Aktual.: 23.02.2025 09:20
Pardubice – Konec druhé světové války v Pardubicích nepřinesl velké oběti na životech jako jinde, město zažilo nejhorší chvíle za heydrichiády a při ničivých náletech. V květnu 1945 se tam nebojovalo. Při předání moci v květnových dnech ale zemřeli tři lidé. Kruté boje však zažily nedaleké Holice. ČTK to řekl historik z Východočeského muzea Jan Tetřev. Republika si v květnu připomíná 80. výročí osvobození.
V květnu 1945 se blížil konec války, která byla devastující a trvala šest let. Německo prohrávalo na všech frontách. Poslední celistvý prostor ovládaný okupanty se nacházel v Čechách a části Moravy. Z východu a severu se na české území dostávala Rudá armáda a ze severozápadu a jihozápadu západní spojenci, řekl Tetřev.
„Ještě 7. května startovaly z pardubického letiště německé bombardéry. Pardubice byly průmyslové město s velkou německou posádkou a mnoha kasárnami. Sem se naváželi ranění a ustupující němečtí vojáci byli na školách, od jara 1945 se neučilo, protože nebylo palivo a protože se školy hodily pro ubytování vojáků,“ řekl Tetřev.
Pardubice přestály osvobození bez bojů, v Holicích ale umírali lidé, připomněl historik. Padlo 49 civilistů a devět ruských partyzánů. Povstání tam vypuklo stejně jako v Praze 5. května. Němci Holice bombardovali a bomby zasáhly radnici, kde byla také ukrytá galerijní sbírka obrazů z Pardubic.
„Holice leží na důležité dopravní trase, je to malé město, ačkoliv se povstalci moc snažili, neměli šanci v té rovině ani s podporou partyzánů odolat německému útoku,“ řekl Tetřev.
V Pardubicích byla tentýž den situace mírnější. Z ulic začaly mizet německé nápisy a objevovat se československé, spojenecké a sovětské vlajky. „Městem procházeli ozbrojení němečtí vojáci, kteří se snažili dostat na západ. Vlajky byly ve výlohách, na domech. Lidé je šili svépomocí, jedna sovětská vznikla z německé s hákovým křížem,“ řekl Tetřev.
Mezitím se konala jednání o převzetí města ustanoveným národním výborem. Němci ještě z 5. na 6. května vydali zákaz vycházení. „Když někdo vystrčil nos, střílelo se, ale rozhodně se tady nebojovalo. Jsou ale zaznamenané dvě krvavé události,“ řekl Tetřev.
Všeobecná kapitulace německé armády vstoupila v platnost 8. května. Den předtím německý plukovník Schenk stáhl vojenské hlídky z pardubických ulic a souhlasil s tím, aby německý starosta Julius Stumpf předal moc národnímu výboru.
„Ludvík Novotný a velitel pardubické četnické stanice Josef Trnka šli vyzvat gestapo, aby se vzdali. Oni odpověděli samopalem. Trnku ranili a pak odvedli do úřadovny, kde ho umlátili. Máme dochované fotografie, je to hrozný pohled,“ řekl Tetřev.
Ještě týž den se skupina československých důstojníků shromáždila pod velením Vladimíra Eliáše před Zelenou bránou a pokračovala třídou Míru a směřovala k letišti, aby si ho převzala od německé armády.
„Na třídě Míru do skupiny vrazil německý obrněný vůz, na místě zranil nadporučíka Eliáše a Arnošta Smrže, Eliáš byl hned mrtev, Smrž zemřel později. Oba mají na třídě Míru pamětní desku,“ řekl Tetřev. Dodnes není jasné, jestli to byl úmysl, nebo nehoda, dodal historik.
Čím více se blížil den faktického osvobození, tedy 10. května, kdy do Pardubicích dorazila sovětská armáda, tím je pardubická kronika nespolehlivější, řekl Tetřev.
„Psaná byla až za komunistického režimu, nahrávala hochům, kteří byli u moci. Víme ale, že revoluční gardy začaly shromažďovat zajatce, vojáky i civilisty. Máme dochovaný film, na kterém zajaté lidi někdo mlátí. Nejdřív byli v kasárnách, kde je dnešní Palác Pardubice, pak je odváděli na letní stadion. Byly to stovky lidí. Začalo i zatýkání kolaborantů. Zatčený byl například puškař Josef Skácel, který obchodoval s nábytkem po lidech postřílených za heydrichiády na Zámečku,“ řekl Tetřev.
Sověti se zdrželi v Pardubicích asi dva měsíce, obsadili byty po Němcích a případně jim byli přidělené i byty místních obyvatel. Podle pamětníků je mnohdy zanechali v žalostném stavu. Po euforii a oslavách osvobození národní výbor brzy vyzval lidi, aby začali chodit do práce a republika se mohla začít obnovovat.
„Mezitím se Pardubice staly městem migrantů. Po železnici se tudy vraceli lidé ze západu i východu. Lidé, které válka zavála jinam, se chtěli dostat domů. V nejstrašlivějším stavu byli lidé z koncentračních táborů. U nádraží byla zřízena stravovací a zdravotní služba. Museli filtrovat nakažení, stále hrozil tyfus,“ řekl Tetřev.
