Záhada paní V. Mejdan hereček Národního divadla skončil mordem v sauně, líčily zvěsti

Na konečnou stanici kousek od železničního nádraží v Braníku přijíždí z centra Prahy necelou hodinu před půlnocí tramvaj číslo 17. Slabé světlo z oken vozu ozáří nástupiště, kam vystupuje jen několik posledních cestujících. Mezi nimi i atraktivní devětačtyřicetiletá žena, které by člověk hádal minimálně o deset let méně. Je sedm stupňů nad nulou, asfalt chodníku i žulová dlažba nedaleké silnice se leskne po dešti.

Žena podejde betonový přístřešek nástupiště zvláštního zubovitého tvaru a rychle kráčí směrem k točně autobusů. Naproti stojí nízká železniční budova nádraží a za ní se proti nebi zvedá temný zalesněný svah, z něhož po pravé straně vybíhají, v mlžném oparu sotva znatelné, statné oblouky Branického mostu, který ve dvacetimetrové výšce překračuje celé vltavské údolí.

Žena se rozhlíží a pak spěchá dál přilehlou silnicí a nahoru kolem Branického pivovaru, protáhne se stísněným prostorem pod železničním viaduktem, za ním na hraně úzkého údolí, do něhož se silnice zařezává, zahne doprava kolem malého rybníčku a vstoupí do lesa, kde se vzhůru táhne dvě stě metrů dlouhé špatně osvětlené schodiště spojující Braník s vilovou čtvrtí Hodkovičky. Na vrcholu kopce v jedné z nových vilek ona cestující z tramvaje č. 17 žije.

Tady někde, v ospalé čtvrti na jihu Prahy, v noci z pátku na sobotu 26. října 1974 dotyčná žena záhadně zmizí. Vypaří se. A s ní i pozoruhodná kariéra pěvkyně, toho času sboristky opery Národního divadla.

Jmenuje se Věra Urieová.

Okamžik jejího zmizení se stal noční můrou kriminalistů. A pro některé z nich i příčinou hluboké frustrace z nenaplněné spravedlnosti. Byli totiž přesvědčeni, že přišli na to, co se tehdy stalo.

Případ je dodnes zahalen tajemstvím a opředen zvláštními zvěstmi o bujarých večírcích pohlavárů, doprovázených násilnostmi v podzemí Národního divadla, či o zabetonovaném těle v základech rozestavěné dálnice D1. A také je to případ plný záhad, v němž nemalou roli sehraje černé piano, italské klíče a snubní prsteny.Informátor StB a emigrant

Pokud chceme vyprávět příběh Věry Urieové, musíme začít u jejího o pět a půl roku staršího bratra Břetislava, který po druhé světové válce dostudoval vysokou obchodní školu a později nastoupil na lukrativní pozici do státního podniku zahraničního obchodu Čechofracht, který zajišťoval československý export i import nejprve po moři, od konce 50. let i prostřednictvím silniční, železniční a letecké dopravy.

Inženýr Břetislav Urie ovládal světové jazyky, jako zástupce Čechofrachtu služebně cestoval po světě a dostal se i na Západ, do tehdy československým občanům de facto zapovězených zemí kapitalistického bloku. Byl znám jako přátelský, slušný, kultivovaný a rozvážný člověk. Jenže v roce 1962 byl z podniku vyhozen v rámci prověrek při snižování stavu zaměstnanců, což osobně těžce nesl.

Po vyhazovu se na dva roky odstěhoval do Teplic a po návratu do Prahy pracoval jako vysokoškolsky vzdělaný brigádník izolatér ve stavebním podniku, z něhož zanedlouho přešel na pozici recepčního v hotelu Stop v pražském Motole. A to v roce 1966 začalo zajímat komunistickou tajnou policii. Jako recepční měl totiž přehled o ubytovaných cizincích ze západních zemí, jejich stycích a lidech, kteří za nimi do vyhledávaného motelu chodí.

Státní bezpečnost Břetislava zverbovala jako informátora 15. června 1966 na schůzce v kavárně Slavia. Přidělila mu krycí jméno Slávek.

„Ke spolupráci byl zaměřován do problematiky vízových cizinců. Jeho úkolem bylo poskytovat závadovou činnost cizinců bydlících v hotelu, hlavně jejich styky nebo navazováním osobních styků. Dále byl úkolován vystavovat objekty sledovacím orgánům. Působením Slávka v hotelu Stop Motel bylo dosaženo získání řady poznatků, hlavně návštěv československých občanů u vízových cizinců. Jako informátor byl řízen správou StB Praha, 2. odbor, 3. oddělení,“ popisuje StB ve svazku, který na Břetislava vedla a který se dochoval v Archivu bezpečnostních složek.

