Nikdy nebudeme mít dokonalý svět a bylo by nebezpečné o něj usilovat, řekl Steven Pinker, profesor psychologie na Harvardově univerzitě, Danielu Stachovi v pořadu Hyde Park Civilizace. Jedná se o jednoho z nejvýznamnějších světových intelektuálů; věnuje se intenzivně tomu, že ukazuje na dobré stránky naší společnosti, které už lidé příliš nevnímají.
Moderní svět je plný rychlých změn, spousty hrozeb, společenské nestability a také úzkosti, obav a depresí. Podle řady výzkumů nebyli lidé v minulosti nikdy tak deprimovaní jako dnes. Leckoho může napadnout otázka: „Proč bych měl být vlastně šťastný?“ Steven Pinker na ni má odpověď.
„Žijete dvakrát déle než lidé v předchozích staletích. Je mnohem menší pravděpodobnost, že budete chudý i že se stanete obětí násilí. Naopak je větší pravděpodobnost, že jste chodil do školy docela hodně let a mnohem víc rozumíte světu. Kolem sebe máte spoustu těch věcí, které nám zjednodušují život, jako je vytápění, klimatizace, elektřina, světlo, doprava nebo média. Kdybyste si měli vybrat nějakou dobu, kdy se narodit, kdybyste nevěděli, kým budete, tak je to právě teď,“ řekl v pořadu Hyde Park Civilizace.
Připouští současně, že život v jednadvacátém století má pro lidi nástrahy, které dříve neexistovaly a jež mohou být pro mnohé složitě přijatelné. „Všechno má svou cenu a všechna zlepšení, jichž jsme dosáhli, nás něco stály,“ říká. Těmi nejevidentnějšími jsou podle něj změny klimatu, další je vymírání druhů. „Ale také je to taková emocionální zátěž, protože mnohem víc rozumíme světu kolem sebe,“ upozorňuje harvardský vědec.
Strach pochází z informací
Podle Pinkera je velmi logické, že lidé žijící v moderním světě cítí více obav. Vyplývá to podle něj z míry poznání, které moderní civilizace dosáhla. „Víme toho mnohem víc o tom, co nám může ublížit, kvůli čemu bychom mohli onemocnět. A tak máme i větší zátěž obav. Víte, když si moji rodiče chtěli jít ven a užít si slunce, no tak prostě šli a užívali si slunce. Ale já si dnes říkám, jestli pak nedostanu rakovinu kůže, a jestli bych se raději neměl namazat,“ usmívá se vědec.
Steven Arthur Pinker je experimentální psycholog, kognitivní vědec, lingvista a autor populárně-naučné literatury. Je profesorem na Harvardově univerzitě a je známý obhajobou evoluční psychologie a komputační teorie mysli.
V roce 2004 byl magazínem Time označen za jednoho ze stovky nejvlivnějších vědců a myslitelů na světě, v roce 2005 a 2008 byl magazíny Prospect a Foreign Policy zařazen na žebříček sta nejvýznamnějších intelektuálů. Jeho výzkum na poli kognitivní psychologie mu přinesl mnoho ocenění a také získal čestné doktoráty z pěti univerzit. Dvakrát, v letech 1998 a 2003, byl finalistou Pulitzerovy ceny. V roce 2010 ho Foreign Policy zařadil mezi sto nejvlivnějších myslitelů.
„Taková úzkost je vlastně jakousi daní za naši dospělost,“ říká vědec. Čím více podle něj rozumíme různým věcem, více se jich sice bojíme, ale současně se člověk lépe brání jejich negativním dopadům.
Pravidla kmenového světa
Pinker dlouhodobě líčí moderní svět jako to nejlepší místo k životu. Tato jeho představa má řadu oponentů, kteří mu vyčítají někdy poněkud naivní optimismus, jindy zavádějící výběr dat, z nichž tuto svou představu tvoří. Ale v rozhovoru pro Hyde Park Civilizaci, který proběhl v prosinci roku 2024, nic jako naivitu nebo přehnanou víru v člověka neprojevoval.
