Výstava Zahrady barev připomíná jednu z významných etap uměleckého vývoje malíře Zdeňka Sýkory, známého především jako autor struktur a linií. Galerie Zdeněk Sklenář v Praze představuje obrazy, které dokumentují autorův přechod od realistického pojetí přírody k abstraktním kompozicím, které se později dále rozvinuly ve struktury.
Kurátorka Lenka Sýkorová pro výstavu vybrala pětatřicet olejů, jež všechny spojuje nejen doba vzniku, tedy roky 1957 až 1962, přičemž většina vznikla kolem roku 1960. Hlavně mají společné téma – přírodu, krajiny, zahrady. A poznáme to i ze samotných názvů obrazů, kdy si Sýkora vystačil s několika možnostmi – Zahrada, Krajina, Strom, různě variovanými či doplňovanými, a v popiskách leckdy rozlišitelnými pouze vročením.
Umělec tím prozrazuje svůj silný vztah k přírodě, zároveň však zjevně necítil potřebu zobrazované nějak dál upřesňovat, zkrátka se jedná o generickou, obecnou krajinu. Přesto je v něčem specifická: jde o krajinu lounskou, tedy Sýkorovu rodnou hroudu.
Příroda jako impulz
Sýkoru mají návštěvníci výstav zafixovaného spíše jako tvůrce abstraktních struktur či linií (jak jsou Sýkorou i teoretiky nazývány), a ne krajináře – však také po roce 2000 najdeme pouze dvě výstavy věnované pouze jeho krajinám: 2010 v Karlových Varech a 2011 v Klatovech. Ovšem je dobré dodat, že krajiny byly zastoupeny na všech Sýkorových retrospektivních výstavách, a to i v cizině. Jasný to doklad, za jak důležité je sám považoval.
Současná výstava tak zároveň ukazuje další Sýkorovu cestu, přes abstrakci k již zmíněným strukturám, které začal tvořit v přímé návaznosti na poslední vystavená díla z roku 1961 (Zahrada/Kompozice), respektive 1962 (Tři čtverce). A opět si pomůžeme dvěma citáty: „Chvílemi jsem byl zděšen, kam jsem se to vlastně dostal“, a „Brzy jsem si ale uvědomil, že jsem opět na počátku“. Protože Zdeněk Sýkora nesetrvával na dosažených pozicích, ale kráčel – a hledal – stále dál.
Jakkoliv se může zdát, že ony již ryze abstraktní oleje není dále třeba označovat jako krajiny či zahrady, setrváváním u těchto označení Sýkora jasně říkal: ať abstrakce, či ne, někde vespod je stále ona krajina, zahrada, ona příroda, pro mě tak důležitá a výchozí. Ostatně potvrzuje to samotný úvod do instalace, kdy na panelu čteme několik Sýkorových zcela jasných vyjádření: „Silný pocit přírody vnímané všemi smysly byl rozhodujícím impulzem k mému přání stát se malířem.“ Anebo: „Já jsem rozený krajinář, nejraději se dívám na přírodu, na lidi, na všechno živé.“
Od řeky k její abstrakci
Nejstarší vystavený olej Ohře u Počedělic (1957) zachycuje ještě krajinu víceméně tradičně pojatou, „krajinářskou“, byť již do jisté míry abstrahovanou a s použitím fauvistické barevnosti. Což platí i pro pastel Les (1958) či olej Jez u Března (1958/1959), kdy Sýkora ještě bez problémů rozeznává řeku, jez, stromy i budovy, dosud nerozpuštěné v abstrakci, stejně jako na obraze Ohře u Kystry (1958), kde lze identifikovat vrcholky Českého středohoří na horizontu.
Ovšem obraz Černá zahrada (1958), byť vznikl ve stejné době jako výše zmíněné, je již abstrahující, skoro jako kdyby si Sýkora osahával nové možnosti, jako kdyby to zkoušel, vždy krok vpřed a pak vzad, a tímto ustoupením se ujišťoval o správně zvolené cestě. Zároveň ale s pohledem z odstupu. A pak mohl jít dál.
Postup dalšího Sýkorova hledání – tvarového i barevného zjednodušování malby – můžeme vidět na výstavě na již zcela abstraktních dílech, například na oleji Oranžová zahrada (1959) a dalších, kdy se klonil k fauvistickému pojetí, nervní, pastózní gestické malbě, oproti pozdějším „strukturám“ či „liniím“, kde je vše pečlivě vyvedeno a štětec jen zřídka přesáhl určenou linii.
Bez vřazení do kontinuity a kontextu Sýkorova vývoje, jak je nabízí současná výstava, bychom například v obrazech Modrá zahrada (1959) či Zahrada/Kompozice (1961) nějakou „zahradu“ těžko hledali. Přitom tyto abstraktní Zahrady přestavují zároveň naplnění kurátorského úmyslu vystavit díla potvrzující dokončení procesu, kdy Zdeněk Sýkora přešel od zobrazování k abstrakci.
A nakonec čistá abstrakce
Poslední vystavená díla, počínaje rokem 1960, jsou už čistě abstraktní a začínají obsahovat i geometrizující prvky, jedná se vlastně o kompozice. Na obraze První máj (1960), kde vedle jasně fauvistických kruhů, jež najdeme i na předcházejících olejích, vidíme též čtverec, či na obraze Kompozice (polychromní) z roku 1960, kde dokonce čtverce a další pravoúhelné formy převládají. Na obraze Tři čtverce (1962) pak diagonální vertikála dělí plochu a navzdory pravidelnosti čtverců do ní vnáší dynamický prvek.
V souvislosti se Sýkorovým dospěním k abstrakci zmiňme jednu zajímavou souvislost – Zdeněk Sýkora, Vladislav Mirvald, Kamil Linhart, ale i Karel Malich či Václav Boštík, dnes známí především pro svou abstraktní tvorbu, zároveň vrstevníci a přátelé, začínali všichni jako krajináři, přičemž první tři jmenovaní byli nadto spojeni s Louny.
Součástí výstavy je také velká barevná fotografie V zatáčce za Brlohem, zachycující Zdeňka Sýkoru v roce 1959 v životní velikosti v plenéru. Na stojanu je vidět vznikající krajinu – a jak poznamenala při vernisáži umělcova žena Lenka Sýkorová, návštěvníci se mohou pokusit tento olej na výstavě najít. Ovšem náležitě přepracovaný. Hádat mohou až do 12. dubna, kdy výstava Zahrady barev končí.
