Vědci z brněnské Masarykovy univerzity společně s mezinárodním týmem díky archeogenetické analýze více než sedmi set koster z avarských pohřebišť zjistili, že nedaleko dnešní Vídně žily v raném středověku dvě geneticky vzdálené skupiny, které ale sdílely stejnou kulturu. Jedna skupina měla evropské předky, druhá východoasijské. Obě žily dle expertů nejméně šest generací v míru a integrovaly se v jednu společnost.
Studie pohřebišť z osmého století, tedy z avarského období, je součástí mezinárodního projektu Evropské výzkumné rady HistoGenes, na kterém spolupracuje tým ArcheoGen Zuzany Hofmanové z Ústavu archeologie a muzeologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Výsledky výzkumu publikoval časopis Nature. „Vzorky se analyzují specifickými postupy, které minimalizují jejich možnou kontaminaci skrz DNA z okolí,“ uvedla členka týmu Pavlína Ingrová.
Avaři přišli v šestém století z východoasijských stepí a usadili se ve střední Evropě mezi místním obyvatelstvem. Pohřebiště v okolí Vídně nabízejí bohatý archeologický materiál. Mnoho otázek – třeba do jaké míry se populace mísily – však zůstávalo nezodpovězených.
Avarské dobové hřbitovy v jižní Vídeňské pánvi analyzované v projektu HistoGenes
Jako by se porovnávali dnešní Evropané a Asiaté
Analýza pěti set hrobů z Mödlingu a sto padesáti z Leobersdorfu přinesla nečekané výsledky. Zatímco obyvatelé Leobersdorfu byli převážně východoasijského původu, ti z Mödlingu měli předky spojené s evropskými populacemi.
Genetický rozdíl mezi oběma skupinami byl velmi zřejmý – na úrovni toho, jako by se porovnávali dnešní lidé z Evropy a východní Asie. Archeologické pozůstatky obou komunit a jejich způsob života však byly velmi podobné. Kulturní integrace tak fungovala i přes velké genetické rozdíly a všichni se zřejmě považovali za Avary.
Jedno z nejmírumilovnějších období
Podle historických, archeologických a antropologických dokladů to bylo jedno z nejmírumilovnějších období v dějinách vídeňské oblasti, a to navzdory pověsti Avarů jako válečníků. Na kostrách nejsou bojová zranění a téměř žádné známky nemocí.
Díky nové strategii celoplošného odběru vzorků a vysoce citlivé genetické analýze bylo možné mezi zemřelými objevit vysoký počet příbuzných. „Velké množství genetických vztahů mezi jednotlivci nám umožnilo rekonstruovat šestigenerační rodokmeny na obou lokalitách, ty byly dokonce souběžné,“ popsala Hofmanová.
Vazby mezi geneticky odlišnými komunitami neexistovaly
Jen výjimečně postrádali jedinci na každém pohřebišti nějakou biologickou vazbu na někoho jiného, téměř všichni byli nějak spřízněni. „Přesto se nenašly žádné vztahy mezi příbuznými, a to ani mezi vzdálenými,“ doplnila spoluautorka studie Denisa Zlámalová.
Genetické vazby mezi souběžně fungujícími a jen dvacet kilometrů vzdálenými pohřebišti v Mödlingu a Leobersdorfu však paradoxně téměř neexistovaly. Obě komunity se řídily podobnou sociální praxí, kdy si vybíraly partnerky z jiných komunit, avšak z těch, které jim byly geneticky blízké. I přes sdílení stejné kultury a mírové soužití tak přetrvávala pomyslná bariéra daná dávným původem jednotlivých skupin.