Epizodu si můžete pustit také jako podcast. Celou verzi najdete na HeroHero.

A v dokumentech samozřejmě neopomenula zhodnotit i povahové rysy dotyčného.

„V místě bydliště byl znám jako poctivý občan. V zaměstnání po pracovní stránce byl jako schopný pracovník a mezi spoluzaměstnanci byl v celku oblíben. Někdy se u něho podle spoluzaměstnanců projevovala nervozita, což bylo patrně z toho, že nemohl sehnat vlastní byt a po rozvodu několik let bydlel ve společném bytě u své sestry v malé garsonce, takže i když měl volno, byl nucen se pohybovat po podnicích, aby nerušil sestru, která měla noční zaměstnání. Po stránce politické se do roku 1968 neprojevoval.“

Povaha spolupráce s StB zachycená v dobových dokumentech napovídá, že Břetislav Urie tajné policii příliš platný nebyl. Jeho činnost byla neiniciativní, formální a vedena spíše strachem z postihu.

V srpnu 1968 vtrhly do Československa vojska států Varšavské smlouvy. O necelé tři měsíce později, 13. listopadu, Břetislav odjel na pozvání ředitele vídeňského podniku Adria Egona Begerta, s nímž se osobně seznámil při jeho pobytu v hotelu Stop, na desetidenní dovolenou do Rakouska. Už se nevrátil.

„Pozvání doktora Begerta využil k emigraci. O úmyslu jeho útěku nikdo z jeho známých nevěděl. Teprve v poslední době vyšlo v podniku najevo, že byl členem Klubu angažovaných nestraníků. Současně emigrací řešil své osobní potíže vzniklé bytovými starostmi,“ zhodnotila StB.

Připomeňme, že Klub angažovaných nestraníků bylo antikomunistické politické hnutí, které vzniklo na jaře roku 1968 a sdružovalo zájemce o politiku, kteří nebyli nebo nechtěli být členy KSČ ani žádné jiné strany tehdejší Národní fronty.

„Po emigraci spolupracovníka Slávka bylo dočasně přerušeno používání úkonu C-7 čili prostorových odposlechů, a to i z důvodu ředitele podniku, který po srpnu 1968 projevil nepřátelský postoj a v současné době bude vyměněn. Jiná opatření z hlediska agenturně operativního prováděná nebyla. Není předpoklad, že by spolupracovník Slávek v Rakousku poškozoval zájmy ČSSR. Při styku s našimi turisty ve Vídni v březnu tohoto roku se informoval na situaci u nás a s pláčem prohlásil, že kdyby se nestyděl, tak ihned s nimi odjede do ČSSR,“ vypsala v listopadu 1969 Státní bezpečnost. Lze pochybovat, zda to byla pravda.

Břetislav Urie využil skutečnosti, že měl v Rakousku rozsáhlé styky a ihned po emigraci nastoupil do zaměstnání u zmiňované dopravní firmy Adrie ve Vídni se základní měsíční mzdou osm tisíc šilinků. To byla ve srovnání s československými platy obrovská suma.

Věra Urieová bratra navštívila v prosinci 1968, a když onemocněl rakovinou, dokonce si přes ředitele Národního divadla Přemysla Kočího zařídila angažmá ve Vídeňské opeře, aby se o něho mohla starat.

Dědictví a tuzexové konto

Podle vzpomínek zpěvaččiny příbuzné, kterou před lety vyzpovídal reportér Stanislav Motl, strávila v Rakousku půl roku. V té době si rovněž založila tuzexové konto. Za socialismu totiž nebylo možné cizí měnu vydělanou v zahraničí směňovat za běžné koruny, ale muselo se tak činit přes takzvané tuzexové koruny čili bony. A o ty byl v tehdejším Československu na černém trhu mimořádný zájem. Podle zjištění Stanislava Motla našetřila 10 tisíc korun, což v té době odpovídalo ceně slušného auta.

Státní bezpečnost si Věru Urieovou proklepla.

„Jmenovaná o politické dění v bydlišti ani o veřejné akce se nezajímá. Charakterizována je jako tichá, slušná, přívětivá žena. V bydlišti pro dobré osobní vlastnosti má dobrou pověst. V Rakousku měla mnoho osobních přátel. V květnu 1971 Břetislav Urie zemřel na rakovinu a předpokládá se, že měl dosti značné finanční částky, které odkázal sestře Věře.“

A tím se obloukem dostáváme k osudnému pátku 25. října 1974. Právě majetek a peníze hrají podle policie v případu zmizení Věry Urieové klíčovou roli. Z dobových vyšetřovacích spisů vyplývá, že je všechny investovala do stavby dvougenerační vily v Hodkovičkách, kterou se svým druhem Zdeňkem H. těsně před zmizením dokončila a do níž v noci z konečné tramvají u branického nádraží spěchala.

