatovala, upozorňují Asia Times.

Mocenský boj mezi komunistickou Čínou a Spojenými státy se navíc v posledních letech rozhořel naplno poté, co Peking začal prosazovat nároky na další území v Jihočínském moři. Napětí mezi oběma zeměmi trvá i kvůli otázce Američany podporovaného Tchaj-wanu, nad nímž se trvale vznáší hrozba čínské vojenské invaze.