Globální oteplování neznamená jen hledání nových druhů energií či rozvoj cirkulární ekonomiky, ale především posuny na geopolitické mapě. Klimatické změny totiž výrazně přetvářejí pohled na dosud obtížně obyvatelné i málo hospodářsky využívané regiony na severu Ameriky a Eurasie. Hlavně v USA, Kanadě a v Rusku.
Oteplování totiž mnoha lidem a zemím na jihu bere, avšak severu, když odmyslíme problémy, které s posunem klimatických pásem vyvstanou pro arktickou přírodu, naopak mnoho dává.
Budoucí růst váhy severních regionů na desítky a možná stovky let dopředu rozdává geopolitické karty. Jde totiž o miliony kilometrů čtverečních, kde by se najednou dalo žít, snáze těžit suroviny a především provozovat zemědělství. Současně oživují minulost, kdy se mocnosti nerozpakovaly anektovat pro ně zajímavá území. To vše v USA, Rusku, ale i v Číně dobře vědí. Do módy přichází dávný bonmot, který opakoval i americký diplomat Henry Kissinger, že velmoci nemají přátele, ale pouze své zájmy. V budoucím světě tak budou opět rozhodovat jako před rokem 1914.
Ornice pro Rusko a Kanadu
Oteplování, při kterém může do konce století jít o tři stupně Celsia, na jedné straně znamená horko a sucho v Africe a na Předním východě či záplavy v deltě řeky Gangy v Bangladéši. Na druhé podstatně mírnější zimu daleko na severu. Takže tam, kde se po tisíce let rozkládají téměř liduprázdná území, lze očekávat velký zájem běžných lidí, osadníků a byznysu, ale rovněž vojáků a politiků. Vydělat na tom mohou především Kanada a Rusko, kde by se v důsledku vyšších teplot, delšího vegetačního období a tání permafrostu, tedy zatím věčně zmrzlé půdy, dramaticky zvětšila rozloha obdělávané půdy. Což spolu s geneticky vyšlechtěnými odrůdami plodin znamená rozšíření osevních ploch nejen brambor, ale i pšenice a kukuřice.
Zatím se potřebné potraviny získávají hlavně díky zvyšování výnosů stávajících polí. Podle studie o důsledcích environmentálních změn na zemědělství od vědeckého týmu v čele s kalifornským ekologem Leem Hannahem by do roku 2080 mělo díky globálnímu oteplování přibýt v Rusku 4,3 milionu a v Kanadě 4,2 milionu kilometrů čtverečních obdělávatelných ploch. Což například v této zemi znamená zečtyřnásobení rozlohy půdy přijatelné pro zemědělství. Studie vychází ze 17 globálních klimatických modelů.
Vědci sice zdůrazňují negativní ekologické důsledky takové proměny, současně ale připouštějí její význam pro člověka. I když nepůjde o vysoce produktivní půdy, posílí postavení obou zemí jako světových obilnic. Současně potenciálních polí přibude v USA – zejména na Aljašce a místy zřejmě i ve Skalnatých horách. Také ale v Evropě, v Irsku, Skotsku a daleko více v severní části Skandinávie. Takže slavit mohou rovněž v Norsku, Švédsku a Finsku.
Rozložení sil
Síla velmocí ve 21. století | Foto: Economia
Obdobná dánská studie zase ukazuje, že oteplování povede i k zásadní proměně pobřeží Grónska, které do konce století opět zezelená a na němž se zřejmě objeví křoviny a lesy a zřejmě také zemědělská půda. Takže se především jižní okraje ostrova stanou vhodnými pro poměrně početné lidské osídlení. To – vedle ložisek ropy, železné rudy či uranu a rozmrzajících moří – vysvětluje zájem Donalda Trumpa o Grónsko. I jeho slova o tom, že je připraven v zájmu jeho získání od Dánska nasadit i vojenské síly.