Ten večer měla představení v Národním divadle. Na programu byla opera s tragickým koncem Dalibor od Bedřicha Smetany, která vrcholí smrtí hlavních postav a závěrečnou písní o zvadlé růži v podání ženského sboru. Bylo to poslední vystoupení nadané pěvkyně.

Citujme z knihy Jana Stacha a Miroslava Kučery Ztracené stopy z roku 1998:

„Představení končí. Účinkující se vracejí do šaten. Tatam je nervozita. Všude je slyšet smích. Jana Kostelecká s Věrou Urieovou mají společnou šatnu. Sedí hned vedle sebe. Kamarádí spolu už osmnáct roků. Jana na to později vzpomíná nad hromádkou někdy už i zažloutlých fotografií z různých představení nejenom v Praze, ale i po celé republice.

‚Byl mezi námi minimální věkový rozdíl. Měly jsme i obdobné zájmy. Přilnuly jsme k sobě. Věra je veselá, nesmírně dobrosrdečná holka. Má tak velké srdce, že jsem jí někdy vyčinila, jak je naivní. Hodně četla, chodila do kina, uměla německy a francouzsky. A ještě něco, ale to vyplývá z její skutečně neskonalé dobroty. Měla smůlu na chlapy. Nejdříve jeden dirigent, kterému o nic jiného nešlo, než aby se měl na její úkor dobře. Pak nějaký inženýr, jak se v Čechách říká, némlich to samý.‘

Toho sychravého večera zůstaly obě kamarádky v šatně mezi posledními. Chvíli ještě klábosily a pak se vydaly k tramvajové zastávce, kousek za historickou budovu. Ani dlouho nečekaly. Souprava ujíždějící proti proudu Vltavy až do Braníka byla v té chvíli necelou hodinu před půlnocí poloprázdná.

‚Zítra mám volno,‘ chlubila se Jana.

‚Já jsem slíbila v Tyláku. Hrají tam nějaké mimořádné představení pro děti z venkova.‘

‚Kdy se uvidíme?‘

‚V neděli ti brnknu,‘ slibuje nakonec Věra ve chvíli, kdy její kamarádka v Braníku vystupuje. Sama jede ještě o jednu stanici dál.“

Záhadné zmizení

Své blízké kamarádce Věra údajně ještě sdělila, že na ni na konečné bude čekat její druh Zdeněk s autem. Nicméně dodnes nikdo neví, zda skutečně přijel. On policii tvrdil, že nikoliv. Věra by tak musela do kopce kolem Branického pivovaru pěšky. Což je osm set metrů dlouhá cesta liduprázdnou částí města. Zdeněk H. vypověděl, že když dorazila domů do jejich vily, již spal.

Kriminalisté ho podezřívali, že má ve zmizení své partnerky prsty, respektive to byla jedna ze dvou hlavních vyšetřovacích verzí. Čili pro policii byla posledním věrohodným svědkem Věřina kolegyně a přítelkyně Jana Kostelecká, která s ní jela sedmnáctkou z divadla.

Právě jí druhý den, v sobotu 26. října 1974, volali do branického bytu z Tylova divadla, zda o své přítelkyni něco neví, že nedorazila na odpolední představení, byť ji všichni znali jako dochvilnou a spolehlivou umělkyni. Telefon u nich doma nikdo nezvedal.

„Hrajete i večer?“ ptala se Jana Kostelecká. „Kdyby se vám neozvala, zavolejte mi ještě jednou,“ reagovala na kladnou odpověď. Kolem 20. hodiny se telefon z Tylova divadla opakuje. Zlověstné tušení se naplnilo. Věra se neobjevila ani na večerním představení.

„Dne 27. října 1974 bylo na místním oddělení Veřejné bezpečnosti v Bartolomějské ulici v Praze 1 učiněno oznámení o pohřešované Urieové Věře, narozené 24. března 1925 v Kopistech, členky operního sboru Národního divadla v Praze. Oznámení učinil její druh Zdeněk H., zaměstnanec Národního divadla jako stavitel.“

Popisuje zpráva o nejzávažnější a sériové trestné činnosti neobjasněných případů z března 1975 určená pro operativní poradu náčelníka Městské správy Veřejné bezpečnosti v Praze. 