„Velká část lidí se dívá na dění na světě jako na fotbalový zápas, kdy člověk fandí jednomu nebo druhému týmu, ale je mu vlastně dost jedno, co se ve skutečnosti děje na hřišti,“ říká. Do nějaké míry takhle svět vnímá úplně každý člověk, je to dané povahou druhu homo sapiens.
„Představa nějakého čistého, nezaujatého rozumu, pátrání po objektivitě, to je luxus vědecké revoluce a osvícenství. Máme matematiku, máme statistiku, máme laboratoře, máme různé nástroje, takže můžeme zkusit zjistit pravdu o tom, kde se berou nemoci, odkud se vzalo lidstvo, odkud se vzala naše planeta, což bylo po většinu dějin lidstva nemožné. Ale lidé chtějí ten nejzábavnější příběh,“ podotýká.
Takový příběh musí být podle Pinkera co nejvíc morálně i emocionálně povznášející. „A má v něm důležitou roli moje strana, můj tým, můj kmen, moje víra, můj národ, můj fotbalový klub. Příběh, který ukazuje, v čem jsou lepší než rival,“ konstatuje psycholog. Toto chování je přirozenou součástí lidského druhu, ale v době, když lidé ve kmenech nežijí, nýbrž spolu sdílí hustě zalidněná města, může vést k řadě problémů. Podle Pinkera je ale složité s těmito vrozenými vlastnostmi bojovat.
Falešné zprávy vytvářejí falešné světy
Mnozí lidé totiž pro podporu „svého kmene“ neváhají šířit informace, které „druhý kmen“ očerňují – a mnohdy jsou tyto zprávy nepravdivé. Falešné zprávy podporují mnohdy právě představu světa, který vyhovuje jedné straně, a to bez ohledu na pravdivý stav věcí. „Obecně proti tomu pomáhá vzdělání,“ tvrdí Pinker. „Ostatně k tomu vzdělávání vůbec máme, protože přece existuje nějaký objektivní svět, kterému je úplně jedno, co chcete nebo o čem sníte. Je takový, jaký je, ať už se vám to líbí nebo ne. My ale máme způsoby, jak mu porozumět,“ nabízí cestu Pinker. Tou cestou je podle něj právě věda a vzdělání.
„Ve vědě, alespoň ideálně, pokud máte nějakou myšlenku, tak ji musíte experimentálně ověřit. A pokusit se dokázat, že to není pravda. A lidé vám budou věřit, pouze pokud se pokusíte dokázat, že to není pravda a ukáže se, že je.“ V akademické sféře díky tomu podle něj panuje historicky výjimečná svoboda projevu. „Když nemůžete lidi trestat za jejich názory, pak je tady šance, že když se všichni mýlí, tak tedy jeden člověk, který ví, že to není pravda, to může říct, i když to nebude populární,“ doplňuje vědec.
Přes jistotu v tomto směru přiznává, že je velmi složité, aby člověk poznal, jestli nepodlehl vlastní zaujatosti. „Musíte si uvědomit vlastní chyby, včetně těch kognitivních, uvědomit si, že i já jsem jenom člověk se všemi chybami, ke kterým má homo sapiens sklony,“ říká. Proto je podle něj zapotřebí si poodstoupit a podívat se na sebe zvenčí. „A říct si – moment, zpomal. Máš pocit, že to je pravda, ale to neznamená, že to je pravda.“ Pro Stevena Pinkera je schopnost podívat se na sebe očima svého největšího nepřítele součástí lidské moudrosti, k níž je ale složité dospět.
Ani on ale není imunní vůči osobním selháním. Když byl roku 2007 poprvé obviněn ze zprostředkování prostituce nezletilé dívky Jeffrey Epstein, Pinker podle deníku The New York Times „poskytl své odborné znalosti“ pro Epsteinovu obhajobu. Pinker nabídl své služby zdarma a, jak řekl pro Times, na žádost svého přítele, harvardského profesora práva Alana Dershowitze – který byl sám obviněn ze sexuálního obtěžování nezletilých, s nimiž Epstein obchodoval. Později uvedl, že to byla chyba, kterou by už neudělal.