Podobné je to s Trumpovým zájmem o Kanadu, zvláště když některé státy USA čelí suchu nebo naopak záplavám. Přičemž Spojené státy na rozdíl od vylidňujících se evropských zemí populačně rostou. Do konce století by se počet jejich obyvatel měl podle odhadu amerických statistiků zvýšit na 369 milionů lidí, tedy o více než 30 milionů.
Kanada si ovšem je možností rozvoje severních teritorií vědoma sama. Tamní byznys, ekonomové i politici, včetně lidí kolem předchozího premiéra Justina Trudeaua, už také vytvořili příslušnou platformu Iniciativa století. Ta se zasazuje o zvýšení počtu obyvatel země z dnešních 40 na 100 milionů do roku 2100.
S Čínou v zádech
Globální oteplování rýsuje lákavou perspektivu i pro Rusko, kde dosud na polovině území průměrná roční teplota nepřekročí bod mrazu. Teplejší klima zemi zprvu přinese nové náklady, protože existující infrastruktura, zejména plynovody a železnice, ztratí v důsledku tajícího permafrostu stabilní podloží a možná ji bude nutné vybudovat znovu.
Z dlouhodobého hlediska nicméně převáží výhody v podobě rozšíření ploch orné půdy a lepší dostupnosti přírodních zdrojů. Například hlavní naleziště ruského zemního plynu se nacházejí na poloostrově Jamal daleko za polárním kruhem a ustupující led odkrývá jak nová ložiska plynu, tak ropy. V zamrzlých oblastech se nacházejí také další bohatá naleziště nerostů, drahých kovů či diamantů, ať jde o sibiřský Norilsk nebo dálněvýchodní Jakutsko.
Plány Moskvy na hospodářské využití Arktidy prozatím brzdily obavy z vysokých vstupních nákladů a problémů s dopravou. To se ale může změnit – pro příští desetiletí se v létě očekávají místní moře bez ledu. K tomu Rusko disponuje flotilou ledoborců, včetně sedmi jaderných.
Problémem je ovšem demografie: zatímco Kanada nízkou porodnost kompenzuje otevřenou migrační politikou, Rusko je k přistěhovalcům daleko méně vstřícné a podle některých prognóz v této zemi bude do konce století žít o čtvrtinu méně lidí než dnes. Takže se může stát, že i když získá miliony čtverečních kilometrů s mírnějším klimatem, nebude na nich mít kdo žít.
Nedaleko od ruské Sibiře a Dálného východu přitom leží Čína, která před staletími část těchto území, například Poamuří včetně dnešního Vladivostoku, ovládala. Počet jejích obyvatel sice má v příštích letech klesat, postupně bohatnoucí populace ale bude mít vyšší nároky na životní standard a začne spotřebovávat více zdrojů. K tomu Čína v důsledku oteplování bude čelit suchu v severních provinciích a tím i klesajícím zemědělským výnosům. Takže ji mohou lákat i ohromné zdroje pitné vody v podobě sibiřských veletoků.
Již v roce 2018 Peking demonstroval svůj zájem o sever, od něhož ho dělí tisíce kilometrů, zveřejněním bílé knihy s názvem Čínská politika vůči Arktidě. V ní se vedle práva na provádění vědeckého výzkumu hlásí i k podílu na hospodářských aktivitách, a dokonce i k účasti na zatím blíže nespecifikované politické správě regionu. Vedle surovin má zájem především o námořní dopravní trasy, o Severní mořskou cestu, protože měsíční cesta například do německých přístavů je kolem sibiřských břehů o týden kratší, než když se pluje přes Suez.
Oteplování se ovšem netýká pouze severu, ale i Antarktidy. Za studené války mocnosti a okolní státy podepsaly smlouvu, v níž se vzdaly územních nároků a dohodly se, že se tento kontinent stane místem vědecké spolupráce, a nikoliv místem pro vojenské základny a doly. Jenomže to přestává platit. Jak Čína, tak Rusko začlenily zájmy v Antarktidě do národních bezpečnostních strategií a rozšířily už rybolov u jejích břehů. Na to už odpověděly sousední Argentina a Chile a znovu vznesly dlouhodobé nároky na části kontinentu.