„Jmenovaná údajně dne 26. října 1974 asi v 7 hodin 15 minut odešla ze svého bydliště s tím, že jde na schůzku s občany rakouské národnosti. Svému druhovi údajně uvedla, že má odpolední a večerní představení v divadle, a proto se vrátí až po večerním představení. Do divadla se však nedostavila a domů rovněž nepřišla.“

O devět let mladší Zdeněk H. policii tvrdil, že Věře ještě v noci po návratu z představení Smetanova Dalibora volali nějací přátelé z Vídně, kteří prý přijeli do Prahy, a že si s nimi na ráno domluvila schůzku. Když se neobjevila ani v dalších dnech, naznačoval, že s nimi mohla emigrovat do Rakouska.

Policie vyhlásila celostátní pátrání 5. listopadu 1974 včetně výzvy v médiích. Při hledání pohřešované si stanovila čtyři verze příčin jejího zmizení. Citujme z policejního protokolu.

Vražda, únos, útěk

„Za prvé: Urieová skutečně odešla na schůzku s rakouskými přáteli a jejich pomocí na cizí doklady vycestovala ilegálně z ČSSR. V současné době žije v Rakousku nebo Švýcarsku, přičemž nelze vyloučit, že žije na cizí jméno.

Za druhé: Byla zavražděna a mrtvola byla ukryta na neznámém místě. Jako pachatel by přicházel v úvahu její druh s těmito motivy:

Mohlo jít o vzájemný nesoulad, kdy Zdeněk H. odmítal si ji vzít za manželku. K tomu bylo zjištěno, že Urieová se finančně podílela na stavbě vilky a veškeré její úspory již byly vyčerpány. Druh její finanční účast popírá.

Anebo byla pro Zdeňka H. nepohodlná, byla věkově starší a v době zmizení měl známost s jinou ženou, podstatně mladší, které sliboval manželství.

Verze třetí: Žije u neznámého muže na území republiky a nepodala o sobě nikomu zprávu. Na území ČSSR nemá žádných příbuzných.

Za čtvrté: Spáchala na neznámém místě sebevraždu a její mrtvola nebyla dosud nalezena.“

Třetí a čtvrtou verzi ovšem policie velmi brzy v podstatě vyloučila, neboť neměla žádné poznatky o tom, že by se Urieová chtěla vystěhovat z Prahy, nebo že by se zabývala myšlenkou o sebevraždě. A v té době ani nebyly nalezeny na území Československa tělesné pozůstatky, které by odpovídaly pohřešované.

Jak už bylo řečeno, Zdeněk byl profesí stavební technik, schopný a velmi společenský člověk, který – jak uvedl Stanislav Motl ve své reportáži – dokázal zařídit známým třeba i výstavbu rodinného domku či chaty a mezi svými klienty měl několik tehdejších celebrit.

Věra mu podle svědků domluvila práci v Národním divadle v oddělení investic. Bylo to v době, kdy se chystala a částečně již probíhala generální rekonstrukce hlavní budovy Národního divadla, takzvané Zlaté kapličky, a dalších přilehlých objektů. Některé se měly zrovna v době zmizení Věry Urieové bourat, aby uvolnily místo komplexu Nové scény na Národní třídě.

Záhy se objevily zprávy, že Věra zemřela násilnou smrtí v noci po představení na bujarém večírku v sauně v podzemí Národního divadla, kam se prý chodili veselit tehdejší vysocí funkcionáři s pěvkyněmi a herečkami. Věřino tělo mělo skončit zazděné v jednom z výklenků, nebo zabetonované v podlaze.

Záhada nalezeného těla

Operní zpěvák Jaromír Janák před časem na stránkách Krajských listů vzpomínal na dobu, kdy se nastěhoval do bytu v posledním patře činžáku naproti Národnímu divadlu v Ostrovní ulici a měl tak skvělý přehled o stavebních a bouracích pracích.

„Jednoho dne jsem se vrátil ze zkoušky v tehdejším Smetanově divadle a doplňovací budova Národního divadla, takzvaná doplňovačka, byla pryč. Zbyla z ní jen hromada suti, kterou vyvážely náklaďáky. Po pár dnech se ale práce zastavily, načež přijela policejní auta a sanitka a spousta lidí, kteří místo ohradili nějakými hadry a plentami, aby tam nebylo vidět z Národní třídy. Na ohrazeném místě se pracovalo sbíječkami a potom i krumpáči, nakonec přijelo nákladní auto s jeřábem, který naložil na korbu betonový blok. V divadle se tehdy říkaly divné věci: Našli tam Věru Urieovou, byla zabetonovaná v nové přístavbě sauny.“

Podle Janákových slov pak za nějaký čas vydalo vedení naší první scény zprávu, že na dávno zrušeném klášterním hřbitově řádu Voršilek, který se nacházel v místě tehdejší doplňovačky, bylo nalezeno tělo pohřbené jeptišky. A to se pak po divadle šuškalo, že jeptišky musely být kdysi dávno ohromně šikovné, protože tělo prý bylo omotané kari sítí a zalité betonem.