Spolupráce v rozdělené společnosti
Jedním z největších problémů moderního světa je podle Pinkera to, jak se výše popsaná kmenová mentalita podílí na rozdělování společnosti. Když dojde mezi takovými „kmeny“ na vzájemný rozhovor, je podle Pinkera důležité, aby se zaměřil na ten problém samotný. „Nesmíte dovolit, aby jedna strana vypadala špatně, a druhá moudře a dobře a morálně,“ radí psycholog. „Všechny ty osobní problémy, ty emoce, osobní útoky, to všechno z toho musíte odstranit, což není jednoduché, ale měl by to být váš cíl.“
A přináší rovnou i konkrétní příklad. „Lidé musí spolupracovat na plnění nějakého společného cíle, to je klasické zjištění z psychologie ohledně řešení konfliktů. Byl jeden velmi slavný experiment, kde kluci na nějakém táboře byli rozděleni do dvou skupin. No a okamžitě se začali rvát. Útočili na sebe a nadávali si, ale pak nasedli společně do autobusu a ten autobus uvázl (plánovaně, pozn. red.) v bahně a jediný způsob, jak ten autobus dostat z bahna bylo, aby všichni zatlačili,“ líčí experiment vědec. Kdyby tlačila jenom půlka, tak to nebude stačit.
„Když měli tenhle společný cíl a museli spolupracovat, tak spousta z toho napětí začala postupně mizet a začali se navzájem i kamarádit, přestali se hádat a tak dál,“ říká vědec s tím, že právě tohle je jeden z klasických způsobů, jak řešit konflikt. A je to také způsob osvědčený řadou experimentů.
„Maligní narcista“ Putin
I zde ale Pinker přiznává limity vědy a racionálního přístupu. „No, někdy to nejde,“ krčí rameny. „Jak byste přesvědčil papeže, že Ježíš není Syn Boží, ale vstal z mrtvých? Odpověď je, že to nejde. Zapomeňte na to,“ dodává s tím, že nejde nikdy přesvědčit všechny.
Podobně nemožné by podle něj mohlo být přesvědčit ruského vládce Vladimira Putina, aby pochopil, že z dlouhodobého hlediska je pro všechny bezpečnější svět, ve kterém nikdo neválčí. Putina považuje Pinker za maligního narcistu, typ člověka, který by se například v USA nemohl nikdy dostat k moci. „Putinovo Rusko je diktatura, kde může narcistní osoba napáchat obrovské škody. To jsme viděli v Číně, ve stalinistickém Rusku,“ řekl.
S tímto způsobem chování podle něj souvisí neschopnost diktatur napravovat vlastní chyby – Pinker v rozhovoru zdůraznil, že demokracie jsou v tom mnohem úspěšnější. Když diktatura udělá chybu, je podle něj mnohem složitější pro ni připustit, že k něčemu takovému došlo. „Putin evidentně udělal obrovskou chybu. Myslel si, že prostě napochoduje na Ukrajinu a za týden je jeho. Rusko za to zaplatilo velkou cenu z hlediska počtu úmrtí a zraněných vojáků i ekonomickou cenu. V demokracii, protože je tam svoboda projevu, tak když vláda udělá nějakou chybu, lidi na ni mohou upozornit. To je mechanismus, jak v demokracii napravit vlastní chyby a je to jedna z výhod demokracie,“ doplňuje vědec.
Celý rozhovor je ve videu, které si můžete přehrát v úvodu stránky. Steven Pinker v něm hovoří například také o tom, jaký vliv na neshody a rozdělený svět mají sociální sítě, proč jeho knihy doporučuje Bill Gates nebo proč by pořad jako Hyde Park Civilizace nikdy nemohl vzniknout ve Spojených státech. Výše je rozhovor dostupný také jako podcast.