Ve hře přitom je opět kontrola rozšiřujících se lodních tras, ale také přírodní bohatství. S ohledem na dávnou minulost tam lze očekávat bohaté zásoby fosilních paliv. To potvrdila Americká geologická služba, která už desítky let hovoří i o železné rudě, cínu, olovu, zlatu nebo uranu. Narůstají spory – Rusové loni pátrali (oficiálně z čistě vědeckých důvodů) v britském antarktickém sektoru a podle informací deníku The Telegraph objevili obří zásoby ropy. Podle Alana Hemmingse z Univerzity v Canterbury ovšem maskují vědou geologický průzkum rovněž západní státy. Indie dokonce schválila speciální zákon umožňující jejím vědcům v Antarktidě hledat ropu a plyn.
Kritickým místem se kvůli globálnímu oteplování stane subsaharská Afrika. Kvůli suchům, záplavám a vlnám veder se může Nigérie, která je na cestě stát se do konce století lidnatější zemí než Čína, odhodlat k expanzi. Tím spíše, že zmíněná americká studie o dopadech klimatu na zemědělství předpovídá o něco vlhčí a tím pro zemědělce a pastevce příhodnější prostředí v části Sahelu, tedy hned za severní hranicí už nyní přelidněné Nigérie.
Nástup nových velmocí
V závodě o zajímavá území uvolněná oteplováním a o práva na jejich hospodářské využití budou narůstat třecí plochy. „Nyní se zdá, že éra relativní zdrženlivosti v územních záborech byla pouze krátkou odchylkou od historického vzoru,“ říká americký politolog Michael Albertus s tím, že se dobývání území opět stává ústřední součástí geopolitiky. Za zlom v mezinárodní politice přitom označuje nikoliv první příznaky rozmrzání Arktidy, ale ruský zábor východní Ukrajiny. V každém případě předvídá, že „řada velmocí bude spěchat, aby si zajistily přístup k životně důležitému území a zdrojům“.
Tento závod nabírá na tempu se slábnutím mezinárodního řádu zaštítěného od druhé světové války a hlavně od roku 1989 Spojenými státy. Což souvisí s úpadkem jejich moci a ekonomické váhy. Objemem HDP po přepočtu paritou kupní síly už jsou za Čínou a na základě odhadu nadnárodní poradenské společnosti PwC je po roce 2050 předstihne rovněž Indie.
S tím, jak se americký leadership vytrácí, se svět podle politického geografa z Univerzity Karlovy Michaela Romancova stává vysoce konkurenčním a nebezpečným. Zpoza něj se vynořují silné státy obklopené nejvěrnějšími spojenci a tvrdě prosazující své mocenské a ekonomické zájmy. Navíc usilovně zbrojí. Mocensky se svět tedy vrací tam, kde byl na přelomu 19. a 20. století, rozhodovat opět bude několik velkých států. Přesto bude o poznání jiný než kdysi, vedle USA jej teď tvoří Čína, Rusko, Turecko či Indie. Všichni jejich vůdci se dovolávají národního zájmu a s výjimkou Indie budují zájmové sféry buď v bezprostředním okolí, nebo třeba Africe.
Postavení nesourodé Evropy mezi velmocemi je nejisté. Ta se může jak více integrovat, tak se začít – například pod tlakem nástupu pravicového nacionalismu – rozvolňovat (více v rozhovoru s politologem Jakubem Eberlem). V takovém případě bude místo EU více slyšet Německo, Francii či Velkou Británii. S multipolárním světem zřejmě počítá i Donald Trump. Ovšem s představou, že v něm Američané budou hrát ne už dominantní, přesto ale významnou roli.