Tehdy se také v místě, kde kdysi stála doplňovací budova, začal na zdi objevovat křídou namalovaný kříž a u něho písmeno V. V jako Věra…

Jenže jak víme ze svědectví Jany Kostelecké, její přítelkyně odjela po posledním představení tramvají do Braníka. I kdyby se tedy onoho kritického večera nějaký večírek v podzemí Národního divadla konal, Věra se ho určitě nezúčastnila.

Spoluautor zmiňované publikace Zmizelé stopy Miroslav Kučera jako hlasatel Federální kriminální ústředny tehdy na podzim roku 1974 vyhlašoval celostátní pátrání po Věře Urieové. Na přelomu tisíciletí se novináři Stanislavu Motlovi svěřil:

„Kolem tohoto případu byl od začátku takový humbuk – jak od novinářů a policajtů, tak od známých Urieové, že to vyšetřování spíš uškodilo, než prospělo. Jedna z těch fám tvrdila, že byla ve Zlaté kapličce při rekonstrukci nalezena mrtvola. Nejprve se říkalo, že to byla jeptiška, ale pak zase že ne, že to musel být mladší nález, protože ta žena měla brýle… a Věra Urieová brýle měla.“

Kriminalista však vyloučil, že by se v Národním divadle a jeho okolí v polovině 70. let nějaká kostra našla.

Možnost, že by Věra Urieová skutečně emigrovala, jak na to celou dobu poukazoval její partner Zdeněk, se zdála Státní bezpečnosti věrohodná, nicméně kriminalistům nedávala smysl a Věřiní blízcí ji zcela vylučovali.  

Proč by takto potajmu utíkala a nechala všechno za sebou, když jako operní pěvkyně jezdila po Evropě takřka bez omezení? Proč by se bez jediného rozloučení vytrácela brzy ráno z domu, když měla možnost zpívat v La Scale a na dalších předních operních scénách kontinentu? Proč by čekala s útěkem za hranice na chvíli, kdy konečně dostaví rozlehlou vilu, za niž utratila veškeré své peníze?

Příslušník Federální kriminální ústředny Miroslav Kučera vzpomínal:

„Někteří lidé i pracovníci Státní bezpečnosti se domnívali, že Urieová odešla do zahraničí, já jsem tomu nikdy nevěřil. Ačkoliv ten její druh tvrdí, že se v ten den, kdy zmizela, vrátila domů, nemáme nikde žádný důkaz o tom, že by se tak skutečně stalo.“ 

Zpráva z operativní porady náčelníka Městské správy Veřejné bezpečnosti v Praze, která se konala více než čtvrt roku po záhadném zmizení sboristky Národního divadla, konstatuje:

„Bylo zjištěno, že Věra Urieová měla styky s cizími státními příslušníky, jejichž ztotožnění a později prověření, zda v uvedené době byli v ČSSR, bylo provedeno ve spolupráci s orgány STB a za využití samočinného počítače. Prověrka neměla kladný výsledek.“

Z dochovaných pátracích spisů vyplývá, že kriminalisté ve výpovědích Věřina partnera Zdeňka registrovali několik rozporů. Dokonce ho kvůli tomu policisté nějaký čas sledovali. Například jeho prohlášení, že se na stavbě rodinné vily v Hodkovičkách jeho družka finančně nepodílela, bylo v protikladu s poznatky policie i tím, co tvrdili její příbuzní, kteří upozorňovali, že stavební práce táhla ze svých úspor.

„Všecky peníze, které jsme měly občas možnost vydělat, když se natáčelo, něco nahrávalo, dělalo se do televize, tak dávala tam,“ tvrdila Jana Kostelecká v reportáži Stanislava Motla.

Policie čtyři měsíce od počátku pátrání a po výsleších více než stovky lidí, poznamenala, že Zdeněk H. roztrušuje zprávy o tom, že vilu, kterou v Praze 4 postavil, financoval z vlastních prostředků a že jeho družka nedala do domu žádné peníze. Zároveň však policisté z jiných pramenů zjistili, že Urieová do vily investovala kolem sta tisíc korun. Pro představu: takovou částku si vydělal zaměstnanec s tehdejší průměrnou mzdou zhruba za devět let. 

V té době už podle policejních dokumentů Zdeněk v hodkovičské vile nebydlel sám. Ale nastěhoval si k sobě ženu, která byla o jedenáct let mladší než Věra. Kriminalisté se zaměřili na majetkové zázemí stavebního technika.

