Před osmdesáti lety Tokio zažilo masivní bombardování ze strany amerických leteckých sil. Napalmové nálože tam zabily přes sto tisíc civilistů a mnohonásobně víc jich zranily, i tak si smutné válečné výročí Japonsko ani vítězné mocnosti nepřipomínají. Nejničivější nálet v dějinách lidstva je dnes skoro zapomenutý.

Více než tři stovky amerických bombardérů v Tichomoří odstartovaly v noci z 9. na 10. března 1945. Zamířily na japonské hlavní město, kde shodily zápalné bomby speciálně navržené na tradiční dřevěné domy. V Tokiu hořelo hodiny, oheň s sebou vzal lidské životy, zmizely celé čtvrti. O domov přišlo milion lidí. Místní hasičské sbory nedokázaly reagovat také proto, že většina mužské populace byla na frontě.

„Běžela jsem a běžela. Najednou jsem se ocitla na mostě. Pod ním se valilo cosi černého. Byla to hora ohořelých těl. Hrůza mě připravila o slova i emoce,“ vzpomínala na útěk z hořícího pekla před deseti lety Kisako Motokiová, které v době bombardování bylo deset let. Přežila pouze ona a bratr, rodiče už poté nikdy nespatřila. Po válce žila a pracovala v rodině strýce, která se starala o dvanáct dětí.

Sirotků po sobě tragédie zanechala mnoho. Nevyhnuli se trestům ani šikaně. Společnost je nechávala na ulici, zavírala do sirotčinců nebo prodávala na práci. Přezdívalo se jim odpad, protože přežít znamenalo ostudu. Poválečné vlády daly podporu veteránům a pozůstalým, civilní oběti se jí však nedočkaly.

Ačkoliv šlo o nejničivější nálet v dějinách a mrtvých bylo víc než při každém z jaderných výbuchů, bombardování Tokia zůstává ve stínu svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki. Popel 105 tisíc zemřelých je uložený v malé svatyni, stranou veřejnosti, aniž by to většina Japonců věděla.

Podíl.