Na okraji slovenského města Dubnica nad Váhom se v blízkosti zahrádkářské osady nachází malý hřbitov, který střeží mohutné lípy. Místo má zvláštní atmosféru, některé hroby jsou zachovalé a udržované. Jeden detail však ukazuje, že něco není v pořádku. Data úmrtí na náhrobcích končí v 70. letech 20. století. Tehdy byli vystěhováni poslední obyvatelé Lieskovce.
Lieskovec byla vesnice v těsné blízkosti Dubnice nad Váhom nedaleko současných hranic s Českem. Její historie sahá až do 12. století. Obyvatelé byli většinou rolníci, ve 20. století dělníci Škodových závodů, protože dostali přednostní právo pracovat v továrně. Právě jejich vznik na přelomu 20. a 30. let 20. století byl první etapou likvidace obce. V té době se začaly uzavírat smlouvy o postoupení místních pozemků, píše slovenský deník SME.
Dějiny Lieskovce, zejména 20. století, zpracoval v roce 2012 Richard Benech. Díky knize Lieskovec – ztracená obec se veřejnost dozvídá podrobné informace o smutném osudu obce.
Po vesnici Lieskovec zůstal jen hřbitov. | Foto: Stanislava Heššová
„Prostor se nacházel strategicky v centru Československa v průmyslově zaostalé části. Nabízel energetické zdroje, dopravní dostupnost a pracovní sílu,“ vysvětlil Benech. Proto byl zajímavý pro tehdejší politické špičky.
Podle autora bylo rozhodujícím momentem, který zasadil obci tvrdou ránu, schválení výstavby utajovaného podniku „DS“ v roce 1951. Zkratka označovala dělostřeleckou střelnici, kterou chtěli vybudovat v těsné blízkosti Lieskovce. O její stavbě rozhodly politické souvislosti, ve světě v této době začínal rozmach zbrojní výroby.
„Tato rozhodnutí byla učiněna bez vědomí místních obyvatel a bez ohledu na jejich názor. Obec řádně fungovala, místní obdělávali pole, využívali okolní lesy a mnozí pracovali v závodě,“ uvedl Benech.
V roce 1960 obec vymazali z mapy
Události poté nabraly rychlý spád. V roce 1952 začaly komunistické úřady s vyvlastňováním, která vyústila ve vystěhování obyvatel a v roce 1960 ve „vymazání“ obce z mapy Československa. Statkáři byli přestěhováni do nedaleké Prejty a rodiny dělníků do Dubnice nad Váhom. Továrna pro ně postavila domy, tzv. lieskovské domky. Vystěhování bylo pro obyvatele nesmírně bolestným obdobím. Opustili svá hospodářství a domovy.
Lieskovec, 50. léta 20. století. | Foto: Archiv Richarda Benecha
Benech popsal, že zpočátku byli místní na obecních schůzích přesvědčováni, přemlouváni a později zastrašováni. „Soudní příkazy k vystěhování a policejní asistence byly běžnou součástí odchodu z vesnice, a to i přesto, že dům, do kterého se měli nastěhovat, nebyl dokončen nebo v něm bydlela jiná rodina. Odpor vůči státu a soudní spory v 50. letech byly marné,“ vysvětlil autor a dodal, že pocit nespravedlnosti se přenesl až do současnosti, neboť půda původních obyvatel byla vyvlastněna a později obsazena soukromými podnikateli.
V roce 1976 žilo v již vymazané vesnici pouze 28 lidí. „Dělostřelecká střelnice byla utajovaným projektem, takže bylo nutné její okolí vylidnit a zamaskovat,“ řekl Benech. K maskování měla podle něj přispět i skládka odpadků. Ta navíc sloužila k ukládání průmyslového odpadu z nedalekých továren. Rozhodnutí zvýšilo tlak na vystěhování posledních obyvatel. Ti, i když neradi, museli vesnici opustit.
Lidé z Lieskovce v krojích. Snímek z období mezi první a druhou světovou válkou. | Foto: Archiv Richarda Benecha
Dnes zde zůstaly jen dva domy ze 60. let, kamenný kříž a hřbitov. A za ním jako memento doby velká oplocená hora zarostlá plevelem a stromy s odpadky.
V myslích potomků
Původní obyvatelé Lieskovce si obec stále nesou ve svých vzpomínkách a o její historii se zajímají i jejich potomci. Díky nim je zachovalý hřbitov stále navštěvovaným pietním místem.
Poslední hody v Lieskovci, 60. léta 20. století. | Foto: Archiv Richarda Benecha
Z Lieskovce pocházela i rodina matky Oľgy Kebískové. „Vystěhování snášeli velmi těžce, ale prostě dostali příkaz k odchodu, tak museli odejít,“ uvedla s tím, že část rodiny se přestěhovala do Prejty.
Na vesnici svých předků si dobře pamatuje, vzpomíná na původní kapličku, která byla později v 80. letech zbourána. Proč právě toto místo zaplnila skládka odpadků, si nedokáže vysvětlit.
Mladí lidé z Dubnice však o minulosti obce mnoho nevědí. Také Ľubomíra Bobíková narazila na hřbitov teprve nedávno, a to dokonce náhodou při procházce. „Vesnici znám už léta, prarodiče tam měli chalupu, ale o hřbitově jsem neměla ani tušení.“ O jeho historii se poprvé dozvěděla až z nedaleké informační tabule.