„Při vytěžování jeho bratranec uvedl, že mu Zdeněk H. pomáhá stavět chatu v Ládví v okrese Benešov. Chatu mu pomáhá stavět z toho důvodu, že Zdeňkovi prodal auto značky Fiat 600, za které mu dal jen část peněz a zbytek se zavázal odpracovat při stavbě chaty. Ke Zdeňkovi H. bylo dále zjištěno, že v roce 1974 měl se svou dřívější manželkou majetkové spory a po skončení soudního řízení jí musel zaplatit částku 30 tisíc korun. Tuto částku měl získat od Urieové. Dále bylo zjištěno, že udržoval známost s jistou ženou, zaměstnanou v Národním divadle v operním sboru.“

Vyšetřovatelé si zaznamenali poznatky i k poslední svědkyni Janě Kostelecké. 

„K pohřešované sdělila nejvíce skutečností právě ona. Zpočátku sdělila, že pohřešovaná neměla v soužití se Zdeňkem H. žádných problémů, a později uvedla úplný opak. Proto byl u Kostelecké proveden krátkodobý odposlech, který pomohl částečně některé skutečnosti okolo zmizení Věry Urieové objasnit. Kostelecká sdělila skutečný vztah partnerů, a to v tom směru, že se Zdeněk stýká s větším množstvím žen, o kterých Urieová věděla a velmi těžce to nesla.“

Černé piano, italské klíče, snubní prsteny

Policie se pak zabývala i třemi záležitostmi, které se jí zdali podezřelé. Druh Věry Urieové několik týdnů potom, co zmizela, prodal její piano, což byl nástroj nezbytný pro profesi, kterou se živila.

Popis kroků kriminálky související s tímto hudebním nástrojem, které se vedly v rámci svazku Zpěvačka, se dochoval v analýze neobjasněných závažných trestných činů Městské správy Veřejné bezpečnosti z prosince 1980.

„Hlavní úsilí je zaměřeno na rozpracování verze násilná smrt, neboť na základě vyhodnocení soustředěných poznatků je důvodné podezření, že byla násilně odstraněna jejím druhem Zdeňkem H. z Prahy 4. Podezření se opírá o jeho postoj k případu a o jednání po zmizení Urieové. Byla vyžádána dokumentace jejich vily se zaměřením na nábytek, věci a zejména pak na klavír z majetku Urieové. Požadovaný úkon potvrdil, že klavír se ve vile nenachází.“

Dále policie zaznamenala, že Zdeněk použil k opravě svého chrupu materiál ze snubních prstenů, které měly podle monogramů pocházet z majetku Urieové. Výkupna národního podniku Safina, který se zabýval zpracováním drahých kovů, však evidovala pouze datum výkupu, váhu a ryzost zlata, a proto nebylo možné tento poznatek ve vyšetřování plně využít.

Svou roli pak v případu sehrál ještě ztracený a náhle objevený klíč od hodkovičské vily. Podle vyprávění přítelkyně Jany Kostelecké se Věra vždy snažila ze zájezdu v zahraničí přivézt něco do domácnosti. A jednou v Neapoli nalezla zastrčený, ne tak drahý krámek, kde koupila italský zámek do dveří se dvěma klíči. Jeden byl pro ni, druhý pro partnera. A s tím svým podle předpokladu policie osudného dne přirozeně odešla z domu.

Jenže onen italský klíč, který nebylo v socialistickém Československu možné sehnat, se po nějakém čase od zmizení Urieové nečekaně objevil. Tehdy se na Zdeňka obrátila Věřina sestřenice s prosbou, zda by se u něho ve vile nemohla na krátkou dobu ubytovat její dcera, která studovala v Praze. A muž souhlasil. Studentce pak půjčil právě klíč z Neapole. Opět byly na světě oba. Ani tato okolnost však k případnému jeho usvědčení nevedla.

Policie několik týdnů po zmizení zpěvačky pátrala jak ve dvougeneračním domku, tak na zahradě, která ho obklopovala. Pracovala totiž s verzí, že je Věra někde na pozemku zahrabána. Využila přitom speciální radar i termovizi. Neúspěšně.

Kriminalisté se pochopitelně snažili zmapovat vztahy pohřešované Věry. Podle nich měla v minulosti dva snoubence, a to dirigenta opery v Košicích a jistého muže z Kladna, který byl dokonce jako divák na jejím posledním představení v Národním divadle. Údajně se svou manželkou a dcerou.

V únoru 1975 měla policie v souvislosti s případem rozpracovány na tři desítky osob. Do konce května chtěla důkladněji prozkoumat ono podezřelé podzemí Národního divadla či získat výpisy vkladních knížek a tuzexového účtu Věry i Zdeňka a pak i jeho bratrance, pro něhož stavěl chatu. Plánovala prověřit styky Urieové v Ústí nad Labem, Ostravě a Košicích.

Ve hře byla i možnost, že tělo pohřešované skončilo na nějaké stavbě zalité v betonu. Mluvilo se například o konkrétním místě na rozestavěné dálnici D1.

Nicméně pátrání – ať bylo poměrně obsáhlé – mělo zejména v počátcích nedostatky. Což později přiznali i sami policisté. Autoři publikace Zmizelé stopy zmiňují, že o pět let později byla na krajských policejních správách zřízena oddělení, která se zabývala výlučně nevyřešenými případy, takzvanými pomníky. A citují rozhovor s jedním z policistů, který na případu záhadného zmizení Věry Urieové pracoval a až po těch pěti letech si uvědomil, že část viny zůstává na policii.

„Došla toho kritického večera paní Urieová domů?“

„Její druh tvrdí, že ano,“ rekapituluje zkušený policista.

„Máte nějaké podezření?“

Muž sedící naproti se zamýšlí. Je zřejmé, že váží každé své slovo.

„Možná ano, ale obvinit člověka není o tom, co si myslíme, ale jenom o tom, co víme. A já nevím skoro nic.“

„Museli jste začít v Braníku?“

„Právě tady vidím největší pochybení. Příliš pozdě byl vyslechnut řidič tramvaje, nepodařilo se ani určit všechny cestující, kteří s paní Urieovou vystupovali. A nejvíce mě štve, že se nepodařilo dát dohromady, alespoň z pohledu pátrání, co dělal pan Zdeněk. Byl, nebo nebyl paní Věře naproti? A pokud ne, tak proč?“

Policie sice měla několik nepřímých důkazů a podezření, ale ty netvořily tak silný řetězec, aby stačily k obvinění případného pachatele. Pátrání sláblo až postupně umlklo zcela.

V Archivu bezpečnostních složek jsou dochovány čtyři zprávy, které souvisejí s tímto případem. V květnu 1977 dokument praví, že nejvěrohodnější verzí se v té době jeví emigrace. Ale dále pracuje i s možností, že se Věra stala obětí trestného činu. V prosinci 1980 se ve spisech náhle zjevuje svědkyně, která tvrdila, že pohřešovanou viděla odcházet z vily onu kritickou sobotu v půl osmé ráno. Není doloženo, zda bylo svědectví věrohodné.

V dubnu 1981 již jde v písemnosti Správy kriminální služby Veřejné bezpečnosti jen o drobnou zmínku, která praví, že se ani na základě analýzy a vyhodnocení všech operativně pátracích opatření nepodařilo pohřešovanou dosud vypátrat a ani dokázat, že na ní byl spáchán trestní čin. Avšak další rozpracování případu bude nadále zaměřeno na důvodně podezřelého Zdeňka H.

Poslední dochovaná zpráva z dubna 1982 již jen konstatuje, že konkrétní šetření zaměřené na druha pohřešované, zejména k vyjasnění finančních záležitostí mezi oběma partnery, nepřineslo žádné konkrétní poznatky.

V roce 1983 byla Věra Urieová prohlášena za mrtvou a veškerý její majetek, tedy vila, pozemek i tuzexové konto připadlo partnerovi, který v tu dobu již dávno žil s jinou ženou. 

Ale to nebyl jediný mezník toho roku. Reportér Stanislav Motl ve zmiňované televizní reportáži upozornil, že přesně v tu dobu uvízl v policejní síti jistý muž, který se jednomu z tehdejších vyšetřovatelů dokonce přiznal k vraždě Věry Urieové. Vzápětí ale toto přiznání odvolal. Ačkoliv mu tehdy následně bylo sděleno obvinění z ublížení na zdraví s následkem smrti, věc byla právně zrušena z důvodu promlčení. Případ byl odložen ad acta.

Pak přišel rok 1989. Kdo ještě doufal, že Věra opravdu uprchla do zahraničí a jen o sobě z nějakého důvodu nedávala vůbec vědět, ztratil i tuto poslední naději. „Léta běžela, Věra se neozvala a bylo vše jasné… že nežije,“ vyprávěla Jana Kostelecká čtyři desítky let poté, co svou přítelkyni viděla naposledy.

Podivná scéna v noční zahradě

Stanislav Motl však vypátral ještě jedno pozoruhodné svědectví. Odvyprávěl mu ho Tomáš Sochor, který žil s matkou ve vile o dvě stě metrů dál v boční ulici. Jednoho říjnového dne roku 1974 narazil před křižovatkou, za níž se již rozprostírala zahrada s vilou Urieové, na něco velmi neobvyklého a zcela nečekaného.

Zde je přepis jeho vyprávění: 

„Jel jsem domů ve dvě hodiny v noci. Všude byla tma, žádná světla nesvítila. Najednou jsem uviděl jasné světlo auta, které stálo proti mně, bylo to nákladní auto a svítilo směrem do rohu zahrady. Tam rostl velký rododendron a ten visel ve vzduchu, byl zvednutý nějakým zvedacím zařízením, nějakým vrátkem.

Všiml jsem si, že pod tím zvednutým rododendronem byla čerstvě vykopaná jáma a v ní pracovali dva muži. Jáma musela mít v průměru takové tři metry. A jeden z těch chlapů stál dole, v jámě byl po pás. Druhý stál s lopatou na hromadě vyházené hlíny. A tím můj několikavteřinový obraz, co si pamatuju, skončil. Já si říkal, proboha, proč ti lidé vykopávají tak nádherný keř. Ráno jsem jel stejnou cestou do práce a vidím, že ten rododendron je opět na svém starém místě. Kroutil jsem nad tím hlavou, vůbec jsem to nechápal.“

Asi po měsíci si pak Tomáš Sochor všiml, že na parcele chodí policisté a cosi hledají minohledačkami a jinými přístroji. Pohybovali se i v blízkosti onoho rozložitého keře, ale pod jeho větve se nedostali. Když Sochor dorazil domu, matka mu odvyprávěla, že v té vile bydlela zpěvačka z Národního divadla, která zmizela.

„V tom okamžiku jsme oba úplně strnuli, protože jsme si vzpomněli na tu scénu se zvednutým rododendronem, a když jsme přemýšleli, kdy se to stalo, tak to bylo přesně tu noc, co se ta paní ztratila.“

Tomáš Sochor s oznámením policii otálel, měl s ní neblahé zkušenosti a vnímal ji jako represivní aparát komunistického režimu. V srpnových dnech roku 1969 se zúčastnil demonstrace proti vstupu sovětských vojsk a byl zde jedním z policistů zraněn. 

Přesto jednoho dne sebral odvahu a v poledne zavolal na policejní služebnu do Braníka. Jenže muž na druhé straně telefonu mu jen suše sdělil, že je zrovna obědová pauza a ať zavolá později. Tomáš Sochor v tu chvíli odvahu ztratil a již se o další kontakt s policií nepokusil.

O něco později dotčený rododendron v rohu zahrady zmizel. A s ním, jak se domníval onen noční svědek, zmizelo i zahrabané tělo.

Později podle vyprávění sousedů Sochor emigroval. Když zhruba třicet let od zmizení Věry Urieové hovořil se Stanislavem Motlem, bylo mu velmi líto, že tehdy nezavolal na policejní služebnu ještě jednou. Trápil se tím. Polistopadová kriminálka se jeho novým svědectvím zabývala, ale bez efektu. Doba, která od zmizení nešťastné ženy uplynula, byla přece jen už hodně dlouhá.

Stanislav Motl se tehdy pokusil mluvit i s někdejším druhem Věry Urieové Zdeňkem H. V roce 2024 by mu bylo devadesát let.

„Od prvního okamžiku byl odmítavý. Vyhrožoval svými známostmi v justici a u policie. Na otázku, zda jeho družka byla už prohlášena za mrtvou, doslova řekl, že neví. Ale vzápětí jsem zjistil, že nemluvil pravdu. Dokument, kterým získal veškeré dědictví po Věře Urieové, podepsal jeho právní zástupce pan doktor Otakar Motejl (toho času ombudsman, pozn. aut.). Když jsem se ho na celou věc zeptal, vzkázal mi přes svou mluvčí, že si na tento případ nepamatuje.“

Pro ty, kteří Věru Urieovou, kultivovanou a dobrosrdečnou ženu s krásným hlasem, znali, bylo její zmizení šokem. A skutečnost, že se nikdy nezjistilo, co přesně se stalo a kde spočinulo její tělo, pro ně bylo silně traumatizující po celý život. Že by se v půlstoletí starém případu něco zlomilo, nelze očekávat. Je již třicet let promlčený. Čas je neúprosný…

Opera skladatele Bedřicha Smetany Dalibor vyniká chmurnou atmosférou pozdně gotického příběhu a neobyčejnou vášnivostí citu. Byla to poslední skladba, kterou devětačtyřicetiletá pěvkyně Věra Urieová ve svém životě zpívala. Jako by se její osud tak trochu odrážel v tragickém údělu hlavní hrdinky Milady. Než zemře, scénu ovládne její tesklivý soprán.  

„Hle, ta rajská Vesny růže!

Mráz zachvátil její puk.

Ach, to srdce vřelé lásky,

navždy umlk’ jeho tluk!“

Videoukázka z dalšího případu seriálu Podivné zločiny: